Jiří Pehe

29. 04.

Zemanova levicovost je jen mýtus

Jiří Pehe Přečteno 6984 krát

Radnice Prahy 2 před několika dny rozhodla, že lidé, kteří na prezidenta Miloše Zemana házeli během připomínky 25. výročí sametové revoluce vloni 17. listopadu vejce, se nedopustili přestupku. Zeman na toto rozhodnutí reagoval během setkání se zastupiteli Středočeského kraje slovy, že Praha 2 je militantně pravicová, a že kdyby byl prezident pravicový, bude k tomu přistupovat jinak.

Důkazů o militantní pravicovosti Prahy 2 je prý víc. Před časem kupříkladu odmítla jmenovat čestným občanem Františka Kriegela, který v roce 1968 jako jediný člen československého vedení odmítl v Moskvě podepsat Moskevský protokol, který legitimizoval okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Co na tom, že i toto rozhodnutí Prahy 2 lze vidět dvěma způsoby. Je zcela legitimní, že se radnici Prahy 2 nelíbí, že Kriegel, ač byl v jistých obdobích svého života statečný člověk a tvář Pražského jara, byl také stalinista, který se v únoru 1948 jako organizační tajemník pražské organizace KSČ a zástupce velitele Lidových milicí aktivně podílel na komunistickém převratu. Nejde o levici a pravici, ale především o to, jak se kdo staví k dědictví totalitního režimu u nás.

Zajímavé je, jak Zeman i jeho podporovatelé v levé části politického spektra dokázali české veřejnosti i části médií vnutit obraz prezidenta coby levicového politika. Možná se to daří i proto, že byl Zeman po určitý čas úspěšným předsedou sociální demokracie, ale podrobíme-li analýze jeho nejrůznější postoje a názory, je jeho levicovost spíše jen chimérou.

Zeman nikdy neformuloval žádnou koherentní levicovou filozofii. To, že agituje kupříkladu za majetková přiznání, je z hlediska levice pěkná věc, jenže zároveň agituje za zájmy českých velkopodnikatelů, jejichž firmy sídlí v daňových rájích, a jejichž soukromými tryskáči se nechá dopravovat ze zahraničních cest.

O zásadních otázkách moderní levice nikdo nikdy neslyšel prezidenta mluvit ani v jeho rozvleklých rozhlasových a televizních rozjímáních. Když byl ještě politickým důchodcem na Vysočině, s ním spojení přeběhlíci pomohli pravici dát dohromady většinovou vládu.

Když už bychom měli Zemana nějak ideově definovat, jeví se spíše jako konzervativec, který kupříkladu v hodnocení ruské skupiny Pussy Riot rozhodně nestojí na straně levicové obhajoby lidských práv i tolerance k sexuálním menšinám, což koneckonců ukázal už dříve, když zdůvodňoval, proč nechce jmenovat profesorem Martina Putnu.

V zahraniční politice je pak Zeman v některých otázkách často větším jestřábem, než celá česká pravice. I Řecko coby jakýsi prubířský kámen levicových a pravicových postojů v Evropě by nejraději rovnou vyloučil z eurozóny.

S levicí prostě nemá Zeman nic moc společného. Je především typickým představitelem českého postkomunismu, v němž byla a jsou pravicová i levicová znaménka často jen účelová hra technologů moci bez hodnotového kompasu. V principiálních otázkách je koneckonců spojencem předchozího, údajně pravicového prezidenta, Václava Klause, kterého dříve vzývalo i mnoho pražských politiků. To, že Klause kdysi kritizoval za jeho provedení privatizace, na tom moc nemění; později se s ním klidně spojil v rámci opoziční smlouvy.

Zemanův útok na radnici Prahy 2 tak nemá ve skutečnosti nic moc co do činění s levicí a pravicí, ale spíše s jeho snahou rozdělovat českou veřejnost na Prahu a zbytek země. Nebo přesněji na pražskou--údajně elitářskou--kavárnu a zbytek země. Svým útokem na Prahu 2 politicky zabíjí dvě mouchy jednou ranou.

Na jedné straně vnucuje veřejnosti představu, že se ho momentálně nepopulární pravice snaží s pomocí svých posledních silných bašt coby levicového politika poškodit. Na straně druhé tím říká svým postkomunistickým příznivcům, kteří se rekrutují zejména z malých měst a obcí, že odmítnutí Prahy 2 potrestat házení vajec na jeho osobu je dalším komplotem pražské kavárny.

Ve všech těchto rétorických cvičeních přitom nejde o ideje. Politikou Zemana je téměř vždy jen sám Zeman.

ČRo PLus, 29.4.2015

15. 04.

Krnáčová je problém pro Prahu i ANO

Jiří Pehe Přečteno 5100 krát

Andrej Babiš chtěl heslem svého hnutí ANO „Nejsme jako politici“ před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2013 sdělit veřejnosti otrávené politickým šlendriánem, že stát na různých úrovních mohou lépe než profesionální politici spravovat lidé se štítem takříkajíc neumazaným politikou a s ní spojenou korupcí.

Hnutí ANO se skutečně podařilo přivést do politiky jak ve volbách do Sněmovny, tak ve volbách komunálních řadu nových tváří. Jenže se ukázalo, že si poslanci, ministři, zastupitelé na místní úrovni, popřípadě starostové a primátoři z hnutí ANO dlouho nevystačí s předstíráním, že ačkoliv jsou nyní v politice, nejsou politiky. Už proto, že další líbivé heslo z dílny ANO, „prostě to zařídíme“, lze v naprosté většině případů uvádět v praxi jen ve spolupráci s koaličními partnery.

Kdyby ANO vládlo na centrální i komunální úrovni většinově samo, možná by opravdu mohlo předvést, že je možné stát, město nebo obec za určitých okolností řídit efektivně jako firmu. Jenže tam, kde je nutná koaliční spolupráce, začíná politika v čisté podobě. Pokud chtějí být lidé zvolení na různých úrovních za ANO úspěšní, musejí se tedy chovat politicky.

Některým se to zatím daří, přičemž příkladem je sám Babiš, který ukazuje dobré politické instinkty. Některým se to ovšem daří méně, a některým téměř vůbec.

Nejvýraznějším příkladem těch, kdo přechod z firemní či občanské sféry do politiky nezvládli, a už asi nezvládnou, je pražská primátorka Adriana Krnáčová. Vlastnosti, které ji dobře sloužily coby občanské aktivistce--například ostrý jazyk a nekompromisní postoje—se ukazují jako problém při hledání nutných kompromisů s politickými a obchodními partnery.

Když byla Krnáčová ještě výkonnou ředitelkou české pobočky Transparency International nebo jednou z tváří občanské iniciativy Veřejnost proti korupci, občasné používání nadávky „debil“ na adresu některých firem spolupracujících s Prahou na výstavbě tunelu Blanka by jí zřejmě prošlo. V politice vzbudilo spíše rozpaky, protože vytvářelo už dopředu příkopy mezi Prahou,v jejímž čele Krnáčová stanula, a firmami, na jejichž spolupráci závisí dostavba tunelu.

A zároveň tato slova až příliš prozrazovala frustraci z toho, že některé věci se prostě jen tak „nezařídí“. Je třeba jednat, jakkoliv některá selhání firem budujících tunel Blanka mohou nakonec mít dohru u arbitráže či soudů.

I za poslední kontroverzí, kterou Krnáčová vyvolala, je zřejmě především politická nezkušenost. To, že se primátorka pokusila dospět k vyřešení sporu o předražený pronájem Škodova paláce městem tak, že se dohodla po konzultacích s vlastníkem paláce využít k dosažení smíru právní firmu zastupující vlastníka, nebylo téměř jistě způsobeno korupčními pohnutkami, ale spíše snahou najít jakousi „nepolitickou“ zkratku, která by řešení problému urychlila.

Jenže „zkratky“ mohou v politice, kde na vše dozírá opozice a často i koaliční partneři, být po právu nahlíženy jako netransparentní nebo jako projevy politické arogance těch, kdo je za zády ostatních dojednali. Ve firmě, která se nemusí ohlížet na voliče, by možná taková „zkratka“ v konečném součtu vynesla Krnáčové úspěch, jenže na pražském magistrátu pod ní oprávněně rozhoupla primátorské křeslo.

V politice je důležité cosi, co se v některých sportovních odvětvích nazývá „uměleckým dojmem“. Krnáčová je příliš přímočará na to, aby se „uměleckým dojmem“ zdržovala, což se projevilo nejen ve zmíněných kauzách, ale třeba i v její neochotě příliš se zdržovat oficialitami a diskusemi ve vztazích s členy pražského zastupitelstva.

V hodnocení za „umělecký dojem“ se tudíž propadla už tak hluboko, že její další setrvání ve funkci primátorky (což je ze všeho nejvíc funkce politická, nikoliv expertní či technická) se postupně stává neúnosným jak pro Prahu, tak pro hnutí ANO. Politik Babiš už to nejspíš dobře ví.

ČRo Plus, 15.4.2015

13. 04.

Na obranu České televize

Jiří Pehe Přečteno 2407 krát

Obyčejně na těchto stránkách zveřejňuji vlastní autorské texty. Tentokrát ale zveřejňuji výzvu poslancům Parlamentu České republiky, jejímž prostřednictvím je několik iniciativ žádá, aby při nadcházejícím hlasování o Výroční zprávě o hospodaření České televize vzali v úvahu, že nehlasují jen o finanční zprávě, ale o nezávislosti ČT.

Jak známo, pokud Sněmovna dvakrát neschválí Výroční zprávu, může odvolat Radu ČT, která volí generálního ředitele.

Vezmeme-li v úvahu nedávnou kritiku ČT ze strany prezidenta Miloše Zemana, předsedy Strany práv občanů Jana Veleby a předsedy hnutí ANO Andreje Babiše (i stížnost jeho firmy Agrofert na ČT), hrozí nebezpečí, že by hlasování o Výroční zprávě o hospodaření České televize mohlo vyústit do snah učinit ČT „poslušnější“. ČT lze jistě kritizovat za mnoho věcí, ale její politická nezávislost je důležitou pojistkou naší demokracie, která se v poslední době ocitla pod náporem nesystémových hnutí pohrdajících demokratickou politikou.

Více najdete v textu samotné Výzvy poslancům Parlamentu ČR z dílny Klubu na obranu demokracie a iniciativy Free Czech Media. Tam můžete připojit i své podpisy.

08. 04.

Vláda se nemůže zbavit odpovědnosti za prezidenta

Jiří Pehe Přečteno 11102 krát

Většina českých vládních a parlamentních politiků hraje s občany zvláštní hru. Opakovaně si stěžují na různé ústavní přešlapy, jakož i porušování zahraničně-politické linie vlády prezidentem, ale když mohou využít politické a ústavní nástroje, aby prezidenta odkázali do patřičných mezí, rozplynou se bojovné řeči v jakousi politikou mlhu.

Řeč přitom není jen o vztahu parlamentních i vládních politiků a současného prezidenta Miloše Zemana, ale i o prezidentovi Václavu Klausovi. Ačkoliv se nyní často argumentuje, že nejrůznější excesy Zemana souvisí se zavedením přímé volby prezidenta, ústavu si vykládal po svém a zahraničně-politickou linii vlád porušoval nebo ignoroval i parlamentem zvolený Klaus. Když Klaus kupříkladu odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu, kterou před tím podpořily ústavními většinami obě komory parlamentu, politici Klausovi různým způsobem hrozili, ale nakonec se nic zásadního nestalo.

Není tedy divu, že prezident Zeman si hned po nástupu do funkce začal vykládat ústavu po svém—tedy tak, aby posílil svoji pozici na úkor parlamentu a vlády. Straničtí politici se bouřili, hodně mluvili o Zemanově hrozbě parlamentní demokracii, když jmenoval bez souhlasu parlamentu svoji vládu takzvaných expertů, a dokonce vznikl jakýsi konsensus, že je třeba zpřesnit prezidentovy pravomoci. Kupříkladu tak, aby nemohl bezdůvodně odkládat jmenování vlády, nebo aby coby ústavně neodpovědný prezident neměl výlučnou pravomoc vybírat členy bankovní rady České národní banky.

Jenže se zdá, že se odvážné návrhy, které vzešly primárně z dílny ministra pro legislativu Jiřího Dienstbiera, opět neuskuteční. Není na nich prý potřebná shoda. Opatrnost při změnách ústavy je samozřejmě pochopitelná, ale zároveň lze poznamenat, že až se parlamentní politici a vláda opět dostanou do nějakého ústavního konfliktu s prezidentem, v němž budou tahat za kratší konec, mohou si stěžovat jen sami na sebe.

To samé platí o prezidentových zahraničně-politických aktivitách. Tato prezidentova činnost podle ústavy patří k takzvaným kontrasignovaným pravomocem, což znamená, že důležité zahraničně-politické aktivity prezidenta, včetně jeho cest a významných projevů, má schvalovat vláda. Všechny jeho cesty vskutku schvaluje, protože je stát financuje, ale i zde panuje značné pokrytectví.

I v případech, kdy vláda dobře ví, že prezident podniká tu či onu cestu v rozporu s oficiální zahraničně-politikou linií vlády, nebo že dokonce svými vystoupeními rozhořčí naše spojence, vládní politici totiž takové aktivity prezidenta svým formálním souhlasem nakonec vždy schválí. Zřejmě proto, že se buď nechtějí dostat do otevřeného sporu s prezidentem, nebo proto, že by směrem do zahraničí nevypadalo vládní mistrování prezidenta dobře.

Že může účast prezidenta na té či oné zahraniční akci vypadat nakonec mnohem hůř, než kdyby mu vláda jeho cestu jednoduše neschválila, vládní politici evidentně příliš neřeší. Stávají se tím ovšem nejen spoluodpovědnými za prezidentovo vystupování, ale de facto svým souhlasem s tou či onou problematickou cestou pozdvihují formálně prezidentovu cestu na akt oficiálně reprezentující celou zemi.

Ačkoliv někteří vládní politici vedou řeči o tom, jak v tom či onom s prezidentem nesouhlasí, a ačkoliv premiér a ministr zahraničí veřejnosti sdělují, že prý s prezidentem o jeho zahraničně-politických aktivitách diskutují, je schvalování problematických cest prezidenta vládou ve skutečnosti naprosté vzdání se odpovědnosti, kterou vláda za činy neústavně odpovědného prezidenta má.

Až tedy prezident opět odcestuje na problematickou zahraniční cestu, která dělá jeho zemi ostudu u spojenců, neobviňujme primárně jeho. Vinu nese v první řadě vláda.

ČRo Plus, 8.4.2015

Archiv článků: duben 2015

Zemanova levicovost je jen mýtus

Krnáčová je problém pro Prahu i ANO

Na obranu České televize

Vláda se nemůže zbavit odpovědnosti za prezidenta

Blogeři abecedně