Jiří Pehe

19. 02.

Schůzka představitelů státu k zahraniční politice je prázdné gesto

Jiří Pehe Přečteno 4498 krát

Na pražském Hradě se sešli nejvyšší ústavní činitelé, kteří mají co mluvit do zahraniční politiky, aby se pokusili koordinovat svoje zahraničně-politické aktivity. Schůzka se jistě konala z dobrých důvodů, protože v české zahraniční politice dlouhodobě máme několik různých hlasů, které si často protiřečí. Jenže existuje jen malá naděje, že se situace zlepší.

Hlavním problémem je, že prezident Miloš Zeman vyjadřuje často velmi svérázné—a od vládních představitelů odlišné—postoje k různým zahraničně-politickým tématům nikoliv primárně proto, že by měl tak odlišné názory, vyvěrající z hlubokého vnitřního přesvědčení, ale proto, že svá odlišná stanoviska používá v politickém boji. Navíc skutečné důvody některých jeho vyjádření k Rusku jsou--kulantně řečeno—netransparentní.

Tam, kde Zeman skutečně zastává nějaké hluboké přesvědčení, nedokáže pro změnu dost dobře hledat kompromisy, nebo alespoň mlčet. Není to prostě součástí jeho osobnostní výbavy.

Prezidentův přístup k politice, i té zahraniční, dobře osvětlil jeho nedávný výrok z neoficiálně pořízené nahrávky, jímž komentoval zprávu o tom, že ministryně spravedlnosti Helena Válková podala demisi slovy, že „se podělala“, čímž mu prý znemožnila „demonstrovat sílu“.

Vyplývá z toho, že Zeman vidí svoji roli v ústavním systému nikoliv jako tu, která má smiřovat různé postoje a hledat kompromisy, ale jako tu, v níž prezident ostatním ústavním činitelům ukazuje tam, kde se naskytne příležitost, kdo je u nás takříkajíc pánem. I proto schůzka k zahraniční politice, na níž zaznělo mnoho pěkných slov a bylo dokonce vydáno společné komuniké, jen těžko nejrůznějším zahraničně-politickým sporům mezi prezidentem a vládou zabrání.

Je samozřejmě pěkné, že se účastníci schůzky shodli na velmi obecných vyjádřeních, jako třeba že všichni souhlasí, že se situace na Ukrajině musí vyřešit politicky, a že Česká republika nebude tudíž dodávat Ukrajině zbraně. Nebo že Islámský stát reprezentuje skutečné nebezpečí, a že Česká republika bude součástí mezinárodního úsilí o potírání teroristické hrozby. Jsou ze ale dva základní problémy.

Za prvé, názor českých představitelů na to, jak se má vyřešit konflikt na Ukrajině, je v politické rovině zcela irelevantní, protože na to, jak se konflikt nakonec vyřeší, nebude mít ČR dozajista žádný vliv. Je hezké, že mají čeští představitelé na takové věci společné názory, ale reálnou politiku vůči Ukrajině mají v rukou velmoci. Irelevantní je i odmítnutí dodávek zbraní Ukrajině. Ty české by totiž Ukrajině konflikt jistě vyhrát nepomohly. Možná by se představitelé českého státu měli spíše zamyslet nad tím, proč je velmi pravděpodobné, že kdyby naše země byla vojensky napadena v podstatě kterýmkoliv jiným státem, neubránila by se zřejmě při stavu své armády více než pár dní.

Za druhé, takováto obecná vyjádření bohužel neřeší zásadní důvody nesouladu v české zahraniční politice. Nesnaží se definovat, jaké je podle české ústavy skutečné rozdělení rolí v zahraniční politice, a nezmiňují se ani o tom, jak a kdo se proti tomuto ústavnímu vymezení rolí v minulosti provinil.

Obecnost vyjádření, která prý mají přispět k lepší koordinaci zahraniční politiky, je navíc tak značná, že když bude kupříkladu prezident Zeman opět chtít „demonstrovat sílu“ nějakým zcela skandálním vyjádřením odlišujícím se od zahraniční politiky vlád, nic mu v tom nezabrání. A ještě bude moci tvrdit, že se vlastně dohody obecně držel.

Dohoda nejvyšších českých představitelů o zahraniční politice tudíž tak trochu připomíná nedávnou mírovou dohodu o Ukrajině v Minsku. Je to kus papíru, který každý může použít podle svého. Kdyby existovala skutečně dobrá vůle, možná by taková dohoda nebyla ani zapotřebí. Když ale neexistuje, zejména na straně těch, kteří nesou největší vinu za konflikt, pak je obecná dohoda jen prázdné gesto, a konflikt nakonec bohužel nejspíš ukončí jen silové řešení z jedné neb druhé strany.

I český prezident rozumí jen síle. Kdyby mu ostatní představitelé sdělili, že pokud coby ústavně neodpovědný činitel, který má respektovat stanoviska vlády, nepřestane se sabotováním vládní linie, navrhnou společně potřebné změny ústavy nebo dokonce ústavní žalobu, Zeman by tomu velmi dobře rozuměl. S dohodou, který byla nakonec schválena, si naopak bude dál dělat, co chce.

ČRo Plus, 18.2.2015

11. 02.

Budoucnost je v černé díře

Jiří Pehe Přečteno 3468 krát

Film Interstellar režiséra Christophera Nolana začíná jedním z častých hollywoodských schémat poslední doby: planeta Země je ve smrtelném ohrožení. V tomto příběhu pomalu umírá v důsledku ekologické katastrofy, kterou zřejmě způsobili lidé. Skuteční hrdinové ale snad ještě dokážou lidstvo zachránit. Ve filmu jsou takové postavy dvě: dívka, která ve svém pokoji potkává od raného dětství „duchy“, snažící se jí neustále cosi sdělit, a její otec, bývalý pilot raketoplánů, který se spolu s několika dalšími odvážlivci vypraví na misi poslední záchrany, jejímž cílem je najít planetu, na niž by lidstvo mohlo přesídlit.

Až potud se film drží osvědčených hollywoodských klišé. Pak se ale věci začnou komplikovat. Vesmírná loď proletí do jiné galaxie červí dírou u Saturnu, kterou pro ni, zdá se, nachystali již zmínění „duchové“. Dostane se tak do blízkosti obří černé díry – Gargantuy, která otce i s jeho raketoplánem nakonec pohltí, ocitne se tak v prostoru o pěti dimenzích, kde je čas nahrazen gravitací. Svět, z něhož přišel, se mu zjevuje jako nekonečná série statických scén, do nichž se pokouší vstoupit, aby poslal zprávu své dceři. Ukáže se, že „duchové“, s nimiž ona od dětství komunikovala, nejsou nikdo jiný než otec, uvězněný v jiné galaxii, v jiné dimenzi, v nitru černé díry. Civilizace, která mu umožnila přežít v této bezčasové „kvantové polévce“ a nakonec i úspěšně komunikovat skrze svou dceru s ohroženou lidskou civilizací, je lidstvo budoucnosti.

Film tak nabízí několik poselství. Tím hlavním je, že budoucnost lidstva už možná není na Zemi, ba ani v našem časoprostoru. Zdá se, že musíme usilovat o nějakou jinou, vyšší formu existence, protože existence v trojrozměrném prostoru a plynoucí v čase, je stejně jako naše chátrající planeta jen předstupněm něčeho jiného – lepšího a vyššího. Náboženský podtext tohoto sdělení je zřejmý. A nikoliv nezajímavý je i fakt, že stejně jako v několika dalších nedávných hollywoodských filmech už není spasitelem lidstva nějaký mužný hrdina, který rozstřílí vetřelce nebo obří asteroid ohrožující Zemi, ale dívka. V tomto případě dostatečně citlivá a inteligentní, aby dokázala vnímat a nakonec i rozšifrovat zprávy, které jí její milující otec posílá z jiné dimenze. Krize naší civilizace se zdá být spojena hlavně s muži, její možná záchrana se ženami.

xxx

Luštit poselství, která nám sděluje jeden, byť kvalitní, hollywoodský velkofilm, se může leckomu jevit jako ztráta času. Jenže co když právě film, coby stále velmi vlivné kulturní médium, dnes nejcitlivěji vystihuje ducha doby?

Jaké poselství nám tedy nedávné filmy, ale i literární díla z pomezí filosofie, vědy a science fiction nabízejí?

Především z nich stále častěji vystupuje obraz lidstva, které je u konce s dechem nebo na počátku zásadní revoluční změny, kterou ale ještě nikdo neumí přesně definovat. Žijeme v přechodné době rádoby stále intenzivnějších prožitků přítomnosti, jež se definuje s pomocí předpony „post“, tedy jako jakési pokračování už zaniklé doby minulé, která ještě měla srozumitelné obrysy. Není před námi žádný zřejmý cíl, utopie zmizely. Budoucnost se v řadě filmů a literárních děl, které se pokoušejí umělecky reflektovat matoucí závěry moderní vědy, už nejeví jako místo, kam lze dospět lineárním pokrokem na základě lidského rozumu.

Takové vnímání světa reprezentuje radikální obrat. Osvícenství, které stojí na počátku éry modernity, bylo definováno důvěrou v lidský rozum. Budoucnost měla být v důsledku pokroku lepší než minulost. Významné politické filosofie, které ovlivňovaly chod celých společností, dokonce nabízely jakousi vědeckou eschatologii, jejímž vyústěním mělo být dokonalé společenské uspořádání – ráj na Zemi.
Tyto utopické vize zkrachovaly, ale víra v pokrok skrze lidský rozum, i když v jeho evoluční podobě, přežila po většinu 20. století. Jenže bez vize toho, k čemu má takový pokrok směřovat, se z civilizačního provozu, jehož progres se měří jen rostoucím HDP, stala v posledních desetiletích jakási zvláštní nuda, s níž se zdá být jen málokdo spokojen.

V pozadí měřitelného ekonomického a technologického pokroku se však jaksi nepozorovaně – protože nejprve bez zjevných sociálních důsledků – vynořily už v první polovině 20. století nové interpretace fyzikální podstaty světa, v němž žijeme. Ve věku definovaném důrazem na materiální a tělesné prožitky tady a teď začali vědci kreslit obrysy světa, který je zvláštním způsobem nemateriální.

Nejprve Einsteinova teorie relativity zpochybnila konstantnost prostoru a času, později kvantová mechanika začala malovat obraz mikrosvěta, v němž neplatí nám známé fyzikální zákony, takže „hmota“ může existovat v podobě částic i vln. Elektron může být na dvou různých místech, anebo se „zhmotní“, teprve když je pozorován. Vynořily se i teorie paralelních vesmírů, v nichž mohou platit zcela jiné zákony než v tom našem.

Teorie strun pak ve snaze sjednotit klasickou newtonovskou fyziku s teorií relativity a s kvantovou fyzikou nabídla záblesky světa lidskému rozumu zcela nepochopitelného existujícího v deseti a více dimenzích, v němž je každá částice vibrující strunou s různým naladěním. Universum se začalo jevit jako kýmsi napsaná hudební partitura, což i mnohé prominentní vědce vedlo k otázkám, zda se lidský rozum skutečně obejde bez Boha.

Toto zásadní zpochybnění mechanického pohledu na svět, v němž čas plyne lineárně z minulosti k budoucnosti, a vesmír se tudíž dá popsat jako systém, který se rozpíná v prostoru a času od okamžiku „velkého třesku“, je přitom v posledních letech doprovázeno nástupem komunikačních technologií, které lidský svět zásadním způsobem virtualizují. Nejmladší generace vstupují do světa zcela jinou kognitivní „branou“ než jejich předchůdci ještě před dvaceti lety. Větší část jejich životů se odehrává ve světě sítí, virtuálních obrazů i virtuálních zážitků. Jako by se lidé stále více odpojovali od materiálního světa, který byl – i v podobě práce s hmotou v zemědělství a později průmyslu – tisíce let základem naší existence, a přesunovali se do světa nemateriálního, který má své vlastní zákonitosti.

xxx

Skeptici namítnou, že to vše – virtuální realita, kvantová fyzika, relativita – je jen intelektuální „nadstavba“, která nás nemůže reálně vyvázat z fungování v hmotné „základně“ nám známého světa, v níž nadále panují staré známé fyzikální zákony a sociální problémy, jako je boj o přežití, války, chudoba. Přesto nelze přehlédnout, že se v kolektivní psyché zejména západního světa v posledních desetiletích cosi zásadně mění. Kupříkladu, že se navzdory úžasnému rozmachu komunikačních technologií všeho druhu prosazuje jakýsi prazvláštní solipsismus, který jako by chtěl v praxi potvrdit závěr kvantové fyziky, že pozorované nemůže existovat bez pozorovatele, hmota bez vědomí.

Vrátíme-li se ke ztvárnění tohoto těžko uchopitelného ducha doby ve filmu a v literatuře, nabízí se řada příkladů. Filosofická linie, která se uplatnila ve filmu Interstellar, má svého slavného předchůdce už ve Vesmírné Odyseji 2001 Stanleyho Kubricka. V ní je lidstvo jen nástrojem experimentu mnohem vyspělejší civilizace, která ho postrkuje až k bodu, kdy se nakonec i hlavní protagonista filmu stane tím, čím jsou Oni – myslícím světlem, či jakousi liebnitzovskou monádou, mimo známý prostor a čas.

Slavný film Kontakt, s herečkou Jodie Fosterovou v hlavní roli, pracoval pro změnu s premisou, že lidé po smrti vlastně jen odcházejí do vyšších forem existence a že s nimi budeme jednoho dne schopni komunikovat. Komerčně zatím nejúspěšnější film všech dob, Avatar, staví na premise, že lidský druh ztratil kontakt s přírodou coby formou živoucí božské existence, a je tedy nenávratně ztracen a hrdina raději dobrovolně odchází do světa jiných bytostí.

xxx

Podoba science fiction se v posledních letech radikálně mění. V její klasické podobě, třeba už ve Válce světů H. G. Wellse, na lidský svět nejčastěji útočili mimozemšťané, kteří chtěli zničit náš, v podstatě dobrý způsob života. Je tedy třeba je porazit, což se nakonec většinou úspěšně podaří. Později následovaly sci-fi, kde lidé se lidé střetávají s přátelštějšími formami mimozemského života a učí se od nich – sem patří třeba E. T. – Mimozemšťan nebo Blízká setkání třetího druhu.

Science fiction posledních let ale vyznívá buď o poznání pesimističtěji, nebo má jakýsi téměř náboženský přesah. Loňská oscarová Gravitace, která se příliš nevzdaluje našemu současnému poznání a technologickým možnostem, nabízí dosti děsivý obraz kosmického prostoru jako nekonečného prázdna. Řada jiných děl, včetně Interstellar, je naopak, jak už bylo řečeno, stále více ovlivněná jakýmsi (neo)transcendentálním obrazem multidimenzionálního a kvantově „tekutého“ světa, který kreslí moderní fyzika.

A nejde jen o objevy ve fyzice. Ve filmu Lucy se hlavní hrdinka, ztělesněná Scarlet Johanssonovou, stane obětí gangu, který chce pašovat novou syntetickou drogu tak, že ji zašije do jejího těla. Při nehodě se droga uvolní a spustí proces, v němž se začne rapidně zvyšovat výkonnost jejího mozku. Film se pokouší ukázat, co se stane, začneme-li využívat více než oněch deset procent mozkové kapacity, která využíváme nyní.

Odpověď leží v čemsi, co bychom mohli nazvat kvantovou biologií. Lucy se postupně stává součástí jakéhosi myslícího kvantového pole, je schopna předvídat budoucnost, číst minulost ostatních, narušovat zákony gravitace. V okamžiku, kdy její mozek dosáhne plné výkonnosti, zmizí z fyzického světa, stane se myslící energií mimo čas a prostor.

xxx

S novými formami existence, tak jak se vyjevují v moderní fyzice a biologii, experimentují stále vážněji i uznávaní autoři děl ze sféry „vážné literatury“. Zatímco Arthur C. Clarke, Isaac Asimov nebo Stanislaw Lem byli od takové literatury ještě stále odděleni pomyslnou zdí, někteří soudobí autoři vážné literatury, jako je Haruki Murakami, Andrew Crumey nebo Michel Houellebecq, už zcela běžně překračují dříve striktně narýsované žánrové hranice.

Murakami pracuje jak v románu Kafka na pobřeží, tak zejména v 1Q 84 s ideou paralelního světa. A v paralelním světě řídícím se zákonitostmi kvantové fyziky se odehrává i Crumeyho román Schrödingerova velryba. Houellebecq pro změnu umisťuje vypravěče svého románu Možnost ostrova do jakéhosi zvláštně vyhaslého a nostalgického světa budoucnosti.

Zatímco některé filmy a romány experimentují s novými vizemi existence v kvantovém světě či jiných dimenzích, hlavní proud děl z oblasti science fiction vyjevuje obraz mnohem pochmurnější. Prudce roste množství katastrofických filmů i románů, které předvídají buď zánik naší civilizace, nebo nevábnou budoucnost, která nás čeká po jejím zhroucení.

V některých k nám přicházejí bytosti z budoucího světa, v němž vládnou roboti či nějaká totalita, aby změnily dějiny, a odvrátily tak chmurnou budoucnost. V jiných, jako byl loňský hollywoodský snímek Elysium, naopak povstanou zotročené masy žijící v bídě na Zemi, proti umělému superměstu na oběžné dráze, kam se z chátrající Země odstěhovali ti nejbohatší a nejmocnější. V dalších, jako byl román Cesta Cormaca McCarthyho nebo film Larse von Triera Melancholia, pak už pro lidskou civilizaci není žádná naděje.

xxx

Zajímavé je, že česká literatura se těmto tématům téměř vůbec nevěnuje.

Výjimkou byl v posledních letech jen pozoruhodný román Mondschein Ondřeje Štindla, který podobně jako řada autorů na Západě nabízí pochmurnou vizi. Řadí se tak k dílům, v nichž je budoucnost zobrazena jako dosti děsivé místo, kde lidská civilizace, nejčastěji po nějaké katastrofě, zdegenerovala do roztroušených enkláv bojujících o přežití či do totalitních režimů.

Pokud bychom soudili jen podle množství literárních a filmových děl, která nabízejí takové katastrofické vize světa, museli bychom nejspíš pesimisticky konstatovat, že má-li dnešní doba vůbec nějaký Zeitgeist, je výrazně apokalyptický. Každopádně zcela zmizely holistické vize nějakého lepšího světa.

Globální kapitalismus se svou schopností absorbovat a následně komercionalizovat jakoukoliv revoltu proti sobě, se stal zdánlivě nezničitelným, jakoby byl náš svět odsouzen točit se navěky v bludné – a navzdory všemožným novým technologickým hračkám – i stále nudnější spirále rostoucího či klesajícího HDP a konzumu. Možná je tedy prudký nárůst katastrofických vizí ve filmu a literatuře jen jakousi snahou „nezničitelný“ systém zničit alespoň v umění. Pokud tomu tak je, i takové virtuální vyrovnávání účtů se systémem nepochybně o něčem vypovídá.

Nejde tu ale o něco zásadnějšího? Je možné, že se konečně mění souřadnice, které určovaly myšlení západní civilizace od dob osvícenství. Především se zdá, jako by se skrze vědu, a následně i literaturu a film, nepozorovaně vracelo do lidského světa transcendentno, i když v jiné než původní náboženské podobě. Svět se prostě jeví s každým dalším vědeckým objevem nikoliv lépe vysvětlitelný, ale naopak mnohem komplikovanější a záhadnější, než si byl lidský rozum na začátku éry, která nyní končí, ochoten a schopen připustit.

Společným jmenovatelem rostoucího počtu filmových a literárních děl je přesvědčení, že naše pozemská existence je omezená a nenabízí už sama o sobě další možnost vývoje k něčemu vyššímu. Konec historie je tady, ale není to vítězství liberální demokracie a trhu, o němž psal Francis Fukuyama, nýbrž poněkud chmurné poznání, že lidský rozum ve své „osvícenské“ podobě, která slibovala lidmi stvořený ráj na zemi jako náhražku ráje božského, neví kudy kam. A že naší záchranou je snad jen jakýsi skok za jeho hranice, nebo přímo za hranice našeho já.

Právo-Salón, 5.2.2015

Esej je také dosupný s grafickou úpravou na serveru Novinky ZDE

07. 02.

Jakou kaši navařil Západ? A jakou Východ?

Jiří Pehe Přečteno 7647 krát

Stalo se v poslední době jakousi módou, zejména mezi levicovými intelektuály, vypočítávat, co vše nejen v posledních desetiletích, ale i posledních staletích, zpackal Západ. Jakou „kaši“ prý navařil.
Výčty obvykle začínají kolonialismem a končí údajně „nepromyšlenými“ vojenskými intervencemi v bývalé Jugoslávii nebo v islámském světě či imperiálními choutkami, zejména Ameriky, skrývanými prý neuměle za idejemi lidských práv.

V těchto úvahách sice málokdy zazní, že svobodná kritika vlastní civilizace nebo státu je vymožeností, kterou v jiných civilizačních okruzích nenajdeme, a že i samotný „Západ“ je natolik zobecňující pojem, že psát eseje o „jeho“ poklescích je značně riskantní, ale budiž. V naší sebekritické civilizaci se vždy najde dost konzumentů názorů na téma, co vše Západ, ať už ho definujeme jakkoliv, udělal špatně a za co všechno může.

K oblíbeným intelektuálním cvičením patří v tomto kontextu úvahy z oboru alternativní historie. Víme prý kupříkladu s jistotou, že islámský terorismus byl především reakcí na západní vojenské intervence v islámském světě, z čehož se jaksi automaticky vyvozuje, že by dnes (islámský) svět byl o mnoho lepším místem, kdyby k nim nedošlo.

Zpětně se sice nedá s určitostí dovodit, k čemu by (ne)došlo, kdyby k něčemu jinému (ne)došlo, ale to různým teoretikům nebrání v tom, aby nás neohromovali strategickými úvahami z oblasti alternativní historie a nepožadovali, aby se Západ cítil vinen za to, že nenavařil jinou „kaši“, než prý navařil.

Nejkouzelnější jsou tyto úvahy v podání intelektuálů z malých, donedávna ještě nedemokratických národů, které byly dlouho odtržené od všeho podstatného ve světě a ani nyní za nic kvůli své relativní nevýznamnosti nenesou odpovědnost.

Někdy to skoro vypadá, že kdyby v Bílém domě seděli kupříkladu někteří čeští intelektuálové, svět by byl plný harmonie a uvážlivosti.

Jaksi implicitně se v sebemrskačských úvahách na téma Západ, a zejména divokých výbojů proti USA, předpokládá, že je Západ vinen i tím, čím se na první pohled vinen nezdá být. Kupříkladu současná mela mezi Ruskem a Ukrajinou tak není především důsledkem ruského imperialismu, ale zase jednou především jakýchsi západních machinací. Třeba neprozřetelné nabídky asociační dohody Evropskou unií Ukrajině. Nebo nedostatku západních ohledů na ruské cítění.

Jinými slovy, stalo se pravidlem, že se mnozí autoři v kritickém zápalu vůči Západu snaží jeho údajnými selháními vysvětlit i některé značně děsivé jevy v jiných civilizačních okruzích, které lze s jednáním Západu opravdu spojovat jen při notné dávce fantazie. Přitom se dost často pomíjí, jakou „kaši“ navařily v dávnější i nedávné historii právě ty civilizační okruhy a země, které se v naší vášnivé sebekritice mohou začít jevit jen jako nebohé oběti západního cynismu.

Takové Rusko ve své carské a sovětské inkarnaci kupříkladu „navařilo“ desítky milióny mrtvých, vezněných a deportovaných, jakkoliv nejvášnivější kritici Západu nás jistě upozorní, že leninismus a pak i stalinismus lze považovat za odnože „západního“ marxismu.

Podobnou výtku uslyšíme jistě i v případě nástupu komunismu a pak kulturní revoluce v Číně. Jisté ale je, že Mao Ce-Tung byl Čínan, a že v počtu povražděných a „převychovávaných“ za Ruskem pokulhává Čína jen trochu. A co takový Pol Pot v Kambodži? A co japonské běsnění za druhé světové války—tedy před tím, než se tuto zemi konečně podařilo Americe porazit a „pozápadnit“?

Jistě, lze namítnout, že obě světové války vznikly v Evropě, a že i taková tradiční bašta Západu, jakou bylo Německo, má na rukou krev miliónů lidí. Když už ale je takovou módou kritizovat Západ, bylo by dobré si nejprve odpovědět na otázku, zda byl nacismus výrazem západních hodnot nebo jejich programovým popřením.

O co takový islámský svět? Byla by to opravdu mírumilovná idylka prostá terorismu, kdyby ho Západ programově ignoroval? A proč se bez ohledu na západní intervence snaží z islámských zemí dostat do Evropy a USA milióny lidí? Před čím nebo za čím to utíkají? Proč se tato kdysi na svou dobu kulturně i vědecky pokročilá civilizace potácí už stovky let v ekonomické zaostalosti a potýká s tmářstvím?

Když už mnozí kritici Západu nemohou doložit nějakou jeho přímou intervenci, která prý způsobila to či ono, často poukazují na západní imperialismus. Jenže každá ve své době ekonomicky a technologicky vyspělá civilizace byla „imperiální“. Jak asi Islám ovládl takový kus světa?

A někdy ani imperiální země být příliš vyspělá nemusela. Kupříkladu Rusko. Bylo prostě jen trochu silnější, než jeho ubozí sousedé. Dnes je z toho největší země na světě , která ovšem stále nemá dost a chce zpátky, co jí prý bylo ve slabé chvilce po roce 1989 Západem, jak jinak, ukradeno.

I o západním imperialismu lze samozřejmě říct mnoho otřesného, ale mohli bychom též argumentovat, že i pří vší oprávněné kritice některých forem kolonialismu a dalších západních selhání v mnoha případech přeci jen Západ šířil znalosti a kulturu pro ovládané země v důsledku o poznání produktivnější, než jaké šířila jiná historicky známá impéria.

Kupříkladu teprve po přijetí západních ekonomických, vědeckých a technologických postupů dosáhly takové země, jako jsou Japonsko, Čína a Indie, v posledních desetiletích ohromujících změn, které pozvedly z chudoby stamilióny lidí. Atd.

Jinými slovy, kritici Západu by možná měli přeci jen posuzovat svět, včetně nejrůznějších jeho současných krizí, poněkud více „holisticky“. Laciný mustr typu „za všechno může Západ“ (a ještě lépe, „za vše mohou USA“) je pro skutečně (tedy v dobrém, tradičně západním slova smyslu) kriticky uvažující jedince přeci jen poněkud povrchní.

Archiv článků: únor 2015

Schůzka představitelů státu k zahraniční politice je prázdné gesto

Budoucnost je v černé díře

Jakou kaši navařil Západ? A jakou Východ?

Blogeři abecedně