Jiří Pehe

30. 07.

Prezident Zeman v bažinách populismu

Jiří Pehe Přečteno 10231 krát

Premiér Bohuslav Sobotka se nezvykle ostře ohradil proti prohlášení prezidenta Miloše Zemana. Podle prezidentského mluvčího Jiřího Ovčáčka Zeman vyjadřuje lítost nad tím, „že se doposud nepodařilo nalézt 30 miliónů pro Klokánky, které pečují o české děti, třebaže částka na pomoc imigrantům bude zřejmě řádově větší.“

Sobotka prohlásil, že státník Zemanova formátu nemá důvod podbízet se těm nejhorším pudům a nahrávat šíření nevraživosti vůči uprchlíkům. Vysvětlil, že problémy soukromé organizace, která Klokánky provozuje, způsobilo jejich bývalé vedení, které se katastrofálně zadlužilo, a že tento problém nijak nesouvisí se solidárním českým podílem na řešení nejhorší uprchlické krize od konce 2. světové války.

Celou záležitost bychom mohli odbýt jako jen další jiskření mezi prezidentem a premiérem Sobotkou. Stojí ale za hlubší zamyšlení.

Především je se třeba ptát, proč Zeman podobná prohlášení činí. Jeho odpor k přijímání uprchlíků z islámských zemí je sice známý, ale spojení krize Klokánků s českým přijímáním uprchlíků je bohapustým populismem. Zeman veřejnosti podsouvá, že česká vláda by se primárně měla starat o české děti, nikoliv o bezprizorní cizince.

Když se politik podbízí s pomocí zavádějících argumentů nejhorším pudům, obvykle tím něco sleduje. Musíme se tedy zeptat, čeho chce dosáhnout Zeman.

Nejpravděpodobnější je teze, že se prezident, jehož preference kvůli sérii kontroverzí v poslední době výrazně poklesly, snaží získat na svou stranu alespoň tu část veřejnosti, která ho podpořila v prezidentské volbě. Skutečnost, že je to ochoten činit s pomocí nejhrubšího populismu, naznačuje, že buď vážně zvažuje svoji kandidaturu v roce 2018, anebo alespoň stojí o to, aby neodešel z funkce s podobně nízkou podporou jako jeho předchůdce Václav Klaus.

Hra na nejhorší pudy není Zemanovi při získávání voličské přízně cizí, jak jsme se o tom mohli přesvědčit už během minulé prezidentské kampaně, kdy cynicky rozehrál sudetoněmeckou kartu. Je bohužel možné, že i tentokrát se té části veřejnosti, která na strašení a demagogii slyší, zavděčí, a jeho preference vzrostou.

Nepřehlédnutelná je v celé aféře také ostrost Sobotkovy reakce. Ta není ve věci, v níž, jak dobře ví, má většinu veřejnosti nejspíš proti sobě, zbytečně defenzivní. Je to státnické prohlášení, za které je třeba ho ocenit.

Snad jen s výjimkou slov, jimiž svoji kritiku uvozuje, když mluví o „státníkovi Zemanova formátu.“ Když totiž srovnáme vystupování české hlavy státu kupříkladu s chováním slovenského prezidenta Andreje Kisky, nemůže být bohužel v případě českého prezidenta o nějakém státnickém formátu řeč.

Jinak je ale třeba Sobotkovu reakci ocenit nejen proto, že se pokouší uvést věci na pravou míru navzdory riziku, že velká část veřejnosti bude sympatizovat se Zemanovou populistickou zkratkou v podobě „české děti“ versus „islámští přivandrovalci“, ale také proto, že premiér tímto prohlášením zase jednou odkázal prezidenta, který opakovaně nafukuje svoji roli za meze zamýšlené pro něj ústavou, do patřičných mezí.

Od občanů, kterým záleží na tom, aby se česká politika netopila v bažinách populismu a nejhorších pudů, patří premiérovi za jeho zásadový postoj poděkování.

ČRo Plus, 30.7.2015

23. 07.

Kauza Chovanec, aneb babišovská úskalí oligarchie

Jiří Pehe Přečteno 4417 krát

Lidové noviny přišly s reportáží založenou na tajně pořízených nahrávkách, které získaly, aniž by uvedly jakým způsobem. Reportáž nazvaná „Dlouhé prsty ministra Chovance“ má na základě nahrávek ukázat, že se ministr vnitra Milan Chovanec z ČSSD pokoušel zasahovat do personálního složení vedení Generální inspekce bezpečnostních sborů, což je instituce, do jejíž personalistiky nemá ministr podle zákona co mluvit.

Od zveřejnění prvního textu před několika dny se Lidové noviny ke kauze vracejí v podobě snah získat reakce dalších politiků nebo v komentářích snažících se vzbudt morální paniku, ale kauza se jaksi ne a ne "rozhořet". Důvody jsou nasnadě.

Zasahování ministra do personálního složení Generální inspekce mají dokazovat výroky, které podle nahrávek učinil před rokem šéf inspekce Ivan Bílek při jednání se svým tehdejším náměstkem Dušanem Brunclíkem. Ponecháme-li stranou, že obvinění, které Lidové noviny vznášejí už v názvu reportáže, je založeno v podstatě jen na tom, co v nahrávce dosti nezávazně vykládá o Chovancově jednání Bílek Brunclíkovi (přičemž není žádný další důkaz, že si nevymýšlí), je zde jedna znepokojivá dimenze této kauzy.

Lidové noviny, jak známo, spolu s MF Dnes vlastní miliardář Andrej Babiš, jenž je zároveň místopředsedou vlády, ministrem financí, šéfem druhé nejsilnější vládní strany a vlastníkem obří firmy Agrofert. Jeho deníky se už v minulosti pokusily rozehrát kauzy, jejichž terči byli funkcionáři ČSSD, včetně premiéra Bohuslava Sobotky.

Ani tentokrát nevíme, do jaké míry jde o ryzí investigativní úsilí Lidových novin, a do jaké míry může být zveřejnění nahrávek cílenou kampaní proti Chovancovi. Ten je ve vedení ČSSD jedním z politiků, kteří se s Babišem dostávají do sporů. Na druhé straně víme, že Babiš si na své politické oponenty vede složky s potenciálně kompromitujícími informacemi.

Když se tato skutečnost nedávno provalila ve sporu Babiše s poslancem za ČSSD Ladislavem Šinclem, kterého Babiš zastrašoval s pomocí informací, které měly naznačovat Šinclovy potenciální korupční praktiky, některá média přišla s tím, že Babiš má v Agrofertu cosi jako soukromou detektivní službu, která může sbírat informace na jeho oponenty a konkurenty.

Babiš se proti těmto nařčením ohradil, jenže česká veřejnost má naneštěstí pro něj ještě stále v čerstvé paměti, že jiný bohatý podnikatel, který šel do politiky, Vít Bárta, se bránil podobně, přičemž se později kupříkladu ukázalo, že agent Bezpečnostní informační služby Jan Petržílek mu, pravděpodobně za úplatu, vynesl v roce 2009 citlivé nahrávky. Podle všeho šlo o rozhovory lobbisty Romana Janouška a tehdejšího pražského primátora za Občanské demokraty Pavla Béma., které se nakonec později dostaly do médií.

Výše uvedený příklad nemá za cíl dokázat, že i nynější nahrávky, na jejichž základě Babišův deník konstruuje obvinění proti Chovancovi, byly získány nějakou Babišovou soukromou detektivní službou, pokud existuje. Je ale dokladem toho, jak je možné i potenciálně legitimní kauzu, která by mohla vést k usvědčení ministra vnitra z praktik, k nimž ho zákon neopravňuje, už dopředu odepsat coby nevěrohodnou tím, že ji rozehraje deník, který vlastní politik, jenž má na očernění Chovance potenciální zájem.

Znovu se tak ukazuje, že v demokratickém systému, v němž se mají kontrolovat navzájem nejen různé složky moci, ale v němž má veřejnost prostřednictvím médií také kontrolovat politiku, je naprosto kontraproduktivní, ba svým způsobem nebezpečné, když jeden z nejbohatších lidí v zemi nejen zastává vysoké politické funkce, ale k tomu ještě vlastní mediální impérium. Demokracie zde naráží na rizika oligarchické moci.

Celá kauza se tak může paradoxně obrátit proti Babišovi. Politici z vládní ČSSD i z opozice se mohou začít legitimně ptát, jak (a proč) k nahrávkám Lidové noviny přišly, a co je cílem jejich „kampaně“ proti Chovancovi. V tomto politickém protiútoku vůči potenciálním oligarchickým praktikám nakonec bude irelevantní, že by v případě Chovance mohlo jít o skutečnou kauzu.

Jisté také je, že bohužel i sebelepší novináři budou mít problém s důvěryhodností, pokud přicházejí s podobnými kauzami, jako je ta nynější týkající se Chovance, a majitelem jejich novin je přitom politik-podnikatel, jehož je Chovanec nejen koaličním partnerem, ale v širším slova smyslu též politickým soupeřem.

ČRo Plus, 22.7.2015

09. 07.

Jak církev a lidovci chtějí (ne)pomáhat uprchlíkům

Jiří Pehe Přečteno 5001 krát

Katolická církev u nás tak dlouho mlčela k humanitární katastrofě v podobě současné masové vlny uprchlíků, až to nakonec začalo být podezřelé. Jejímu obrazu ve veřejnosti dozajista nepomáhalo, že v době, kdy televizní stanice vysílaly každý den reportáže o lidském utrpení běženců, české církve--neviditelněji ta katolická--se ve zprávách objevovaly především v souvislosti se spory o restituce majetku. Arcibiskup Duka se nám dokonce předvedl v pěkném reklamním spotu, v němž jménem svého úřadu přijímá od Škody Mladá Boleslav nablyštěnou Škodu Superb.

Když si začali kontrastu mezi honbou za majetkem a podivným mlčením církve, jejíž nauka je z podstatné části založena na milosrdenství, všímat i někteří komentátoři, katolická hierarchie konečně promluvila. Česká biskupská konference nabídla v den svátku Cyrila a Metoděje vládě pomoc s migranty v ohrožení života.

Pozdě, ale přece, chce se říct. Až na to, že biskupové vyzvali farnosti, aby přijímaly nikoliv jakékoliv běžence v ohrožení života, ale křesťanské běžence. Leckdo může samozřejmě argumentovat, že je to logické. Křesťanská církev se chce postarat především o lidi stejné víry.

Jenže před islámským radikalismem neprchají zdaleka jen křesťané. Když tedy předseda lidovců Pavel Bělobrádek tvrdí, že je vhodné zareagovat na výzvu biskupů a prioritně se zaměřit na desítky tisíc uprchlíků prchajících před radikálním islámem, přičemž ale opakuje, že lidovci, stejně jako katolická církev mají na mysli především pomoc křesťanům, něco tu nehraje.

Jak si církev a lidovci výběr takových křesťanských uprchlíků vlastně představují? Vyšlou svoje lidi do uprchlických táborů ve válečných zónách, kde budou uprchlíky v ohrožení života lustrovat podle jejich víry? Bude to kupříkladu znamenat, že přednost dostane uprchlická rodina deklarující křesťanskou víru před rodinou muslimů, ačkoliv ta druhá bude potřebovat v daném okamžiku pomoc mnohem naléhavěji? Chápal by Ježíš toto jako milosrdenství?

Odpověď na tuto svého druhu teologickou otázku ponechme církvi a lidovcům. Oč skutečně jde, zformuloval možná nejpřesněji komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk, když varoval, že církve i lidovci tak provádějí jakousi předběžnou selekci. Listina lidských práv přitom mluví o právech lidských, nikoliv o právech křesťanů. A v souvislosti s nedávnými demonstracemi, na nichž pobíhali extrémisté se šibenicemi, na které posílali jiné lidi podle jejich původu či názoru na uprchlíky, se provokativně ptá, zda, jestliže chceme pomoci jen uprchlíkům, kteří se nám nábožensky nebo jinak zamlouvají, jsme těmi, kdo nenávist tlumí, nebo těmi,kdo ji podněcují.

Tuto otázku by si měli položit i lidovci a Česká biskupská konference. Navíc jejich zdánlivě krásné, i když opožděné gesto lidskosti by se mohlo snadno obrátit proti nim. A to hned na třech rovinách.

Za prvé vyprovokuje tak jako tak nenávistné reakce těch, kdo prostě nechtějí přijímat uprchlíky žádné. Za druhé vyprovokuje kritiku liberálů, kteří budou považovat selekci lidí v krajní nouzi na základě jejich náboženské příslušnosti za problematickou a pokryteckou. A za třetí taková selektivní pomoc neobstojí, ani když ji budeme nahlížet z pozic ryze křesťanských. Akty milosrdenství nemají v Bibli, pokud známo nějaká předem zvolená znaménka. Jsou projevem lidskosti, bez znamének.

Jedna z nejvíce uctívaných novodobých postav katolické církve, Matka Tereza, nositelka Nobelovy ceny míru blahoslavená papežem Janem Pavlem II, zachraňovala v Indii i jinde lidi bez ohledu na jejich víru. V obleženém Bejrútu kdysi vyhledávala děti ohrožené válkou a šedesát, zmrzačených a nemocných, se jí--bez ohledu na jejich víru--podařilo odvézt do bezpečí.

Na otázku, zda šedesát dětí není málo, odpověděla: „Mě nezajímá dav. Kdybych viděla davy ubožáků, nikdy bych nemohla svoji práci začít. Zajímá mě jen můj bližní, jednotlivec, tomu mohu pomoci, a tak pomáhám.“

Nedávno zesnulý Nicholas Winton by nepochybně odpověděl podobně.

ČRo Plus, 8.7.2015

02. 07.

Co Nicholas Winton neuvážil

Jiří Pehe Přečteno 17436 krát

Kdyby Nicholas Winton v době, kdy se jal zachraňovat převážně židovské děti z Československa, mohl naslouchat argumentům některých dnešních českých politiků a komentátorů, dozvěděl by se, že dělá velkou chybu.

Od jednoho slovutného českého komentátora by se kupříkladu dozvěděl, že solidarita s jen nepatrným zlomkem uprchlíků mnoho neřeší, a i kdybychom jich přijali třeba dvacet tisíc, je to jen kapka v moři. Ale pokud bychom prý navzdory těmto argumentům naivně přece jen spatřovali řešení v přijímání migrantů, někdo by měl sednout a propočítat, kolik solidarity země našeho typu, s naší ekonomickou výkonností, unese. Prý možná budeme muset začít pracovat s pojmem „trvale udržitelná solidarita.“

Kdyby tohle věděl Winton, možná se měl sám sebe nejprve zeptat, jestli má smysl pomoct několika stům dětí, když Hitler Židů povraždí tak jako tak milióny. Pár set dětí byla opravdu učiněná kapka v moři. Proč jsou tedy dnes všichni tak vděční za záchranu 669 dětí, když to „nic neřešilo“?

A vůbec: neměl se Winton obrátit na nějaké britské ministerstvo, ať propočítá, jaká je „trvale udržitelná solidarita“ ve Velké Británii v roce 1939?

Někteří komentátoři a politici též varují, že uprchlíci budou zátěží pro náš sociální stát. V době, kdy Winton zachraňoval židovské děti, sociální stát ještě ani neexistoval. Británie byla na pokraji války, lidé tam měli svých starostí dost. Rozhodně víc než dnešní Česká republika.

Co Wintona proboha vedlo k tomu, aby i navzdory takové situaci nezištně pomáhal a navíc přesvědčil řadu britských rodin, že mají činit totéž, takže mu dnes český národ staví pomníky?

Moc hezký je i argument, že imigranti, kteří k nám míří, jsou prý nepoužitelní pro pracovní trh, nemají pořádné návyky, atd. Výzvy typu, že Češi by dnes měli pomoct uprchlíkům už proto, že Západ kdysi přijal statisíce československých uprchlíků, jsou prý mimo mísu. Vždyť prchající Češi byli machři. Západ mohl být šťastný, že takové pracovité, přizpůsobivé a inteligentní lidi vůbec dostal.

Co ale židovské děti v roce 1939? Anglicky neuměly, pro pracovní trh byly nepoužitelné. Nic nevydělávaly, jen braly. Co to toho Wintona napadlo?

A co kdyby se Winton tehdy řídil logikou mnohých dnešních českých rozumbradů, že uprchlíky—i ty zachraňující si holý život před Islámským státem--nelze u nás integrovat, protože jsou muslimové? Koneckonců i Židy považoval Hitler a leckterý britský křesťan za cosi cizího. Vždyť nemalá porce nenávisti vůči nim vyvěrala z toho, že nechodili do kostelů, ale do synagog, a že měli celou plejádu vlastních tradic a zvyků.

Leckomu se i oni zdáli neschopní integrace. Navíc by vám leckterý antisemita ještě v době, kdy Winton zachraňoval židovské děti, vysvětlil, že Židé používají krev křesťanských panen k rituálním účelům, nemluvě o tom, že tajně vládnou světu, jak přeci dokazovaly Protokoly siónských mudrců. I tehdy se bylo možné leccos dočíst o tom, že Židé pronikají do důležitých západních institucí, aby se zmocnili vlády nad světem. Prostě takoví spící agenti.

Dnes je Evropa pro změnu plná spících agentů Islámského státu, a uprchlická vlna, jak ví skoro každý Čech, se znamenitě hodí pro jejich masovou infiltraci do lůna naší společnosti. Takže raději neriskovat, pěkně nechat uprchlíky, včetně dětí, hnít v uprchlických táborech. Však oni si buď nějak poradí, anebo se o ně „postará“ Islámský stát.

Ve výčtu argumentů, které dnes zaznívají v české veřejné diskusi na téma uprchlíků, by bylo možné pokračovat. Kdyby takové argumenty slyšel Winton, stejně by ho ale nepřesvědčily, že nemá pomáhat. Nakonec totiž vždy jde o prostou lidskou slušnost. A té měl naštěstí dost. Na rozdíl od mnoha našich dnešních spoluobčanů, kteří se pohoršují nad uprchlíky až do té míry, že v televizi vykládají, jak se bojí, že jim přítomnost uprchlíků na nějakém řeckém ostrově může zkazit dovolenou.

02. 07.

Braňme se politice strachu

Jiří Pehe Přečteno 4568 krát

Podle průzkumů veřejného mínění se až tři pětiny Čechů bojí uprchlíků a většina by se prý dokonce už ani nebránila obnovení hranic. Lidé chystající se na dovolenou se pro změnu bojí cestovat do některých destinací kvůli možnému terorismu nebo kvůli uprchlíkům. Nemálo lidí se obává důsledků bankrotu Řecka. Ve výčtu by bylo možné pokračovat.

Žádnou z těchto hrozeb nelze podceňovat, ale zároveň si nelze nevšimnout , že mají jedno společné. Jsou často poněkud uměle vyšlehané do hrozivějších podob, než si zaslouží, s pomocí médií a politiků, přičemž děsí především občany Západu, jejichž životy se odehrávají ve srovnání se zbytkem světa na ostrově relativního blahobytu a stability. Lidé mimo Západ mají o poznání vážnější starosti.

Zejména evropská politika se tomuto strachu ze ztráty relativního bezpečí, které si západní svět ve srovnání se zbytkem světa užívá, postupně přizpůsobila. Jak upozorňuje filozof Slavoj Žižek, žijeme v „postpolitické“ éře, v níž politika opustila ideologické souboje a soustřeďuje se na expertní management.

Tento poněkud bezduchý expertní provoz „oživuje“ biopolitika, která si klade za cíl regulovat bezpečnost a blaho lidských životů, přičemž (zne)užívá strach jako svůj mobilizační princip. Toto vymezení politiky jako nástroje, který nás má chránit od něčeho, co nám potenciálně nahání strach, spíše než nástroje, který má skutečnost aktivně měnit, přitom dnešní západní společnost postupně paralyzuje.

Politice to nabízí nové formy kontroly našich životů. A to nejen v podobě tlaku na „dobrovolné“ vzdávání se našich svobod, ale i v podobě schovávání problémů, které nás reálně pálí, za zdánlivě razantní opatření proti různým údajně mnohem větším, ačkoliv často v daném národním kontextu jen velmi abstraktním hrozbám.

Kupříkladu uprchlická krize vypadá hrozivě v televizních záběrech ze zemí, kde se reálně odehrává. Je ale zřejmé, že okolo uprchlíků se vytváří poněkud nemístná mediální a politická hysterie, vezmeme-li v úvahu skutečnost, že kupříkladu do České republiky se uprchlíci ve větším množství nechystají, anebo celkové reálné počty uprchlíků, kterých na území Evropy proniklo v poslední době pár set tisíc, zatímco takové Spojené státy, které mají o dvě stě miliónů obyvatel méně než Evropská unie, přijímají ročně milión legálních přistěhovalců a uvažují o legalizaci miliónů těch nelegálních.

Politikům na národní úrovni pak snadněji projdou prohřešky, od kterých taková hysterie odvádí pozornost, což jim v mnoha případech vyhovuje. Co konkrétně ohrožuje nás, je spíše špatně fungující stát a politický šlendrián, který se v politických mobilizacích proti údajně „velkým“ hrozbám snadno ztratí. Výsledkem našeho vlastního šlendriánu jsou pak kupříkladu metylalkoholové aféry nebo vybuchující muniční sklady—tedy kalamity, na něž nebyl nikdo připraven. Demonstruje se ale proti islámu a uprchlíkům.

Anebo ještě jinak: zvažme, zda naší demokracii ohrožuje více kupříkladu syrská rodina, která se usadí v našem městě, anebo na objednávku provedená daňová kontrola, kterou na vás pošlou poté, co jste si dovolili kritizovat všemocného ministra financí vlastní země.

Je samozřejmě na místě ocenit politická opatření, která na „velké hrozby“ reagují uměřeně, ale zároveň je třeba dávat pozor na hysterii a přehánění. Jakmile politici začnou bez skutečně vážných důvodů pořádat kupříkladu mimořádné schůze Sněmovny nebo svolávat Bezpečností radu státu, aby „řešili“--i v podobě demonstrativních policejních zátahů--uprchlickou vlnu, která se zrovna k nám nijak nevalí, nejen využívají strachu veřejnosti k tomu, aby se jevili jako starostliví manažéři našeho blaha a bezpečí, ale veřejnost ještě víc straší.

Za jevištěm této cynické „biopolitiky“ je přitom často zaděláno na krize, jejichž příčiny jsou mnohem prozaičtější. Většinou bohužel originálně „české.“

ČRo Plus, 2.7.2015

Archiv článků: červenec 2015

Prezident Zeman v bažinách populismu

Kauza Chovanec, aneb babišovská úskalí oligarchie

Jak církev a lidovci chtějí (ne)pomáhat uprchlíkům

Co Nicholas Winton neuvážil

Braňme se politice strachu

Blogeři abecedně