Jiří Pehe

27. 04.

Obama nabízí užitečný pohled na Evropu

Jiří Pehe Přečteno 4458 krát

Evropa se topí v pochybnostech ohledně smyslu svého integračního projektu, dopadů uprchlické krize i svých postojů k Rusku. K tomu všemu se bude za necelé dva měsíce ve Velké Británii konat referendum o vystoupení z Unie.

V této ponuré atmosféře navštívil Velkou Británii a Německo americký prezident Barack Obama a promluvil jasnou řečí—tak jak by měli mluvit skuteční lídři Evropy, kdybychom je na kontinentu měli.

Jasně se vyslovil proti odchodu Velké Británie z Evropské unie a vysvětlil proč. Podle něj Velká Británie může nejlépe dosáhnout svých cílů coby jedna z nejmocnějších zemí na planetě jako člen Unie, nikoliv mimo ní. Pokud z Unie vystoupí, její význam poklesne a musí mimo jiné počítat i s tím, že to oslabí i její ekonomickou spolupráci se Spojenými státy.

Americký prezident také vyjádřil obdiv k postojům německé kancléřky Angely Merkelové v uprchlické krizi i k její roli neoficiálního lídra Evropy v nelehkých časech.

Zdůraznil, že Spojené státy potřebují jako partnera jednotnou a silnou Evropu, přičemž vyzdvihl dosavadní roli Evropské unie jako partnera USA v udržování sankcí proti Rusku. A lobboval i za rychlé přijetí dohody o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství, kterou vidí nejen jako užitečný nástroj pro volný obchod, ale především jako nástroj pro další sbližování USA a Evropy.

Jak se dalo očekávat, euroskeptiky i nacionalisty v různých evropských zemí Obamova prohlášení popudila. Kritiku si ale vysloužil i od umírněnějších politiků a komentátorů. Jeho pohled na Evropu je prý zase jednou tak nějak americky zjednodušující.

Možná bychom se ale měli ptát, zda americký prezident nevidí cosi zásadního ze své perspektivy lídra Západu, který nemá čas se každý den spolu s Evropany utápět v nových a nových úzkostech týkajících se evropského integračního projektu.

Měli bychom se ptát, zda tedy Obama kupříkladu mnohem jasněji než většina politiků členských států Evropské unie nevidí, že Evropská unie je, jak několikrát podtrhl, na mnoha úrovních obdivuhodný a historicky důležitý projekt. Pokud na to Evropané zapomenou a Evropa si zvolí cestu dezintegrace, přestane být globálním hráčem a její význam upadne.

Logický je v tomto kontextu i Obamův obdiv k Merkelové. Zatímco v Evropě zmítané vzájemnými výčitkami a národními partikularismy nemůže německé kancléřce leckdo přijít na jméno, v USA ji naopak mnozí vidí jako političku, která ční nad šedým evropským průměrem. Dříve jí v Evropě mnozí vyčítali, že je pouhým technologem moci, dnes ji pro změnu vyčítají, že vnáší do politiky prý falešná morální hlediska.

Obama ale právě tento morální leadership ocenil. Nejspíš proto, že přes oceán jasněji vidí, že Evropu může vyvést z její současné krize především návrat k hodnotám, kterým se dnes na našem kontinentu leckdo vysmívá.

Americký prezident zdůraznil, že nepodceňuje obtíže, které působí v Evropě uprchlická krize, problémy se společnou měnou či různé specifické, často navzájem protichůdné národní zájmy. Zároveň ale nabídl užitečný nadhled, který by mohl evropským politikům posloužit jako inspirace.

ČRo Plus, 27.4.2016

20. 04.

Smutné výročí Občanské demokratické strany

Jiří Pehe Přečteno 7795 krát

Politická strana, jejíž ustavující sjezd před 25 lety symbolizoval znovuzrození tržního hospodářství i standardní stranické demokracie u nás po čtyřech dekádách komunistické diktatury, by teoreticky měla mít co slavit. Jenže Občanská demokratická strana je čtvrtstoletí po svém vzniku v hluboké krizi.

Důvodů je celá řada. Tím hlavním je, že ODS se navzdory rétorice svého zakladatele Václava Klause standardní pravicovou stranou skutečně nikdy nestala. Velmi rychle se přeměnila ve vůdcovsky organizovaný subjekt, v němž se vše podstatné točilo okolo Klause. Jeho kult osobnosti byl natolik silný, že když byl Klaus v čele ODS střídán Mirkem Topolánkem v roce 2002, považoval Topolánek za nutné zdůraznit, že skutečnou ideologií ODS je „klausismus“.

Měl naprostou pravdu. Veřejnost byla od vzniku ODS ujišťována, že ODS je standardní liberálně-konzervativní strana. Po jejím rozštěpení na konci roku 1997 v důsledku skandálu s financováním strany a následném odchodu politiků, kteří zformovali liberální Unii svobody, se pak prezentovala už spíš jen jako konzervativní strana. Ve skutečnosti ale skutečnou ideologií bylo vždy především to, co si v dané době myslel Klaus.

A jak se Klaus stával s postupem doby více euroskeptickým, nacionalistickým, a v osobní rovině i více zahořklým mužem bez bývalého reformního elánu, kopírovala tento názorový posun i ODS. Ze strany se po tzv. sarajevském atentátu v roce 1997 stala postupně Klausova sekta, což bylo těžké změnit dokonce i po té, co Klause vystřídal v čele Topolánek.

I pod jeho vedením se ve straně měřilo tím, co si myslí Klaus, který se mezitím stal prezidentem země. Byli to Klausovi muži ve straně, kteří nakonec přispěli k předčasnému pádu Topolánkovy vlády během českého předsednictví Evropské unie.

Klaus zanechal ale ve straně, z níž v roce 2008 demonstrativně vystoupil, mnohem temnější dědictví, než jen svého politického ducha. ODS zdědila i jeho bohorovnost ve vztahu k nejrůznějším netransparentním ekonomickým praktikám, jakož i úzké vazby na podnikatelské struktury, které ji postupně bez silného Klause v čele v podobě tzv. kmotrovství zcela ovládly.

S trochou cynismu by se dalo říct, že Klaus nastartoval proces, v němž byla jeho strana, která ve svých začátcích politicky řídila proces privatizace, sama zprivatizována do rukou mocných podnikatelů. A na tyto vazby také takříkajíc „dojela“ v podobě afér obklopujících šéfa strany a premiéra Petra Nečase a jeho družku a šéfku premiérova sekretariátu v jedné osobě Janu Nagyovou.

ODS by ráda využila současné výročí k tomu, aby se probudila z letargie a nalákala nové členy. Jenže nemá co nabídnout. Klausův duch v ní jakýmsi podivným způsobem dřímá dál—kupříkladu v podobě těžko vysvětlitelné míry euroskepticismu a nedostatku pozitivního ducha. Chtěla by vystupovat jako strana důsledně pravicová, ale nenabízí pravicovým voličům žádnou ucelenou vizi.

Zdá se, že ODS se tudíž zapíše do politických dějin především jako politický nástroj Václava Klause k obnovení tržního hospodářství a prosazování jeho pohledů na svět, který od skončení privatizace postupně ztrácí význam. Ani ctihodný profesor politologie v jejím čele, Petr Fiala, už zřejmě nedokáže už vykřesat nový život ze strany, která v posledních letech funguje jako jakýsi politický „zombie“.

ČRo Plus, 20.4.2016

14. 04.

Duševně nenormální lidé, policie a prezident

Jiří Pehe Přečteno 6562 krát

Uprostřed vlny kritiky, která se snesla na hlavu policie v souvislosti s některými jejími zákroky během návštěvy čínského prezidenta, a ještě před ukončením oficiálního vyšetřování, přijal prezident Miloš Zeman na Hradě vybrané policisty v přítomnosti policejního prezidenta, aby jim poděkoval nejen za jejich jednání během návštěvy čínského vůdce, ale i za jejich práci během oslav výročí 17. listopadu.

Tehdy, jak známo, policie vzbudila rozruch tím, že odmítala vpustit na Albertov zástupce studentů a vysokých škol. I tehdy její jednání vyprovokovalo kritiku, že si počíná jako pořádková služba stojící nad zákonem, hájící zájmy prezidenta.

Nebyl by to Zeman, aby provokativně nejen neocenil počínání policie ještě před ukončením oficiálního šetření, ale aby zároveň někoho neurazil. Podle něj nevděčný úděl policistů často spočívá v tom, že brání projevům duševně nenormálních lidí.

Mezitím opozice svolala k otázce chování police mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny. Argumentuje, že ačkoliv podle prvních komentářů policejního prezidenta a ministra vnitra mohlo dojít k excesům z důvodů přílišné individuální horlivosti některých policistů, zdá se, že zákroky byly centrálně organizované.

Média mezitím přinesla zprávu, že dva policisté, kteří na FAMU požadovali odstranění vyvěšených tibetských vlajek, nejednali tak úplně jen z horlivosti, popřípadě na pokyn velících důstojníků z vlastních řad, ale na pokyn někoho z řad prezidentovy ochranky. Hradní mluvčí Jiří Ovčáček v první reakci ovšem bohorovně prohlásil, že ho tato informace nezajímá.

Co si o tom všem myslet? Především se zdá, že prezident celou kontroverzi zase jednou využívá k vlastním politickým účelům. Tím, že se nejenže odmítá možnými policejními excesy zabývat, ale ještě policii chválí, jen pokračuje v tom, co dělá od počátku svého nástupu do funkce: dělí společnost ještě důsledněji na ty, co ho podporují, a ty ostatní.

Ví dobře, že případné zneužití policie v zájmu jeho politické agendy budou kritizovat, především liberálnější voliči z velkých měst, kteří ho nevolili, zatímco pro tvrdé jádro jeho postkomunistických voličů je případné překračování pravomocí policie pod jejich rozlišovací schopností, popřípadě to budou vidět jako jen další útok „Pražské kavárny“ na prezidenta.

Je bohužel pravděpodobné, že prezidentovo zlehčování celé kauzy, doprovázené urážkami lidí snažících se svobodně vyjádřit nesouhlas s lidskoprávní situací v Číně coby prý „duševně chorých“, stejně jako urážky prezidentova mluvčího na adresu několika zpěváků, kteří v živém televizním přenosu protestovali proti chování současného prezidenta, nebude nijak potrestáno.

Do celé věci by se musela jednoznačně vložit vláda, která ovšem Zemanovi už tolerovala horší věci, než jeho poslední výroky. Navíc i vláda nese za počínání policie částečně odpovědnost.

Je to ale, zejména pokud jde o premiéra Bohuslava Sobotku, počínání neprozíravé. Zeman si evidentně buduje přinejmenším z části policie složku, která slouží jemu, a to i za cenu možného porušování zákonů. Pokud k tomu premiér teď mlčí, dočká se možná i on sám ještě horších věcí.

ČRo Plus, 13.4.2016

Archiv článků: duben 2016

Obama nabízí užitečný pohled na Evropu

Smutné výročí Občanské demokratické strany

Duševně nenormální lidé, policie a prezident

Blogeři abecedně