Archiv článků: únor 2014

26. 02.

Globální Majdan

Jiří Pehe Přečteno 7039 krát

Protesty na kyjevském hlavním náměstí lze vnímat jako izolovaný konflikt mezi mocnými a zdánlivě bezmocnými v jedné zemi, na jehož konci „bezmocní“ slaví vítězství, ale také jako další předzvěst událostí mnohem globálnějších. Svojí typologií totiž dění na Majdanu navazuje na celou řadu podobných revolucí v různých koutech světa v posledních letech.

Stále zřetelněji se ukazuje, jak zásadně moderní komunikační technologie mění povahu politiky. Sociální sítě na internetu mají nejen schopnost pronikat za clonu oficiálních informací, ale také vytvářet silné emoce, jakož i mobilizovat velké počty lidí. V krizích pak umožňují organizátorům demonstrací reagovat často pružněji než státní moc.

V konfliktech, jako je nyní ten ukrajinský, nebo jakými byly arabské revoluce, máme co do činění se střetem rigidních hierarchií, zaštítěných ozbrojenými složkami, s „měkkou silou“, fungující v podobě sítí, které spolu různým způsobem komunikují a spolupracují, ač mohou mít docela odlišné konečné cíle. Na Majdanu se takto dočasně spojila umírněná opozice s radikály.

Je téměř neuvěřitelné, že tato „měkká síla“ dokáže nakonec povalit režim, který je ozbrojený až po zuby, a za nímž stojí kupříkladu mocné Rusko. I to souvisí s povahou moderních komunikačních technologií. Vytvářejí jakési emoční pole, které postupně zachvacuje a rozleptává i opory režimu.

V minulosti mohly autoritářské režimy revolty uhasit cíleným násilím, jako je střelba do demonstrantů. V prostředí sociálních sítí taková akce funguje ale spíš jako neprozřetelné rozfoukání ohně. Moderní komunikační prostředky prostě dokážou neobyčejným způsobem zesilovat intenzitu, s níž „majdany“ vyzařují do světa, což činí mocenské struktury nejistými.

Na Ukrajině se nezdálo být nic snadnějšího, než na Majdan poslat tanky, povstání rozdrtit, opozici pozavírat. Ukázalo se ale, že „měkká síla“, kterou Majdan v nebývalé intenzitě vyzařoval dovnitř Ukrajiny i za hranice, rozleptala i jednotu ozbrojených sil a dalších mocenských opor režimu. Janukovyč si prostě nemohl být jistý, že se rozkaz k útoku na Majdan nezmění v občanskou válku, do které se zapojí různé části armády.

Tato hnutí mají ovšem i svoje slabiny. Jakmile se po vítězství opozice rozplyne společné „emoční pole“, které drželo dohromady různé části občanské společnosti, staré struktury se přeskupí, přičemž často cynicky zneužijí hlavní hesla revoluce a vtáhnou do svých řad některé zkorumpovatelné lídry opozice. I ukrajinský Majdan se tak snadno může stát jen další zářivou bublinou, která se rozprskne a zmizí jako arabská jara.

Jisté je, že vývoj, který jsme sledovali v minulých dnech na Majdanu, se bude v různých variacích opakovat i jinde. Bát by se měli dozajista vládci všech autoritářských režimů, ale v bezpečí nejsou ani západní liberální demokracie.

Jisté rysy toho, co jsme sledovali na Majdanu, měla totiž před časem i hnutí jako Rozhořčení ve Španělsku nebo Okupujte Wall Street v USA. Ta sice po čase usnula, ale zdá se, že jiskry, které mohou v současném světě rozžehnout nové „majdany“, nemusí být nikterak silné, protože skutečný požár z nich vytvoří právě sdílené emoce, které se rychle šíří s pomocí sociálních sítí.

Právo, 26.2.2014

19. 02.

Umělecká angažovanost po česku

Jiří Pehe Přečteno 4273 krát

Více než půl století od sebe dělí dva incidenty, v nichž zfackování oponentů v kulturní obci coby symbolů lži či převládajícího diskurzu odstartovalo živou diskusi o angažovanosti v umění. V roce 1960 v jedné vídeňské galerii během slavnostního ceremoniálu na počest Roberta Musila nafackoval básník Michael Guttenbrunner klagenfurtskému archiváři Karlu Dinklagovi kvůli tomu, že Dinklage, bývalý nacista, se přihříval v záři Musila, k jehož vyhnání do exilu sám přispěl.

Spisovatel Thomas Bernhard vzápětí poslal Guttenbrunnerovi telegram tohoto znění: Proč jen dva políčky? Srdečně blahopřeji. Díky! Thomas Bernhard

Na konci roku 2013, po předcházející rozjitřené debatě v kulturních periodicích o angažovanosti v umění, nafackoval student sociálních dějin a politické teorie a také občasný autor Tomáš Schejbal básníkovi Jaromíru Typltovi, když Typlt četl veřejně své básně. Útočníka doprovodil básník a publicista Jan Kubíček slovy: Druhý bod Manifestu DADA 2012: Kdo se dopustí umění, dostane do dršky!

České fackování nenašlo z různých důvodů tak prominentního zastánce, jakým byl kdysi v Rakousku Bernhard. Naopak, Schejbala a Kubíčka otevřeně kritizovalo hned několik novinářů a členů literární obce. A to nejen proto, že - vybuzeni emotivní diskuzí o potřebě či nepotřebě umělecké angažovanosti v několika kulturních a internetových periodicích - si vybrali jako symbol neangažovaného „čistého“ umění Typlta, který svůj postoj v předchozí mediální debatě otevřeně hájil, ale také proto, že vzápětí zaslali výhrůžný dopis novináři Adamu Drdovi, který je znám nejen svým politickým antikomunismem, ale i aktivním odkrýváním zločinů komunismu.

V něm mimo jiné psali: Vyhlásili jsme nemilosrdný boj dominantnímu polistopadovému diskurzu a jeho hlídacím psům v různých sférách debaty: poezie, literatura, publicistika, politika etc. Jako první padl za oběť našeho sémiotického teroru a pedagogické šikany básník Jaromír Typlt, bránící umění a apolitickou škrabošku postkomunismu a l´artpourl´artismu…Ty, jako agresivní antikomunistické hovado…jsi další na řadě v seznamu lidí, které je třeba pedagogicky zšikanovat.

Boj s neangažovaností, který kdysi vedl k facce básníka Guttenbrunnera archiváři Dinklagovi, předcházela vzrušená debata i v Rakousku. Sám Bernhard psal už v roce 1957 v textu Slovo mladým spisovatelům toto: Pryč je doba, kdy měly vaše verše zvuk. Z národa básníků a myslitelů se stal lid pojištěnců, lid úředníků a straníků, kraj slabochů, krajina suchých byrokratů. Z národa snílků se stal národ jednatelů…Dřepíte v kavárnách, bez slzí a bez humoru, nenávidíce sebe i svět kolem sebe…daleko od vší poezie.

Bernhard, spolu s několika dalšími autory, k nimž patřila později v Rakousku i Elfriede Jelinek, byl angažovaným autorem, který vědomě navazoval na tradice evropských spisovatelů, jako byli Jean-Paul Sartre, Bertold Brecht nebo Heinrich Böll. Ve vztahu k minulosti ovšem vycházeli on, Guttenbrunner a později i Jelinek z opačných pozic, než je tomu dnes u nás. Dominantním diskurzem, proti kterému bojovali, byla přetvářka a tendence spokojeného rakouského maloměšťáctví i politiky zametat pod koberec nacistickou minulost země, zatímco Schejbal a Kubíček vyhlásili naopak boj nikoliv komunismu, ale prvoplánovému antikomunismu.

xxx

Antikomunismus a apolitičnost, které Schejbal s Kubíčkem definovali jako terče jejich „sémiotického teroru a pedagogické šikany“, se sice mohou doplňovat, ale zároveň jsou to dvě dosti rozdílné věci. Básník Typlt navíc není na rozdíl od Dinklageho přímý pozůstatek a symbol nevyřešené minulosti. Jeho „provinění“ spočívá jen v tom, že stejně jako mnoho českých umělců a literátů neuvažuje, podle názorů obou rebelů, o literatuře ve společenském kontextu a tvoří - vypomůžeme-li si slovy literárních teoretiků Marty Svobodové a Jana Bělíčka z jejich polemiky s teoretičkou Evou Klíčovou - ve světě „vznešené autonomie a imanentního vývoje“.

Útok na Drdu je vedle vyhrožování násilím (které je už na hranici trestného činu) problematický z jiného důvodu: antikomunismus je totiž v mnoha ohledech o poznání složitějším fenoménem, než byl kdysi „antifašismus“, a to proto, že složitějším sociálním fenoménem než fašismus či nacismus byl sám komunismus.

Česká debata o angažovanosti tuto složitost minulosti nezvládá, navíc trpí dalším problémem, a ten je veskrze současný: odehrává se, aniž by si toho byla, zdá se, většina diskutujících vědoma, v době, kdy je svět o poznání komplexnější než minulost a naše zjednodušující diskuse o ní. Jakkoliv se Schejbal a Kubíček dotkli svým útokem na agresivně černobílý antikomunismus podstatného problému současné české společnosti, je jejich úzké vymezení tohoto údajně dominantního diskurzu bohužel též dokladem současného českého umělecko-intelektuálního provincialismu.

Oč v otázce „angažovat se, či ne“ ve světě za hranicemi české kotliny dnes opravdu jde, definoval výstižně rakouský spisovatel Robert Menasse, který v lecčems navazuje na Bernharda, ale v lecčems překonává Bernhardovo relativizovaní vlastní angažovanosti, tak jak to učinil kupříkladu při předávání rakouské Státní ceny v roce 1968, když prohlásil, že „vše je směšné, pomyslíme-li na smrt“ (tedy směšná je i angažovanost a ceny).

Podle Menasseho globalizovaný svět nevyžaduje pouze adekvátní politickou reakci ve vztahu k důsledkům, které s sebou nese digitální revoluce, strategie globálních koncernů a teroristických organizací, války a tenčící se zdroje, změny klimatu, explozivní nárůst počtu obyvatel, stárnutí západní společnosti, biopolitika, náboženský fundamentalismus a enormní migrace. Vyžaduje rovněž estetické formy odpovídající složitosti problémů. Panuje v něm poptávka po spisovatelích, kteří ve své tvorbě poukazují na to, z jakých řečových a politických předpokladů vychází naše myšlení a skutky.

xxx

Existuje samozřejmě mnoho důvodů, proč je pro české spisovatele, básníky a umělce angažovanost větším dilematem i traumatem, než byla v Rakousku. Umělecká angažovanost v českém prostředí měla kvůli nástupu komunismu v roce 1948 a pak i jeho dlouhému trvání jinou tvář a vývoj. Nejnadanější spisovatelé, básníci a dramatici, kteří se zpočátku angažovali ve jménu ideologie, jež nabízela zdánlivě jakousi humanistickou eschatologii, jako Pavel Kohout, Ivan Klíma nebo Milan Kundera, ze svého původního poblouznění ve světle represivní povahy režimu rychle procitali.

Po sovětské invazi v roce 1968 pak byla angažovanost na podporu komunistického zřízení už úplným protimluvem, a spisovatelé a básníci se stávali „angažovanými“ už tím, že vydávali svá díla mimo oficiální struktury, v samizdatu nebo v zahraničí. Navíc bylo jaksi přirozené vracet se v konfrontaci s režimem k haškovsko-kafkovské linii střetu jedince se systémem, nebo k čapkovské angažovanosti proti zřejmému zlu, která českou literaturu proslavila v první polovině 20. století.

V prvních dvou dekádách po pádu komunismu se ale ona haškovsko-kafkovská linie angažovanosti proti odcizenému systému z Česka téměř vytratila. Mnoho se napsalo o tom, že spisovatelé, básníci, dramatici i filmoví režiséři ztratili pádem režimu téma. Řada z nich se naopak intelektuálně a politicky, když už ne přímo umělecky, angažovala v budování demokracie a tržního hospodářství. A rozmazaly se i linie typické v západním umění, v němž se většina umělecky angažovaných rebelů hlásila vždy k levici.

Ačkoliv postupně došlo k jisté rehabilitaci sociálně-umělecké kritiky z levicových pozic, angažovanost zůstává dodnes problematickým pojmem. Zatímco na stránkách několika literárních časopisů a internetových periodik, jako jsou Tvar, A2, Host, Britské listy nebo Deník Referendum, se rozhořela emotivní diskuse o tom, co angažovanost je a není, a zda je vůbec dobré, aby umělci, zvláště pak literáti, tvořili s tím, že je v jejich tvorbě přítomno nějaké hledisko, stanovisko nebo dokonce ideologie, v praktické rovině mnoho angažovaných děl v literatuře, na divadle či filmu v posledních letech nevzniklo, zvláště pokud se bavíme o těch, které mají ambici utkávat se se současností spíše než s minulostí.

Pravda, objevily se sociálně kritické filmové dokumenty, jako třeba ty z dílny Víta Klusáka a Filipa Remundy či Víta Janečka i hrané filmy Bohdana Slámy či Roberta Sedláčka a Zdeňka Jiráského s obdobným zaměřením. V divadle tvorba směřovaná ideově jak zprava – inscenace Michala Bambuška zaměřené na „hity“ našeho vyrovnávání se s minulostí, nebo loni kontroverzní Miloš Ubu či politické kabarety Divadla Rubín, tak zleva – třeba satirická tvorba Romana Sikory. V literatuře pak sbírka Kapitalistické básně Kubíčka alias Klementa Václava Lakatoše či romány Petry Hůlové Strážci občanského dobra a Emila Hakla Obyčejná událost. Jsou to pořád ale spíše výjimky. Ve výtvarném umění se pak - vedle angažmá skupin jako Ztohoven či Rafani, nebo permanentní ataky veřejného prostoru Jiřího Davida - politická angažovanost často projevuje jen v podobě prvoplánové provokace, jako jsou některá díla Davida Černého.

Problematická jsou ovšem často i díla, která se tak či onak snaží reflektovat nedávnou minulost. Na jedné straně vznikly podařené sociálně-kritické filmy, jako je drama Pouta Radima Špačka, ale vedle nich řada hořkosladkých filmů, třeba ty z dílny režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovkého, které jsou divácky úspěšné i proto, že období komunismu vnímají sice kriticky, ale zároveň skrze silný opar jakési nostalgie a smířlivého humoru.

Některé, jako Pupendo, sice konfrontují bývalý režim z méně nostalgických pozic, ale většina se nese v duchu, který nastolil už v polovině 90. let divácky veleúspěšný film Petra Nikolaeva Báječná léta pod psa podle románu Michala Viewegha. K této vlně nostalgické kritiky (či kritické nostalgie) patří i Občanský průkaz Ondřeje Trojana, na točený v roce 2010 na motivy románu Petra Šabacha.

xxx

Právě nezpracovaná minulost tvoří jeden z neuralgických bodů české diskuse o angažovanosti. Neustále se vynořují otázky, jak o minulosti vlastně diskutovat a jak se k ní stavět. Souvisí to i s tím, že prvoplánový politický antikomunismus v podstatě na téměř dvě dekády znemožnil otevřenou debatu o předlistopadové minulosti. Antikomunismus se stal po roce 1989 jakýmsi automatickým odznakem příslušnosti k pravici, která v procesu budování trhu a demokracie hrála prim.

Nekritické nadšení pro (znovu)zavádění kapitalismu a demokracie se slilo s politickým antikomunismem do mediálně i umělecky dominantního diskurzu, který ponechával kritické angažovanosti z levicových nebo antisystémových pozic jen malý prostor.

Když historik Michal Pullmann ve své knize Konec experimentu z roku 2010 naboural černobílé vidění komunistické éry tvrzením, že bývalý režim byl založen na značné míře konsensu, a naznačil, že se mnoho z normalizačních způsobů chování, rituálů a diskurzních postupů přelilo do nové éry, byl okamžitě podroben zdrcující kritice. Autorův pokus teoreticky zastřešit pestrobarevnější pohled na éru pozdního komunismu vzbudil tak silný odpor i proto, že odkryl cosi jako společensko-politickou schizofrenii, v níž opožděný černobílý antikomunismus pravicové politiky a značné části médií - tvrzený státně posvěceným výkladem historie v podobě Ústavu pro studium totalitních režimů či lustračních i deklarativních zákonů o zločinnosti komunismu - doprovází neobyčejně silná vlna nostalgie po kulturních produktech normalizační éry i pokusů do určité míry rehabilitovat normalizační každodennost.

Vlna komunistického retra je přitom neobyčejně pestrá: od opakování televizních seriálů, estrád a úspěšných „režimních“ filmů, až po nově vznikající retroseriály typu Vyprávěj. Nemalá část společnosti bere de facto normalizaci na milost v duchu hesla: „Co jsme si, to jsme si!“ nebo úvah typu: „Každý si tak trochu zadal a každý byl tak trochu disident, ale celkově to nebylo zas tak nesnesitelné, pokud jste hráli podle tehdy platných pravidel“. Koneckonců na této vlně se vezl i bývalý prezident Václav Klaus, když trval na tom, že k pádu bývalého režimu přispěla svou pasivitou především masa mlčících občanů.

xxx

Rebelové jako Schejbal a Kubíček volí antikomunismus coby dominantní diskurz, s nimž je třeba bojovat, je ale otázkou, zda to není ve světle přibývajících nostalgických zobrazení i smířlivých výkladů minulosti jen minulá bitva. Navíc boj za uměleckou angažovanost pod praporem boje s antikomunismem může při zvolení jednoduchých prostředků, jako je fackování oponentů, působit stejně černobíle, jako působí aktivity českých antikomunistů. Ani jedna strana tak příliš nenapomáhá k tomu, abychom se pravdivě utkali s komplexním jevem, kterým komunismus u nás bezpochyby byl.

Přesto ale čin Schejbala a Kubíčka, i navzdory své exhibicionistické bezobsažnosti a ideové neujasněnosti, možná zpětně zasadil do smysluplnějšího kontextu, a dále rozproudil, diskusi o angažovanosti, kterou zatím v atmosféře nezájmu širší veřejnosti vedli na stránkách kulturních periodik intelektuálové jako právě Bělíček, Svobodová, Klíčová, Ondřej Slačálek, Roman Kanda, Bruno Solařík, František Dryje, Adam Borzič, Karel Dolejší, Petr Minařík a další.

Medializovanou fackou byla vržena do širšího veřejného prostoru debata, s níž se budou muset tak či onak vyrovnat nejenom teoretici, ale především tvůrci. Dokonce i mnozí z těch, kteří si přáli zůstat jen ve svém subjektivním světě „vznešené autonomie“, budou nyní možná nuceni zaujmout nějaké stanovisko.

Spisovatelé Jana Šrámková, Jan Němec a Ivana Myšková se už ozvali v textu publikovaném na konci minulého roku v týdeníku Respekt. Odmítli v něm volání části kritické obce po tzv. velkém románu. Román sám o sobě je podle nich existenciální výzva a velkým ho může učinit jen „okolnost“. Právě ta se však prý změnila natolik, že velký román učinila prakticky nemožným. Jakkoli tito tři autoři údajně chápou, že konkrétní texty vždy vycházejí z určitého světonázoru, distancují se od opětovné ideologizace literatury. Na stránkách literárních periodik právě probíhá názorové šikování, hned zítra to bude šikanování. První facka už padla - napsali.

Další diskutující ale možná zaujmou v reakci na onu první facku stanovisko opačné, aniž by chtěli někoho šikanovat. Budou nejspíš namítat, že je nepochopitelné, že právě česká diskuse se může točit okolo otázky, zda má být umělec angažovaný, protože se tak v podstatě zpochybňuje nejdůležitější a mezinárodně nejúspěšnější větev české kultury 20. století. K ověření tohoto tvrzení postačí pohled na seznam literátů, dramatiků a filmařů, kteří mezinárodně uspěli. Tvořili různým způsobem a vyznávali různé styly, ale všechny - od Haška, přes Kafku, Čapka, Kunderu, Klímu až po Havla či Formana nebo Menzela, ba i Hrabala - spojovaly různé formy angažovanosti.

Ti všichni by jistě souhlasili s tím, že velký román, jako každé velké dílo v jakémkoliv uměleckém oboru, je existenciální výzva. Zároveň by si ale asi nemysleli, že „velká“ díla umožňují jen okolnosti, anebo že současné okolnosti nejsou nazrálé k tomu, aby se mělo smysl angažovat. A souhlasili by nejspíš s Menassem, že umělci dnes, ani u nás, nic nebrání v tom, aby se zamýšlel přinejmenším nad tím, z jakých řečových a politických předpokladů vycházejí naše myšlení a skutky. Což už je sám o sobě způsob k vykročení z vlastní exkluzivní subjektivity do historie a společnosti.

I když naši velcí angažovaní ironici by jistě souhlasili i s tím, že „kdo se dopustí umění, dostane do dršky“!

Právo-Salón, 13.2.2014

15. 02.

Na ultimata už je veřejnost alergická

Jiří Pehe Přečteno 4456 krát

Zda by se naplnila hrozba lidovců, že odejdou z vládní koalice, pokud projde prvním čtením komunistický návrh na zrušení lustračního zákona, jsme se nakonec nedozvěděli, protože většina poslanců se vyslovila proti zrušení zákona. Přesto tato první koaliční krize po zformování nové vlády opět ukázala, jak amatérsky si naše politické strany občas počínají.

České vládní koalice tradičně trpí tím, že zejména nejmenší koaliční strany rády vydávají ultimata. Zřejmě se domnívají, že když už jsou ve vládní koalici nejmenší, musejí veřejnosti ukazovat, že po nich nikdo nebude šlapat.

Veřejnost by možná ocenila, kdyby takové strany, pokud se chtějí chovat opozičně, zůstaly v opozici. Když už se ale rozhodnou do vlády jít, oceňuje spíše jejich přínos ke stabilitě vlády. Občanská demokratická aliance, Unie svobody, Strana zelených a Věci veřejné tuto „stabilizační“ roli nezvládly. Jejich působení ve vládních koalicích naopak často navozovalo dojem, že vedle parlamentní opozice existuje ještě jedna, přímo ve vládní koalici.

Opakovaně se ukazuje, že hrozby malých koaličních stran vládním partnerům vnímá česká veřejnost spíš jako nemístné vydírání, než jako projevy principiálnosti. Než tedy koaliční strana vydá takové ultimatum, jaké naposledy vydali lidovci, měla by si to dobře rozmyslet.

Lidovci měli zejména zvážit, zda je jejich jednání srozumitelné. Tak by tomu bylo, kdyby odchodem pohrozili v případě, že ČSSD a hnutí ANO zavážou svoje poslance, aby hlasovali spolu s KSČM pro zrušení lustračního zákona. To by jistě byla hozená rukavice do tváře lidovců, jakkoliv nebyla otázka lustračního zákona součástí koaliční smlouvy.

V situaci, kdy ale obě větší strany daly svým poslancům při hlasování volnost, byla razantnost lidoveckého ultimata zcela nepřiměřenou a podivnou reakcí, protože lidovci ve skutečnosti o pád pracně vyjednané koalice nestáli. Hráli prostě vabank a doufali přitom zřejmě, že jejich postoj udělá dojem na část veřejnosti.

V dané situaci přitom úplně stačilo, kdyby oznámili, že pokud návrh na zrušení lustrací projde prvním čtením, vyvolají o celé věci zásadní koaliční jednání. Ultimátem se naopak dostali do defenzivy: jejich představitelé se jen trapně vykrucovali při otázkách médií, zda schválení zákona v prvním čtení automaticky vyvolá odchod lidoveckých ministrů.

I když byl návrh na zrušení lustrací nakonec odmítnut, z celé anabáze vycházejí právě lidovci jako poražení. Jeví se jako neloajální a poněkud neurotický partner, který si zatím dostatečně neuvědomil změnu v politickém klimatu: veřejnost začíná být po opakovaných závarech v Nečasově koalici, které pravidelně přitápěli pod kotlem svojí politickou infantilitou zejména véčkaři, na vládní nestabilitu alergická.

Všechny tři koaliční strany si tak nejvíce u voličů pomohou, když budou, pokud možno, nekonfliktně vládnout. Budou-li naopak generovat krize a dávat si nesmyslná ultimata přes média, je docela jisté, že na to doplatí všechny. Nejvíc to odnese, jak ukazují osudy malých stran z minulosti, nejmenší vládní strana. Lidovci by se na tím měli zamyslet.

Právo, 15.2.2014

12. 02.

Ústrování a lustrování aneb Česká fraška

Jiří Pehe Přečteno 8279 krát

V souvislosti s tím, že Sněmovna tento týden volí dva kandidáty, které navrhne Senátu do rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), se rozjíždí další vlna politické i komentátorské hysterie na pravici. Ta navazuje na další, právě končící trapné kolo diskusí o lustračním zákoně, které jsme si museli vytrpět v souvislosti s komunistickým návrhem lustrační zákon zrušit.

Není divu, chce se říct. Zdecimované české pravici, která nedokázala voliče oslovit ani ideově, ani svými vládními výkony, nezbývá už žádný jiný jednoduchý nástroj, jak se legitimizovat alespoň v části veřejnosti.

Jenže tato část veřejnosti se zmenšuje, protože antikomunismus pětadvacet let po pádu bývalého režimu už nezabírá. A to nikoliv jen kvůli zapomínání, ale zejména proto, že byl pravicí účelově zpolitizován a používán jako nástroj politické mobilizace, a posloužil tak jako ideologické krytí pro pochybnou privatizaci, rozkrádání státu a postupné srůstání hlavního proudu pravice s kmotrovskými strukturami.

Někteří komentátoři tvrdí, že antikomunismus je na ústupu, protože veřejný prostor i některé instituce ovládla intelektuální a politická levice. Ta se prý nyní pokouší kupříkladu o puč v ÚSTR, aby znemožnila objektivní bádání o totalitní minulosti.

Ve skutečnosti je antikomunismus na ústupu nejen proto, že je téměř čtvrt století provozován českou pravicí jako politická fraška, ale také proto, že veřejný prostor je zahlcen mnohem čerstvějšími zločineckými příběhy i postavami, které zplodil nikoliv komunismus, ale český postkomunismus.

K diskusi o (ne)zrušitelnosti lustračního zákona lze podotknout snad už jen to, že i těžké vraždy se podle českého práva promlčují za 20 let.

V případě lustrací, což mělo být původně „revoluční“ opatření, se naopak můžeme nadít toho, že se je jednou česká pravice pokusí rozšířit ještě i na potomky pozitivně lustrovaných a bývalých funkcionářů KSČ. Vždyť lidé, které StB kdysi kvůli jejich postavení verbovala, jsou dnes v důchodovém věku nebo na jeho pokraji.

Už z tohoto boje za „lustrace na věčné časy“ vyplývá, že vůbec nejde o údajnou společenskou či politickou nebezpečnost pozitivně lustrovaných, ale jen o politické alibi jinak ideově prázdné pravice. Na skutečnou společenskou a politickou nebezpečnost máme dnes jiné machry. Ti mají ovšem lustráky bezvadně čisté.

Podle některých obhájců nezrušitelnosti lustrací nemají prý lustrace už sice velký praktický význam, ale mají význam symbolický. Ukazují, jak se demokratická společnost dívá jak na bývalý režim, tak konkrétně na ty, kdo porušovali lidská práva.

Bohužel i tato symbolika se většině společnosti jaksi ztrácí v mlze v situaci, kdy v přímém přenosu vidí symboliku jinou, se současným politickým režimem přímo intimně spojenou: kupříkladu pražského kmotra, který svým autem přejel a těžce zranil ženu, ale kterého jaksi nelze dostat do vězení.

„Lidská práva“ práva šíbra a miliardáře evidentně mají v současných poměrech vyšší hodnotu, než lidská práva jeho oběti, nebo těch, na jejichž úkor přišel, bůhvíjak, ke svému pohádkovému bohatství. Je dost těžké cítit za takových okolností morální paniku nad tím, že před více než čtvrtstoletím musel jakýsi Babiš coby řadový pracovník v zahraničním obchodu udržovat kontakty s StB.

Politická účelovost se tyčí i za debatou o ÚSTR. Tato instituce byla od počátku odsouzena k nezdaru, protože byla tehdy vládnoucí pravicí zkonstruována nikoliv „veřejnoprávně“, ale čistě politicky. Začíná to už jménem instituce, kvůli kterému pak musel parlament určit, které období české historie je třeba považovat za „totalitní“. Jinými slovy, aby snad nebylo mýlky, jak historii vykládat, politici se ještě před zřízením ústavu sami pro jistotu stali historiky.

Tehdejší politická reprezentace také měla možnost odstínit ústav od všemožných politických tlaků třeba tak, že by kupříkladu taxativně vymezila, kterých dvacet významných společenských institucí bude jmenovat svoje lidi do rady ústavu—bez ohledu na to, jaká je právě politická konstelace. Jenže pravice měla tehdy většinu v Senátu, který se zdál být pro levici nedobytný. Podlehla tedy pokušení ponechat Senátu kontrolu nad složením rady ÚSTR. Dnes sklízí plody tohoto uvažování.

ÚSTR pak proslul nikoliv tím, že objektivně zpracovává historii, ale tím, budeme-li parafrázovat Churchilla, že generuje více vlastní (většinou skandální a trapné) historie, než kolik ji dokáže sám strávit. Dosti smrdutým odpadem této vlastní krize identity, nikoliv objektivními produkty svého bádání, pak bombarduje veřejný prostor.

Většina veřejnosti je z lustrací i z ÚSTRu už jen unavená. S údajným nástupem levice to nemá nic společného.

Společnost má prostě úplně jiné problémy, než neustále řešit vnitřní problémy jakéhosi zpolitizovaného ústavu, či se „vyrovnávat s minulostí“ v kontextu politicky naordinované optiky, jako jsou lustrace, restituce, zákon o zločinnosti komunismu, či „lex“ ten či onen bývalý prezident.

Právo, 12.2.2014

01. 02.

Svět podle Událostí ČT

Jiří Pehe Přečteno 33116 krát

Události ČT jsou coby vlajkový pořad České televize, do něhož tato instituce financovaná z koncesionářských poplatků nepochybně investuje podle svého mínění to nejlepší, co může nabídnout, smutným úkazem té části českého žurnalistiky, která se považuje za seriózní.

To první, co diváka Událostí udiví, je nápadný rozpor mezi bombastičností i kýčovitou estetikou celého pořadu na jedné straně, a jeho informační prázdnotou i rozplizlostí na straně druhé.

Pokud by měl podle Událostí soudit Česko poměrů u nás neznalý cizinec, musel by se domnívat, že naše země je místo, v níž se „Češi“ ze všeho nejvíc a neustále zajímají o počet centimetrů technického sněhu na sjezdovkách, sjízdnost řek pro vodáky, složení i ceny potravin, cestování a nejrůznější výhodné nákupy. Průměrný Čech je prostě zřejmě sportovec či turista, který když zrovna náhodou nesportuje, nakupuje, a to s vysokou mírou hladu po spotřebitelských znalostech, které mu Události naštěstí neustále aktivně vylepšují.

K „Čechům“ občas také problesknou skrze Události zprávy o jakýchsi nepříjemných konfliktech na Ukrajině nebo válce v Sýrii, a pak ne vždy politicky relevantní zprávy z několika míst, kde má ČT korespondenty (takže je musí vytěžovat, ať už se tam něco děje nebo ne). Korespondenti, které ČT v některých těchto místech, včetně ohnisek konfliktů, má, jsou sice z hlediska profesionality to nejlepší, co může nabídnout (kupříkladu takový Josef Pazderka by byl hvězdou v jakékoliv západní televizi), ale ve srovnání se zpravodajstvím pro konzumenty nejrůznějšího druhu, což je skutečná páteř Událostí, jsou to naneštěstí zprávy spíše okrajové.

O cizincích u nás—tedy o těch, co nejsou „Češi“--se divák Událostí nejčastěji dozvídá prostřednictvím rádoby dramatických reportáží ze zátahů udatné české policie na tržištích Vietnamců a dalších „živlů“, kteří v naší krásné zemi pobývají, jak jinak, načerno.

Nejúžasnější je ale domácí politické zpravodajství. Většinou se odehrává tak, že reportér ČT někde postává a čeká, až odněkud, nejlépe z nějakého napínavého zasedání, kde se dohaduje nějaké grémium nebo se jedná o vládě, vyjdou politici. Ti pak nedočkavé reportéry—v zimě promrzlé, v létě propocené—informují o dění, které probíhalo za zavřenými dveřmi. Drama je často ještě vylepšováno dohady o tom, co se asi kdesi „uvnitř“ odehrává, jakož i záběry na přijíždějící a odjíždějící limuzíny.

Zásadní komentáře k politickému dění poskytují, jak je u nás zvykem, v krátkých vstupech samotní politici, kteří v zájmu dramatičnosti přenosu zásadně postávají někde venku, v přímém přenosu, kouří se jim od úst, a kvůli zpoždění zvukového signálu obvykle odpovídají na „dobrý den“ moderátora svým vlastním „dobrý den“ až v okamžiku, kdy už se moderátor ptá na něco jiného.

Moderátoři ve studiu mají strategickou převahu, i když vzhledem k otázkám, na které se musejí ptát, ne také vždy převahu intelektuální. Jsou v klimatizovaném studiu, zatímco zpovídaný politik se někde krčí v zimníku, popřípadě naopak v horku odhání komáry a další hmyz, který přitahují rozsvícené kamery. Moderátoři se obvykle tváří přísně a především spěchají. Politikovi, pokud neodpovídá jednou větou, se obvykle nepodaří dokončit, co chce říct, a nakonec je uťat, protože Události už zase pospíchají jinam. Čas je drahý, a diváci evidentně touží třeba po zprávách o tom, zda jsou obědy levnější v Pardubicích než v Praze.

Leckdo by si mohl myslet, že když Události tolik šetří časem, nebudou se opakovat. Jenže Události rády a opakovaně recyklují reportáže, včetně stejných záběrů, které už odvysílaly několikrát.

Úžasnou částí Událostí je pak „téma“, které nám nabídnou někdy okolo půl osmé. Události postupně stupňují napětí krátkými upoutávkami a zmínkami nadcházejícího „tématu“, což má být dle režisérů zřejmě jakýsi hluboký ponor do závažného sociálního či politického problému v podání skutečných novinářských „es“. Někdy se zajímavější pohled na důležité téma podaří, většinou je to ale jen povrchní snůška banalit, opírajících se o interaktivní televizní grafiku.

Fascinující je, že se ČT odváží tento pořad nabízet jako svůj hlavní zpravodajský program, ačkoliv má vedle něj vcelku dobrou, občas nadprůměrnou ČT24, vysílající non-stop, jejíž redaktoři se v kontrastu s tím, co jsou nuceni předvádět jinak jistě inteligentní moderátoři Událostí (kteří, když se sami ještě objevovali na ČT24, nepůsobili jako úplní trotlové), jeví jako novinářští géniové. O častější vstupy kvalitních novinářů působících dnes převážně na ČT24, jako jsou Daniel Takáč, Barbora Kroužková, Hana Scharffová, Zuzana Tvarůžková nebo Michal Kubál, zřejmě v Událostech není velký zájem.

Jsou tři možnosti. Tou nelepší je, že jsou Události jen výrazem neschopnosti jedné televizní redakce, která se (nepříliš úspěšně) snaží soupeřit s komerčními stanicemi a jejich stylem zpravodajství. Horší možností je, že se redakce Událostí bojí, aby si kvalitnějším a méně politicky rozplizlým zpravodajstvím nepobouřila mocné.

Tou nejhorší možností je, že Události ve skutečnosti dost přesně odrážejí stav české národní duše. Že vlastně přesně vystihly, že průměrný Čech chce jen zpravodajský odvar se silnými prvky infotainmentu, neb je to především konzument bez většího sociálního záběru, kterému nevadí žít v jakési virtuální realitě, v níž forma převažuje nad obsahem. Pokud se zajímá o politiku, je pro něj nejpřitažlivější hádání ze skleněné koule (co kupříkladu bude, až bude nová vláda), na což se už dopředu dobře nadává, politické drby, a obecně takové trochu slepičí kdákání: co který politik utrousil, kdo mu na to co odpověděl, atd. Hlavně žádná dřeň a zbytečné kontroverze! Pokud je tomu tak, je to dvacet pět let po pádu bývalého režimu docela tristní situace.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy