Jiří Pehe

18. 12.

Bruselský vlk a česká koza

Jiří Pehe Přečteno 3304 krát

Když někteří komentátoři, analytici a politici, včetně prezidenta republiky, upozorňovali, že služební zákon v podobě, v níž ho nakonec přijal parlament, je svého druhu výsměch požadavkům na odpolitizování státní správy u nás, politici ze stran, které tento údajně přijatelný politický kompromis ukuchtily, kritiku odmítali.

Představitelé opozičních pravicových stran tvrdili, že zákon, tak jak byl přijat, je v podstatě dobrý, protože opravil drakonické požadavky na odpolitizování státní správy, které obsahoval zákon původní, přijatý už v roce 2002, jenž ovšem zásluhou českých politiků nikdy nezačal platit. Strany současné vládní koalice tvrdily, že by byly pro odpolitizování státní správy tak, jak byla nastavena v původním zákoně a zejména pak v jeho novele z dílny ministra Jiřího Dienstbiera ze začátku tohoto roku, ale musely prý přistoupit na kompromis, neboť pravice hrozila obstrukcemi.

Byly to jen výmluvy. Stejně jako během oněch 12 let, kdy politici napříč politickým spektrem opakovaně zamezovali tomu, aby zákon začal v praxi platit, i nyní šlo především o to, aby nezačal platit zákon, který výrazně omezí možnost politických stran dosazovat na vysoké funkce ve státní správě vlastní lidi.

I proto muselo z původní verze zákona zmizet generální ředitelství státní správy, které by mělo velkou míru nezávislosti na politice při výběru a jmenování státních úředníků. I proto bylo třeba zabezpečit, aby státní tajemníci na ministerstvech byli nakonec jmenováni nikoliv přes hlavy politiků, ale na základě jejich výběru. A i proto bylo nutné změnit kritéria, která zabezpečovala, že do státní správy nebude snadné na vysoké pozice přicházet zvenčí—bez potřebného kariérního postupu ve státní správě.

Parlament zákon přijal v této rozředěné podobě navzdory tomu, že kritici upozorňovali, že tato legislativní norma není zdaleka jen českou záležitostí. Že poté, co Česká republika odkládala uvedení zákona do praxe tak dlouho, až zůstala poslední zemí Evropské unie bez zákona o státní službě, Brusel sleduje, co se okolo zákona u nás děje, a bude ho dozajista posuzovat přísně.

Už proto, že pro Brusel je hlavním důvodem pro takový zákon skutečnost, že profesionální a odpolitizovaná státní služba má mimo jiné zajistit, aby se řádně hospodařilo s evropskými miliardami, což se v Česku, jak známo, opakovaně nedaří.

Od vládních politiků jsme slyšeli bohorovná prohlášení, že zákon v Bruselu jistě obhájí. Počítali s tím, že Unii uspokojí už pouhý fakt, že Češi konečně nějaký zákon přijali. To, že je špatný a pokud jde o odpolitizování státní správy nedostatečný, v Bruselu snad nikdo nezpozoruje. Bruselský vlk se tak nažere a česká koza zůstane celá.

Nestalo se. Na hned tři česká ministerstva nyní doputovaly dopisy, které požadují, aby byl zákon ještě v tomto roce doprovozen další legislativou, která bude specifikovat odměňování úředníků, zajistí zveřejňování výběrových řízení na uvolněná místa a postará se o dostatečný stupeň transparentnosti v těchto tendrech.

Obecně pak prý panuje v Bruselu značné rozladění z toho, co Česká republika přijala, a Unie chce vytvořit spolu s Čechy pracovní skupinu, která výtky probere a celkově zrychlí přípravu dodatků k zákonu, který je bez takové doprovodné legislativy podle Bruselu nedostatečný.

Pokud Česká republika nevyhoví požadavkům Unie, hrozí, že Brusel zastaví proplácení evropských fondů. O ty přitom šlo českým politikům ve hře na přijetí zákona, který na jedné straně snad uspokojí Unii, ale zároveň nesebere politickým stranám u nás kontrolu nad státní správou, především. Nyní hrozí, že nemusíme mít ani evropské peníze, ani kvalitní zákon. Češi zase jednou chytračili, až možná přechytračili i sami sebe.

ČRo Plus, 17.12.2014

10. 12.

Fiasko českého státu ve Vrběticích

Jiří Pehe Přečteno 8371 krát

Exploze v rozsáhlém muničním areálu poblíž Vrbětic na Zlínsku opět odhalily neuvěřitelnou míru šlendriánu a nefunkčnosti českého státu v některých oblastech.

Vypovídací hodnotu má už samotná geneze celého skandálu. Mnozí si možná ještě vzpomenou na televizní reportáže z dob dávno před explozemi, které upozorňovaly na to, že je podivné, že areál,v němž se nachází desítky skladů s výbušninami a municí, sice oficiálně spadá pod ministerstvo obrany České republiky, pro které ho ale spravuje od roku 2006 nikoliv armáda, nýbrž organizace zvaná Vojenský technický ústav. Konkrétně jeho odštěpný závod výzbroje a munice Slavičín. Ten byl do roku 2003 samostatnou příspěvkovou organizací MO ČR a později součástí státního podniku.

Už před explozemi se občas objevily mediální dohady ohledně soukromých firem, které si v areálu pronajímají sklady, v nichž skladují tisíce tun výbušnin a munice, jakož i dohady, zda je areál spravovaný nikoliv přímo armádou, ale příspěvkovou organizací nebo státním podnikem, bezpečný.

Ukázalo se, že nikoliv. Teprve po prvních explozích jsme se začali dozvídat, jaké firmy areál využívají. Nikdo nebyl přitom schopen přesně říci, jaký materiál jednotlivé firmy v areálu skladují. Nedostatek státní kontroly nad tímto vysoce rizikovým místem se tak projevil hned ve třech rovinách: nedostatečná ostraha, nedostatečné informace o firmách, které areál využívají, a nedostatečné informace o materiálu, který jednotlivé firmy v areálu skladují a s nímž obchodují.

Po prvních explozích se pak ukázalo, že stát nemá pro případ katastrofy, která se udála v areálu poblíž Vrbětic žádnou ucelenou koncepci záchranných prací, žádný předem připravený plán, kam výbušiny a munici převézt, a žádný ucelený scénář pro zásadní posílení ostrahy areálu, v němž se po explozích mimo sklady povalovalo velké množství výbuchy rozprášené munice.

Ostraha areálu sice byla po výbuších zesílena, ale nikoliv tak, aby bylo nemožné pro různé dobrodruhy či dokonce potenciální teroristy do areálu proniknout. V zemi, která má jinak přísné zákony o držení zbraní a výbušnin soukromými osobami, se tak už nedozvíme, zda část rozprášené munice a výbušnin neskončila náhodou ve zmatku, který po explozích nastal, v rukou nepovolaných jedinců a organizací.

Trapné bylo i dohadování státu se soukromými firmami. Stát nedokázal okamžitě rozhodnout, co se v příštích dnech s uskladněným materiálem v nebezpečném areálu stane; soukromé firmy různým státním záměrům otevřeně oponovaly. Není překvapení, že v takovém chaosu nakonec následovaly výbuchy další, přičemž členové vlády tajemně naznačují, že mohly být úmyslné.

Nejvíce zarážející je ale na celé aféře skutečnost, že český stát, v tomto případě reprezentovaný ministerstvem obrany, dovolí soukromým firmám, aby bez skutečně důkladného dohledu, skladovaly v oblasti, okolo které je hned několik obcí, vysoce nebezpečný materiál. A že stát vlastně ani neví, o jaký materiál se jedná.

Úplně absurdní pak je, že se podle různých zpráv v areálu konaly soukromé automobilové rallye a další akce!

Po aféře s metylalkoholem, nedostatečné ochraně škol před nebezpečnými lidmi, kterou vyjevil tragický incident na střední škole ve Žďáru nad Sázavou, tak vrbětický incident opět v plné nahotě ukázal, že český stát nejen často nefunguje, ale dokonce může být kvůli šlendriánu a laxnosti nebezpečný vlastním občanům.

Výbuchy v muničních skladech jsou také zásadním testem pro současnou vládní koalici. Strany, které jí tvoří, uspěly ve volbách proto, že slibovaly funkční stát. To, jak si jimi řízený stát počíná poblíž Vrbětic, má ale s funkčností málo společného.

ČRo Plus, 10.12.2014

06. 12.

Neulehčujme si kritiku Západu, pane Žáku

Jiří Pehe Přečteno 7615 krát

V argumentech českých kritiků západních hodnot, potažmo klasických lidských práv, se často setkáváme se značným zjednodušováním. Tím nejzávažnějším je, že jsou spojeny s jednostrannou kritikou politiky Spojených států v posledních letech.

Pak už stačí jen vyjmenovat neúspěšnou americkou invazi v Iráku, poukázat na údajnou obludnost „humanitárního bombardování“ NATO v Jugoslávii, popřípadě poukázat na rozvrat v Libyi po vojenském zásahu tam. Když se k tomu přidá filipika na téma amerických neokonzervativců, kteří prý pod rouškou západních hodnot a obrany lidských práv chtěli zavádět silou demokracii, je takříkajíc „vymalováno“.

Nedávno předvedl tuto komentátorskou figuru Václav Žák (Právo, 1. 12. 2014). A spolu s tím se rovnou pustil do kritiky údajné západní spoluviny na současné krizi na východní Ukrajině, k čemuž si vypůjčil argumenty amerického politologa Johna Mearsheimera, který v podstatě tvrdí, že Rusko bylo ke své agresivní politice dohnáno rozšiřováním NATO a dalšími akty Západu, které nerespektovaly předešlé dohody a důstojnost Ruska.

Co na tom, že Žák mohl také zmínit brilantní odpověď bývalého amerického velvyslance v Moskvě Michaela McFaula, který Mearsheimerovy argumenty přesvědčivě zpochybňuje (Sumarizaci McFaulových argumentů nabídl ve svém Auditu kuppříkladu Jan Macháček). Možná se nehodily do Žákovy argumentační konstrukce stejně, jako se nehodilo zmínit, že nikdy nebyl jen jeden Západ—ten americký v jeho neokonzervativním pojetí. Čehož si během invaze v Iráku s nelibostí povšimli někteří neokonzervativci, a mluvili proto o Američanech jako o těch „z Marsu“, zatímco o Evropanech jako „o těch z Venuše“.

Neokonzervativci také rozdělili Evropu na „starou“ a „novou“, přičemž chválili tu novou za podporu, kterou jim při invazi vyslovovala. Když se kupříkladu Žák vzpírá argumentu, že náš postkomunistický region není tak úplně „západní“ a je stále poznamenán svým únosem do ruské Byzance, měl by se zamyslet nad otázkou, proč právě v postkomunistické Evropě našly neomarxisitické argumenty a politika síly amerických neokonzervativců tolik pochopení, zatímco ve „staré Evropě“ nikoliv.

Ani našimi současnými lidskoprávními holubicemi kritizovaný Václav Havel přitom nebyl pro invazi takříkajíc všemi deseti“. Na jedné straně z lidskoprávních pozic vítal, že USA svrhly v Iráku diktátora, který povraždil desetitisíce svých odpůrců, na straně druhé měl pochyby o oficiálním zdůvodnění invaze i jejím provedení.

Havlovi je také otloukáno o hlavu, že použil pojem „humanitární bombardování“ Jugoslávie. Nebyl to možná nejšťastnější slovní obrat, ale rádo se zapomíná na to, že souhlas s bombardováním dala tehdejší česká levicová vláda, vedená Milošem Zemanem. I když, jak ukázal v nedávném textu tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan, se k tomuto kroku nikdo nechce hlásit, jisté je, že tehdy vládnoucí levice, jejíž souputníci dnes kritizují Havla coby bezmála jednoho z „neokonzervativců“, bombardování posvětila.

Bylo by tedy záhodno přistupovat jak k výčtu údajných hříchů Západu, tak kritice USA, tak odmítání západních hodnot i lidských práv poněkud plastičtěji, než jak to činí někteří rozohnění čeští kritici na levici. Nejprve by bylo dobré si zamést před vlastním prahem, protože jak americká invaze v Iráku, tak bombardování Jugoslávie se udály za vlád vedených ČSSD. Ty se proti nim nijak rezolutně nepostavily. A ačkoliv se ČR nestala oficiálně součástí „koalice ochotných“, de facto Američanům v Iráku později asistovala.

Je také třeba připomenout, že lidská práva neučinil nástrojem americké politiky pravicový americký prezident Ronald Reagan nebo oba Bushové, ale už před nimi nejlevicovější ze všech amerických prezidentů--Jimmy Carter. Lidská práva pak akcentovala i řada Evropou přijatých či iniciovaných dohod a smluv. K některým se USA odmítly připojit. Není to tedy žádný výmysl amerického imperialismu.

Mezi lidská práva patří celá řada hodnot, které se zrodily v Evropě. I proto je směšné se snažit lidská práva zdiskreditovat jednostrannou kritikou USA. Je také třeba znovu a znovu připomínat, že v mnoha zemích, kterým prý nemáme do lidských práv co mluvit, by za text tak kritický k vlastní civilizaci, hlavním spojencům či vlastní zemi, jaký publikoval kupříkladu Žák, autor okamžitě skončil ve vězení.

Právo, 5.12.2014

Archiv článků: prosinec 2014

Bruselský vlk a česká koza

Fiasko českého státu ve Vrběticích

Neulehčujme si kritiku Západu, pane Žáku

Blogeři abecedně