Archiv článků: srpen 2016

24. 08.

Pojistky proti terorismu

Jiří Pehe Přečteno 4693 krát

Když se dnes pokusíte dát reálnou velikost hrozby terorismu do nějakého kontextu a kupříkladu napíšete, že v důsledku teroristických útoků zahynulo letos v Evropě méně lidí, než se jich zatím během letošního léta utopilo při koupání v Polsku, můžete očekávat několik druhů rozhořčených reakcí.

Někteří kritici budou argumentovat, že srovnáváte nesrovnatelné. Je to prý argument ne-analogický, nelze přeci jakkoliv srovnávat počet nevinných obětí ideologicky motivovaného, často hrůzného násilí s počtem utonulých nebo počtem obětí dopravních nehod, kterých jsou jen v Evropě a USA desetitisíce ročně. Nelze to prý dokonce srovnávat ani s počty lidí, kteří zahynou násilnou smrtí v důsledku použití střelných zbraní bez jakéhokoliv teroristického kontextu. Těch je kupříkladu v USA více než 30 denně.

Tyto námitky vycházejí z morálních nebo politických hledisek. Jejich autoři odmítají protiargumenty, že při srovnávání počtu obětí různých společenských patologií dneška jde jen o snahu ukázat, že přinejmenším část hysterie, která ohledně terorismu panuje, je výsledkem toho, jak funguje dnešní mediální svět a politika.

Teroristické útoky mají v sobě pro média silný emoční náboj, skrývá se za nimi nepřítel našeho způsobu života, jak se často říká. Nebo nějaký fanatik.

Každý teroristický útok, třeba jen s jednou obětí, je tak z hlediska médií mnohem větší událostí než třeba smrt čtyřech lidí při autonehodě o jednu vesnici dále, i když ji třeba mohl zavinit silniční pirát, který si počíná ve vztahu ke spoluobčanům v podstatě teroristicky.

Na tom všem se přiživují politici. Mohli by samozřejmě suše říct, že s terorismem je třeba bojovat, a ujistit, že se s ním bojuje, ale že jsou závažnější bezpečnostní hrozby, a na ty se musíme soustředit v prvé řadě. Mohli by i suše konstatovat, že teroristických útoků je v Evropě—i zásluhou již přijatých opatření—méně, než v minulosti. Což neznamená, že bychom se neměli aktivně připravovat na možnost útoků větších, a že nemáme teroristům všemi silami bránit v získání zbraní hromadného ničení.

Jenže když je ve společnosti nějaká silná emoce, spousta politiků na ní, řečeno o lidově, naskočí. Dá se dobře spojit s jinými jevy, které děsí současné Evropany a Američany, třeba s masovou migrací z islámských zemí. Někteří politici dokonce nabádají občany, aby se vyzbrojovali.

Komentátorům vyzývajícím ke střízlivosti a rozumnému odstupu dokonce někteří extremističtí politici vyhrožují. Politické obchodování se strachem z islámského terorismu jim přeci nikdo nebude jen tak kazit, i když jedinou českou obětí terorismu za posledních několik let je český velvyslanec v Pákistánu Ivo Žďárek.

Dobrá. Co ale takové pojišťovny? V médiích se totiž objevily zprávy, že proti důsledkům terorismu zatím nabízela pojistky zhruba jen třetina českých pojišťoven, ale nabídka se prudce rozšiřuje. Je přitom známo, že pojišťovny se nehrnou do pojišťování událostí, kde mají velkou šanci prodělat.

Pracují na základě algoritmů, nikoliv na základě emocí odvozených z televizních zpráv a politické demagogie. Pojišťování proti terorismu je z tohoto hlediska pro ně vynikající byznys. Rozhodně na něm vydělají, zejména pokud bude takové pojištění spojeno s klauzulí, že nepokrývá neodpovědné výlety do zemí, před nimiž varuje ministerstvo zahraničí.

Bude i proto zajímavé sledovat, kolik lidí, kteří jsou dnes ochotni současné teroristické útoky vykreslovat téměř jako válku, v níž Západ prý prohrává, a pokud ještě ne, tak kvůli neodpovědné migrační politice prohrávat určitě začne, se proti terorismu pojistí.

Příkladem by nepochybně měli jít někteří politici, kteří na hysterii oko terorismu sbírají body. Pokud jsou to ale skrblíci, nepojistí se, protože by vyhazovali peníze oknem.

ČRo Plus, 24.8.2016

17. 08.

Jak využít návštěvy Angely Merkelové

Jiří Pehe Přečteno 5626 krát

Německá kancléřka Angela Merkelová má 25. srpna přijet na krátkou návštěvu České republiky. Někteří komentátoři a politici vidí návštěvu jako příležitost to Merkelové takříkajíc „vytmavit.“ Čeští politici, kteří se s Merkelovou setkají, což bude v prvé řadě její český premiérský protějšek Bohuslav Sobotka, ale z protokolárních důvodů zřejmě i prezident Miloš Zeman, by prý měli Merkelové jasně říct, co si Češi myslí o její imigrační politice, či o způsobu, jakým se pokouší řídit Evropskou unii.

Čeští politici by se tím jistě trefili do převládajících nálad naší veřejnosti, která si Merkelovou spojuje s uprchlickou kalamitou, jakož i s mnoha dalšími selháními EU. Do Merkelové, a potažmo do Německa coby nejmocnější země EU, si promítají svoje frustrace a naděje samozřejmě nejen Češi. V českém případě je ale tento vztah intenzivnější, protože naše země je nejen sousedem Německa, s nímž měla historicky komplikované vztahy, ale je na něm do značné míry ekonomicky závislá.

Zdá se, že mnozí čeští politici i tvůrci veřejného mínění trpí tím, že je ve stínu Německa nebere v EU nikdo moc vážně. Kupříkladu v uprchlické krizi razíme prý spolu s ostatními zeměmi Visegrádu rozumná řešení, ale Brusel, který je ovládán Berlínem, nám nenaslouchá. Návštěva Merkelové je prý příležitostí naše postoje vysvětlit.

Potíž je v tom, že země Visegrádu nenabízejí navzdory svému ujišťování o opaku nic, co by EU i bez nich buď nezvažovala nebo už nedělala. Naše doporučení, že je třeba v chránit v uprchlické krizi vnější hranice EU, ochromit pašerácké gangy, a pomáhat v zemích, odkud uprchlíci přicházejí, nejsou ničím originální. Naopak Německem vyjednaná dohoda s Tureckem o tom, že bude bránit běžencům v odchodu do Řecka výměnou za finanční pomoc EU i ochotu unie přijmout z tureckých uprchlických táborů stejný počet uprchlíků, jaký Řecko vrátí do Turecka, originální byla, a uprchlickou vlnu alespoň na čas notně ztlumila.

Čeští politici ji sice většinově kritizují jako vydírání unie Tureckem a jako projev německé arogance, ale zásadně odmítají říct, jak by se naše země měla solidárně podílet na případné pomoci běžencům, kteří by se do Evropy znovu začali valit, kdyby Turecko dohodu vypovědělo. Podle některých prý dokonce nemáme i za cenu sankcí a porušování mezinárodního práva uprchlíky přijímat žádné

A zde leží slabina české pozice. Jsme ochotni nabídnout hraběcí rady, jakož i přiměřenou pomoc mimo naše území, přičemž mnozí naši politici útočí na Německo za jeho doposud poměrně vstřícné postoje k uprchlíkům. Jenže zároveň nejsme ochotni se s ostatními zeměmi solidárně dělit o uprchlíky, kteří se do EU přeci jen dostanou. Když se na stole objevil návrh, že by země, které uprchlíky odmítají, měly tedy prostřednictvím Bruselu alespoň finančně přispět těm zemím, které se tohoto úkolu zhostí, spustil se pokřik o vydírání.

Je možné, že Merkelová bude chtít během své návštěvy hovořit o nedávném návrhu evropského komisaře Günthera Oettingera, aby se v EU sjednotily sociální dávky pro migranty na úrovni chudších zemí EU. To by na jedné straně možná snížilo počet migrantů směřujících do EU, ale zároveň by, jak doufá sám Oettinger, přispělo k rovnoměrnější přirozené distribuci migrantů po Evropě, protože Německo přestalo být takovým magnetem.

Pokud se debata s Merkelovou na tento návrh stočí, čeští politici budou mít dobrou příležitost ukázat, zda jim jde o Evropu, anebo zase jen primárně o úzké české zájmy. Jinými slovy: návštěva Merkelové bude produktivní pouze za předpokladu, že se čeští politici ubrání pokušení tlumočit ji nejrůznější mindráky a egoismy z evropské periférie, ale naopak ukážou ochotu podílet se plně na společných evropských řešeních.

ČRo Plus, 17.8.2016

04. 08.

Budoucnost je jinde

Jiří Pehe Přečteno 4527 krát

Milan Kundera líčí v románu Život je jinde, který dokončil v roce 1969, ale který vychází v Česku až nyní, revoluci jako děj rozprostřený mezi činy a lyrikou. Básnici dávají revoluci jistý druh řeči, ale zároveň si uvědomují, že žijí ve vlastním zrcadlovém domě poezie a že takzvaný opravdový život se odehrává jinde. Za oknem zní hukot střelby a srdce svírá touha odejít. Ale pozor! Když básnici omylem překročí hranici zrcadlového domu, zahynou, neboť neumějí střílet a pokud vystřelí, obrazně řečeno zasáhnou – stejně jako hrdina románu Jaromil – svou vlastní hlavu.
Kunderův román je možné číst na mnoha rovinách. Na jedné je to nemilosrdné zúčtování se sebou samým – mladým lyrikem oslavujícím revoluci v 50. letech. Možná i proto Kundera nechává nesmělého Jaromila, který se nikdy – stejně jako mnoho básníků před ním – nedokázal odpoutat od své matky, aby se stal dospělým mužem, zemřít.
Zatímco Jaromil je mladý, nezkušený romantik, který nástup nové beztřídní modernity oslavuje lyrickou poezií, starší muž, skrze kterého Kundera vypráví s odstupem času o Jaromilově konci, je poněkud cynický prozaik života. S Jaromilem ho pojil vztah k téže dívce, kterou básník ve své nezralé touze ji cele vlastnit, dostal nechtěně do vězení, když z ní vymámil falešné přiznání, že se její bratr chystá k emigraci. Dívka si historku o bratrovi vymyslela, protože chtěla zakrýt, že ve skutečnosti byla v posteli s oním druhým mužem. Ukáže se, že děje „opravdového světa“, v němž se odehrává tzv. skutečný život, jsou zcela mimo kontrolu básníků, kteří pod kotlem revolucí v dějinách tak ochotně přitápěli.
Život je jinde lze ovšem číst nejen jako Kunderovo sebezpytování, ale i jako filozofický traktát o revolucích, umění a jejich nositelích. V úvahách, kterými Kundera prokládá všechny své romány, má revoluce několik tváří. Na jedné straně je to teritorium činu. Tedy převážně doména mužů jistého ražení, kteří chtějí měnit svět anebo si vydobýt moc. Ale prolévání krve a velké činy potřebují svou lyriku, a zde nastupují básníci. Oba tyto póly revoluce se navzájem potřebují.
Ale je zde i jiné napětí. To mezi revolucí coby naplňováním utopie nebo údajně vědecké teorie, která na čas ruší tajemství budoucnosti, protože je vlastně snahou budoucnost podle „předkresleného“ plánu vytvořit, a revolucí, která navzdory údajně vědecky podloženým universalistickým nárokům obvykle improvizuje a hledá svůj jazyk. I proto, upozorňuje Kundera, byla raná 50. léta nejen plná násilí pod praporem jasných zítřků – tedy budoucnosti zbavené tajemství, ale i lyriky.

„Revoluce netouží, aby byla studována a pozorována, touží po tom, aby s ní lidé splynuli, v tom smyslu je lyrická a lyricky potřebná,“ píše. Revoluce ale potřebuje jinou lyriku než tu, která opojně sleduje tichá dobrodružství a krásné podivnosti básníkova nitra. Jelikož revoluce zrušila tajemství budoucnosti a revolucionář ji znal zpaměti z brožur, knih přednášek, agitačních řečí, revoluční lyrika měla této budoucnosti i revolučnímu úsilí o její stvoření dodat poetickou dimenzi a slovní palivo.
Při setkání se skupinou surrealistických umělců, Jaromil vášnivě argumentuje, že revoluce je nezbytné násilí pod praporem mládí. Starce je třeba brutálně vykopat z pódia, tvrdili kdysi surrealisté, jenže po komunistické revoluci se sami takovými starci stali, argumentuje. Když umělci Jaromilovi oponují, že v takovém pohledu by i jeho dosavadní lyrická tvorba byla nepotřebná, vášnivě souhlasí – i jeho dosavadní básně jsou pro revoluci zcela nepotřebné. A dodá: „Je mi to líto, protože je mám rád. Ale má lítost bohužel není žádný argument proti jejich nepotřebnosti.“

xxx

Revoluce se od nástupu osvícenství konaly pod praporem modernosti. Chtěly zrušit či zásadně změnit dosavadní „nemoderní“ svět. I proto zde hrálo zásadní roli mládí a jeho nezkušenost. Hesla komunistické revoluce v Československu se tak podobala heslům studentských bouří ve Francii v roce1968, ilustruje v jedné pasáži románu Kundera. Svět bylo třeba vyrvat jeho dosavadním „majitelům“ a vytvořit ho jinak.
Pokud jde o psychologii a motivy jednáni hlavního hrdiny, Život je jinde není neaktuální ani pro ty, co si román přečtou až nyní – 47 let po jeho dokončení. Zároveň si ale nejspíš mnozí uvědomí, v jak zásadně odlišné době dnes žijeme. Román o revoluci a jejích epigonech byl totiž napsán na začátku postmoderní, post-utopické epochy, která s revolucemi toho druhu, o nichž Kundera píše, skoncovala. A která také značně umenšila vliv nejen lyrické poezie, ale i románu, jehož vášnivým obhájcem coby literární formy nejlépe vyjadřující západní modernitu se stal právě bývalý lyrik Kundera, když zavrhl nejen revoluci sloužící lyrismus, ale jako autor se odvrátil i od poezie obecně.
Kundera píše o revoluci, která má i při své obludnosti srozumitelné obrysy. Její aktéři – od mužů „života“ až po básníky – se považují za uskutečňovatele universalistické vize, která nemá alternativu. Toto poslední revoluční vzepětí modernity neuspělo. Po období prvotního nadšení se systém, který měl lidstvo jednou provždy osvobodit, přeměnil v jakousi uschlou větev západního racionalismu, vedle níž naopak překypovala životem větev liberální demokracie, jejíž intelektuální a umělečtí mluvčí v 70. letech ohlásili nástup postmoderny.

Až do roku 1989 mělo transatlantické společenství přece jen jakousi vizi: vítězství nad sovětským táborem, následované globálním vítězstvím liberální demokracie. Když se ale bipolární svět v roce 1989 konečně zhroutil, došlo k řadě matoucích jevů: od ekonomické a technologické globalizace až po hodnotovou a institucionální relativizaci v nitru samotné liberální demokracie. Zároveň se jaksi samovolně spustila další revoluce, kterou ovšem už neřídí žádná politbyra. Je to revoluce, která v podobě nových komunikačních technologií a prudce akcelerujícího množství objevů technovědy, jakož i globalizace trhu, zásadně mění fungování světa.
Srozumitelné příběhy byly v posledním půlstoletí, a zejména od pádu komunismu, nahrazeny množinami navzájem si konkurujících výpovědí o světě, záplava informací všeho druhu nahradila kontext a poučený výklad. Základní charakteristikou post-utopického věku je, že neexistuje žádná ucelená vize budoucnosti, žádný její velký příběh.

xxx

Způsob, jakým se komunikuje v současném světě, rychle rozpouští či oslabuje další rodící se hnutí volající po revoluční změně, podobná těm z Kunderova románu, a globální kapitalismus je pružně absorbuje. Z rádoby revolucionářů se stávají globální celebrity ještě před tím, než by se mohli odhodlat k akci. Knihy na téma nezměnitelnosti kapitalistického systému v jeho postmoderní globální podobě zcela převažují nad „revolučními“ vizemi změny.
Moderní komunikační technologie, zejména internet, také výrazně umenšily význam lyrické poezie, lyriků a literatury obecně. Daly vyrůst generaci, která intenzivně, často přes národní hranice, sdílí své pocity, zážitky a informace, což do jisté míry oslabuje snahy zkoumat vlastní nitro způsobem, jakým to činí Kunderův hrdina. Jedinečnost, která se kdysi pojila s tvůrci poezie, byla v postmoderní době nahrazena výrazy „jedinečnosti“, v nichž se identita konstruuje jiným způsobem. „Poezií“ dnešní doby je „štěbetání“ na síti, nikoliv hluboké výpovědi o sobě samém či o světě.
Internetová generace posledních dvaceti let je nejen výrazně „nelyrická“, ale obecně i „neliterární“. Na jedné straně řada mladých lidí zůstává z ekonomických důvodů u rodičů možná déle než Jaromil neschopný odpoutat se od maminky, na straně druhé je ale od generace internetově pologramotných rodičů dělí příkop, který je mnohem hlubší než ten, co dělil revolucionáře Jaromila a jeho maminku ztělesňující prvorepublikový maloburžoazní étos.
Celkově je tato internetová generace je výrazně nerevoluční. Nová levice, která se ji snaží probudit k činu, je slyšet jen na jejích okrajích, nikoliv v jejím srdci. Tam vládnou filmy, videoklipy, populární hudba či různé formy interaktivních projevů. Tedy de facto sdílený konzum produktů popkultury, odehrávající se ve stále více virtuální realitě.

xxx

Dopady globalizace a nových technologií jsou matoucí i v mnoha jiných směrech. Tato změna přitom proběhla tak rychle, tak „revolučně“, že zcela proměnila kontury základních životních jistot generace lidí, kteří se narodili v prvních dvou desetiletích po druhé světové válce. Ať už mluvíme o příslušnících západních středních tříd nebo lidech vyrůstajících v komunismu, všechny spojovala až zhruba do roku 1989 jistá přehlednost světa, jakkoliv intelektuální elity už od sedmdesátých let diskutovaly o postmoderně.
Přehlednost světa a jistoty prvních desetiletí poválečného uspořádání kvůli rostoucímu počtu globálních výzev ale rychle mizí. Generace zvyklé po půlstoletí na relativní stabilitu se stále více ocitají v tekutém světě globálních výzev, jako jsou masová migrace, nadvláda globálního finančního kapitálu nad lokální politikou či odliv tradičních průmyslů do jiných částí světa. Z vědeckých laboratoří, high-tech parků a univerzit se valí záplava objevů, které mění pohled na svět jako stabilní a vypočitatelné místo.
Národní státy, které byly od nástupu moderny domovem lidí v širším slova smyslu, za něž stálo ve jménu vlastenectví i umírat, se s pomocí své politiky, zamrzlé na lokální úrovni, marně pokoušejí onu nikým neřízenou revoluci, kterou pojmově zastřešuje globalizace, zkrotit. Rostoucí bezmoc národních politických elit i pocit bezmoci mezi jejich voliči tak spustily v posledních letech cosi jako kontrarevoluci, jejímž cílem je dravý proud globalizace zastavit.
Tato kontrarevoluce má svůj politický jazyk. Je to jazyk populistického nacionalismu, kterým se stále více politiků obrací k frustrované veřejnosti. Při posilování strachu z budoucnosti jim přitom zdatně sekunduje zábavní průmysl, budoucnost je ve stále větším počtu dystopických fantazií nejen nejasná a tajemná, ale přímo výhrůžná. Zítřky nejsou „světlé“, poznatelné a uskutečnitelné skrze racionální čin, ale spíše temné, nepoznatelné a vymykající se plánu. A v tom všem zcela absentuje lyrika, která hrála – i ve své pokřivené revoluční podobě – tak zásadní roli v revoluci, kterou analyzoval ve svém díle Milan Kundera. Z románů, které se ještě masově čtou, vzbuzují největší pozornost ty, které předpovídají západní civilizaci potupný konec, viz třeba Podvolení Michela Houellebecqa.
Jako všechny kontrarevoluce je i tato, která se začíná vzpínat před našima očima, obrácená k minulosti, nikoliv k budoucnosti. Ta už není místem, které chceme sebevědomě kolonizovat, ale slouží jako strašák. Kontrarevoluce chce restaurovat přehlednou minulost, k čemuž je prý nejprve zapotřebí opevnit se před globalizací za národními hranicemi. Mnohé z jazyka, kterým nastupující kontrarevoluce mluví, je přitom důvěrně známé, protože současné hnutí proti globalizované postmodernitě v lecčems navazuje na „kontrarevoluci“ proti klasické modernitě, v jejímž čele stály Itálie a Německo třicátých let.
Nové je to, že kromě teoretických děl, která se pokoušejí tento útěk před globalizovanou modernitou ospravedlňovat, se rostoucí množství projevů strachu z nejasné budoucnosti zhmotňuje do podoby hysterických, stále více nenávistných diskuzí na internetu. I tyto diskuze, stejně jako samotné médium internetu, mají svou poetiku, ale i ta je výrazně jiná než ta, o níž píše Kundera ve svém románu.
Plaveme tedy, nebo se spíše topíme v dravém proudu „revolučního“ samopohybu globalizujícího se světa a proti němu se vzmáhající bažině kontrarevoluce nacionálního populismu, přičemž oba jevy mají výrazně generační rysy. Mladá generace, která byla kdysi nositelem revolučních změn, je i nyní v čele globalizační revoluce, i když ve výrazně nepolitické podobě. Že je její svět tekutý, a v jistém smyslu spíše virtuální než reálný, ji nepřipadá až tak hrozivé jako generacím jejich rodičů a prarodičů. A ačkoliv se nabízí mnohé, proti čemu by se mohla tato generace revolučně vzbouřit – od prekarizace, přes rostoucí nerovnosti až po vysokou nezaměstnanost ve vlastních řadách – výrazně se nebouří.
Napětí vzrůstá mnohem více ve „šťastné“ generaci, která vstupovala do světa v prvních dvaceti letech po válce a užila si několik desetiletí míru i relativního blahobytu, jištěného sociálním státem. Tedy generaci dnes už starších lidí. Jejich zděšení z výše popsaných změn je natolik velké, že právě oni většinově legitimizují svými hlasy politické síly, které slibují zkrotit s pomocí národně ukotvené vlády silné ruky všemožné výzvy globalizace. Naposledy pomohli právě oni prosadit Brexit.

xxx
Dominující v návratu k minulosti je nostalgie po něčem, co už se nemůže vrátit. A jak z historie víme, nostalgie po údajném „zlatém věku“, založeném na jednotě všech se všemi, je v posledku hlasem fašismu. Máme tak (opět) co do činění se střetem neukotvených „kosmopolitů“, kteří jsou v globalizovaném světě doma, a lidí, pro které je takový svět noční můrou. Anebo, jak píše v jednom z nedávných esejů Fareed Zakaria, se střetem mezi otevřeností a uzavřeností vůči globalizaci. Zatímco velkou část mladé generace oslňuje „poetika“ života v sítích a na sítích, cvrkot vědeckých laboratoří, nové komunikační technologie ztělesňované Silicon Valley a volnost pohybu, starší generace se obracejí k poetice stabilní minulosti. Ukazuje se, že tzv. ostalgie, tedy nostalgie po jistých aspektech a stabilitě komunistické éry v postkomunistických zemích, byla možná předznamenáním nostalgie, kterou nyní začíná politicky podporovat starší generace na Západě.
Budoucnost je samozřejmě jinde než v minulosti, mohli bychom říct v parafrázi Kundery. Jenže kontrarevoluce pod praporem nostalgie po starém přehledném světě má bohužel potenciál uvrhnout náš svět na čas do chaosu stejně jako různé (kontra)revoluce minulosti.
Jedno ovšem zůstává v morfologii revolucí i kontrarevolucí neměnné. Stejně jako v Kunderově líčení komunistické revoluce se i dnes všude vynořují poněkud komické postavy nastupující kontrarevoluce, které kromě apokalyptických předpovědí přímo či nepřímo nabádají k obnově starých pořádků. Lidé jako Donald Trump, Marine Le Penová, Nigel Farage, nebo u nás Václav Klaus, Petr Mach či Tomio Okamura, popřípadě Adam Bartoš, jsou už na první pohled čímsi komičtí, v angličtině bychom dodali „awkward“. Kundera by si na nich literárně smlsnul se stejně krutou ironií jako na svém Jaromilovi či jeho politických souputnících.
Jenže z předchozích vzpour proti modernitě, jakož i z revolucí, jakou popisuje Kundera ve svém románu, dnes už bohužel také víme, že právě zdánlivě komické figury, jako Adolf Hitler nebo Klement Gottwald, způsobily největší tragédie lidských dějin. Možná proto, že jako komické se jeví jen nám, kteří jimi povrhujeme, což nás může vést k mylnému názoru, že věci, které hlásají, se nemohou opravdu stát.
Jak často připomíná Milan Kundera, vnímat komično je dáno jen lidem se smyslem pro humor, který hlasatelé nových pořádků, popřípadě hlasatelé návratu ke starým pořádkům, skoro nikdy nemají. A jeho romány dobře ukazují, jak jsou lidé bez humoru nebezpeční. I ti dnešní tak berou zcela vážně sebe i své blouznění o tom, že vše prostupující revoluci, která mění před našima očima svět, lze vystavit zpáteční jízdenku. A když jejich přesvědčení nepůjde realizovat po dobrém, budou chtít, ať to jde po zlém. I v tom je Kunderův Jaromil varovným mementem.

Právo-Salón, 28.7.2016

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy