Archiv článků: listopad 2016

30. 11.

Amerika si zvolila supermana

Jiří Pehe Přečteno 6604 krát Přidat komentář

V románu Spiknutí proti Americe nabízí Philip Roth příběh z alternativní historie. Ukazuje, kam se mohly USA vydat, kdyby v prezidentských volbách v roce 1940 kandidoval proti demokratovi Rooseveltovi lidový hrdina, pilot Charles Lindbergh, který jako první přeletěl Atlantik.

Z reálné historie víme, že Roosevelt porazil republikána Wendella Willkieho, a pod jeho vedením Spojené státy nakonec po japonském útoku na Pearl Harbor vstoupily do druhé světové války na straně zemí napadených Adolfem Hitlerem a Japonskem. V Rothově románu ale vyhraje volby antisemitský a izolacionistický populista Lindbergh, jenž s Německem a Japonskem uzavře pakt o neútočení. V USA i ve skutečnosti panovala před válkou nemalá míra antisemitismu a žily zde početné německé a japonské menšiny, jejichž části sympatizovaly s politikou svých mateřských států. V Rothově alternativní historii tak američtí Židé čelí hrozbám, které se v zemi svobody mohly zdát jen hypotetické.

Spiknutí proti Americe je cvičením v historické imaginaci,“ napsal Roth. „Ale poslední slovo mají dějiny. A dějiny se odehrály jinak.“ Ono spiknutí se v roce 1940 nekonalo, jenže – jak připomenul Štepán Steiger, který román pro Právo recenzoval – „co by bylo, kdyby je hra, která vypráví o minulosti jako riziku budoucnosti“.

V případě zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem se odehrálo cosi, co mnohým může připadat také spíš jako alternativní historie. První ženskou kandidátku na úřad prezidenta v amerických dějinách, demokratku Hillary Clintonovou, která měla podle naprosté většiny předvolebních průzkumů a analýz zvolení téměř jisté, porazil muž, který v roli mluvčího slábnoucí vrstvy dříve dominantní „bílé“ protestantské Ameriky nešetřil populistickými sliby, xenofobií vůči menšinám a migrantům ani útoky na ženy a jehož některé minulé postoje k Afroameričanům nelze označit jinak než jako rasistické.

Lidé, kteří četli Rothův román a byli vyděšeni tím, co se v něm děje, ho nakonec mohli s jistou úlevou odložit s tím, že šlo o fikci. Nyní se však alternativní historie stala skutečností. Navíc se zdá, že ani slavný romanopisec se svou bujnou fantazií si nedokázal představit, že by prezidentské volby mohl vyhrát neurvalý hulvát sprostě urážející své oponenty a celé sociální skupiny. Lindbergh je ve Spiknutí proti Americe spíše plachý muž. Co z jeho zvolení činí skutečné nebezpečí, jsou jeho sympatie k Hitlerově rasistické politice. Trump vyhrál volby pomocí slovníku a gest, které by Rothův román učinily nevěrohodným.

Co se za dvanáct let od vydání tohoto díla změnilo, že je na realitu krátká i Rothova fantazie? Kdo jsou lidé, jejichž hlasy vynesly Trumpa do prezidentského úřadu? A jaké společenské, politické a mediální mechanismy to umožnily?

Dlouhotrvající rozštěpení Ameriky na liberální a konzervativní části, které politicky reprezentují demokrati a republikáni a které se promítá i do geograficko-politického dělení USA na tradičně „modré“ (demokratické) a „červené“ (republikánské) státy, je dáno různým vztahem k modernitě. Více než ekonomika do něj promlouvá vztah k tzv. tradičním hodnotám a ke kosmopolitní kultuře. S jistým zjednodušením lze říct, že zatímco „červená“ Amerika je hlavně venkovská i parochiální a ve vztahu ke světu mimo USA provinční, v té „modré“, kam patří také největší americká města, mají navrch liberálně ladění kosmopolité otevření globalizaci.

Některé státy jsou svou mentalitou spíše „červené“, ale volily dosud „modře“, protože jejich části tvořily industriální páteř Ameriky a Demokratická strana byla přirozeným mluvčím dělnické třídy. To dnes přestalo platit. Trump demokratům přebral většinu bývalých nebo současných dělníků i malých podnikatelů ve státech, které se v důsledku globalizace staly v posledních desetiletích známé jako „rezavé pásmo“.

To, co dnes rozděluje Ameriku, jsou dopady globalizace – od masové migrace až po odliv tradičních pracovních míst v průmyslových odvětvích do zahraničí – a také rychlý proces zrovnoprávňování nejrůznějších menšin zdánlivě na úkor dosavadní většiny a s pomocí jazyka i symbolů, proti nimž se část Američanů bouří jako proti umělé „politické korektnosti“.

Obojí vytvořilo nejen v USA, ale na celém Západě v nemalých segmentech společnosti pocit ohrožení. Ten se přetavil do podoby tekutého hněvu, který nemá pevné cíle a kontury. Je to v nejobecnějším slova smyslu hněv vůči systému, systému, který – jak se zdá – přestal fungovat a reprezentovat zájmy svých občanů.

Onen establishment, představovaný dosavadními politickými a intelektuálními elitami, je v tom ale tak trochu nevinně. Sám je totiž bezmocný, když se neúspěšně pokouší řešit stále větší množství výzev ekonomicky a technologicky globalizovaného světa jen lokálními prostředky. Návrhy části elit, že ke spoutání globalizace, která působí nerovnosti, dislokace a komunikační zmatek, je zapotřebí globalizovat také politiku, narážejí na odpor právě těch voličů, kteří jsou globalizací nejvíce postižení. Ti odmítají složitá vysvětlení a slyší jen na hesla, která evokují minulost. Je to tedy začarovaný kruh.

Sociologická data ukazují, že Trumpa vynesli do prezidentského úřadu méně vzdělaní starší běloši žijící mimo velká městská centra, pro něž je složité chápat revoluční změny v současném světě v širším kontextu. Chtějí zpět časy, kdy byli páteří americké industriální ekonomiky a kdy jim jejich status bílé většiny zaručoval důstojné společenské postavení, o které nemuseli soutěžit s menšinami a migranty.

Jakkoliv je pro liberální část Ameriky šokující, že nakonec zvítězil samozvaný mluvčí tekutého hněvu proti establishmentu, jehož je paradoxně miliardář Trump v ekonomické rovině ztělesněním, je mylné vynášet soudy o revoluční změně v podobě porážky globalizace a liberálního hnutí, které slyšíme jak od některých šokovaných liberálních intelektuálů, tak od Trumpových politických souputníků.
Stejně jako v případě britského referenda o vystoupení z EU i v amerických volbách převážila strana strachu z prudce se měnícího světa jen těsně. Tato „kontrarevoluce“ proti globalizující se a stále méně přehledné a srozumitelné modernitě v podání postarších – ještě nedávno se svou situací a relativní přehledností světa poměrně spokojených – lidí není zásadní změnou globálněmodernizačního paradigmatu, který se postupně prosadil po pádu bipolárního světa. Ve věkové skupině od 18 do 25 let Clintonová s Trumpem prohrála jen v pěti státech. Zdá se, že mladší generace, která už vyrostla v prostředí globalizujícího se světa, vnímá nejrůznější prudké změny a jejich socioekonomické důsledky méně katastroficky než generace jejich rodičů a prarodičů. Částečně jistě i proto, že je mobilnější a stále schopná se sama měnit.

Možná ještě zajímavější než různé sociokulturní a ekonomické příčiny je mechanismus Trumpova zvolení. Všechny americké prezidentské kampaně v moderní historii, zejména od nástupu televize, se odehrávaly v prostředí mediální pompy. Trumpova kampaň se ale od počátku odvíjela coby reality show, jež navázala na jeho skutečnou TV show The Apprentice, v níž se adepti na pozici v byznysu snažili miliardáře v roli soudce přesvědčit o svých kvalitách, aby byli mnozí nakonec Trumpem s po užitím stejně agresivního jazyka a výrazů, k nimž se uchýlil v kampani, „vyhozeni“. Trumpův rozsudek You’re fired! se stal zavedenou americkou „hláškou“.

V reality show, v niž se proměnila celá jeho kampaň, pak byla porušena téměř všechna myslitelná pravidla politické kultury. Vulgarity, urážky a záměrné překračování i mírnějších mezí politické korektnosti vytvořily spolu se stylem Trumpova vystupování, včetně projevů neverbální komunikace, amalgám, jenž byl navzdory opakovaně vyjadřované morální panice ze strany expertů a serióznějších komentátorů pro média neodolatelný. Ta byla přes svou údajnou preferenci Clintonové k Trumpovi přitahována jako můra ke světlu a jenom množstvím prostoru, jež mu poskytla, vlastně jeho kampaň spolufinancovala.

A Trump nabídl ještě další vlastnost, která mu pomohla vyhrát volby. Strefil se – už svým zjevem a spasitelským poselstvím – do mentality nemalé části Američanů, kteří jsou odchovaní nejen reality shows, ale také hollywoodskou kulturou.

Ukázalo se, že v případě vystrašených a zmatených sociálních skupin obyvatel ve státech, kde v podstatě neexistuje „vysoká“ kultura a lidé konzumují převážně jen televizní a hollywoodskou zábavu, je nejúčinnější strategií postavit se do role komiksového supermana, který zařídí změnu prostě proto, že to dokáže. Absence skutečného programu a velikášské sliby tento obraz jen posilovaly. Nemluvě o tom, že sám Trump vypadá jako postava namalovaná nějakým autorem komiksů.

Rostoucí splývaní virtuální reality a skutečnosti v západním světě, kde stále více z nás i kvůli své situaci do virtuální reality ochotně utíká, přispívá také ke stále menší schopnosti vidět reálné důsledky našich politických rozhodnutí. V politice dnes vítězí ti, kdo v postmoderním světě mediálních zkratek a symbolů prosadí svůj narativ, jakkoliv může být vylhaný nebo „post-faktický“. Důležitější než slova jsou obrazy a důležitější než obrazy normálnosti jsou ty, které šokují a realitu nějak přesahují.

Tekutý hněv valící se západními demokraciemi je v mnohém odrazem tekutosti moderních médií a virtuálního světa. Nadějí na vystřízlivění a překonání této nebezpečné fáze západních politických dějin je, že i výsledky politiky, jež zneužívá tekutý hněv, bývají jaksi „tekuté“ a nakonec se obracejí i proti těm voličům, kteří na takovou politiku vsadili. Nejenže Trump nemůže reálně prosadit většinu ze svých bombastických slibů, ale brzy se též ukáže, že je sice schopen způsobit lecjakou kalamitu, ale obecně prezident nemůže v americkém politickém systému s jeho obrovskou setrvačností beztrestně hrát roli komiksového supermana, jenž nemusí ctít pravidla hry.

Kdyby dnes Roth napsal Spiknutí proti Americe II s Trumpem v hlavní roli, zřejmě ani on by příštího prezidenta nemohl vylíčit jako někoho, kdo samojediný rozbije složitá pravidla systému vládnoucího dnes jak v USA, tak více méně globálně. Čtenáři by mu neuvěřili.

Právo-Salón, 24.11.2016




24. 11.

Trump je i měřítkem našich hodnot

Jiří Pehe Přečteno 4777 krát Přidat komentář

Po překvapivém zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem se zrodila nová komentátorská disciplína spočívající převážně v odhadování toho, jak si Trump bude v roli hlavy státu nejmocnější země světa počínat. Ve většině případů ovšem jak nejrůznější předpovědi Trumpových budoucích skutků, tak postoje k němu, vyjevují více jak o ideovém zázemí tak o možných vlastních ambicích autorů takových předpovědí, než o tom, jak bude Trump skutečně vládnout.

Trumpologie je zatím obsahově poněkud prázdné odvětví, hraničící s jasnovidectvím. Trump totiž ve volební kampani slíbil řadu věcí, které nemůže nikdy splnit, a dokonce už v prvních prohlášeních po svém zvolení naznačuje, že je ani plnit nemíní. I mnozí jeho voliči musejí být zmatení.

Možná by nemuseli, kdyby jako diváci, často bez potřebného kritického odstupu, ochotně netleskali kampani, která se nesla v duchu obsahově prázdné reality show. Teď ovšem Trump bude z reality show nucen vystoupit do reality. A ta má poněkud jiné parametry včetně skutečnosti, že prezident Trump bude muset vyjít právě s oním establishmentem, který kandidát Trump chtěl rozmetat.

V převládající nejistotě nad tím, jak moc se prezident Trump bude lišit od velkohubého a pravidly nesvázaného kandidáta Trumpa, je tudíž poněkud komické, když třeba český prezidentský poradce Hynek Kmoníček napíše obsáhlé rádoby seriózní pojednání o tom, v čem všem by mohlo zvolení Trumpa prospět nám i světu. Mnohem více než realistický odhad Trumpových prezidentských aktivit se do takového pojednání totiž promítají ambice českého Hradu, a nejspíš i Kmoníčkovy vlastní.

Jelikož pan Kmoníček míří coby velvyslanec do Spojených států, nelze se bohužel ubránit pocitu, že jeho pozitivní hodnocení možných budoucích kroků Trumpa, který ještě reálně jako prezident neměl možnost nic vykonat, je jen snahou vstoupit do velvyslaneckého postu v uctivém předklonu, který snad konečně současnému českému prezidentovi pomůže k přijetí v Bílém domě. Koneckonců i sám prezident hlasitě přivítal Trumpovo zvolení, přičemž není vůbec jasné, z čeho pramenil jeho optimismus, ponecháme-li stranou jeho jistý obdiv k politikům s autoritářskými sklony.

V hodnocení Trumpa se po jeho zvolení nepřekvapivě setkáváme s českým oportunismem. I někteří komentátoři a politici, kteří před volbami mínili, že lepší by pro svět i pro Česko by bylo zvolení Hillary Clintonové, už kvůli její předvídatelnosti, se nyní proměnili v „trumpovce“, kteří těm z nás, kdo si stále myslí, že je dobré mít se na pozoru před politikem, který porušil ve volební kampani veškerá myslitelná pravidla politické slušnosti a je dosti nepředvídatelný, dávají lekce v údajném politickém realismu.

Pokud by tyto lekce spočívaly jen v konstatování, že americké volby nějak dopadly, a my musíme realisticky pracovat s jejich výsledky, bylo by to zcela pořádku. Jenže někteří čeští komentátoři a politici mají nyní tendenci tvrdit, že jde vlastně o vítězství určitého nového hodnotového systému, který je zaslouženou fackou hodnotám i těžkopádnosti liberální demokracie. Co na tom, že Trump nezvítězil v celkovém počtu hlasů napříč USA, takže o nějaké facce se dá je těžko mluvit.

Smutnější je, že, jak už to u nás chodí, mnozí z těchto lidí ještě nedávno skloňovali pojmy, jako jsou liberální demokracie či politická kultura ve všech pádech. Nyní si mnozí místo obrany liberálních hodnot v Evropě proti „trumpismu“ otevřeně přejí, aby Trumpovo vítězství pomohlo podobným politikům v Evropě. Realistický pohled na to, jak by taková Evropa fungovala, nám ovšem nenabízí. Možná proto, že skutečně realistický pohled na to, jak by fungovala Evropa nacionalistů, není moc povzbudivý.

ČRo Plus, 23.11.2016

16. 11.

Česko slaví výročí na rozcestí

Jiří Pehe Přečteno 3689 krát Přidat komentář

Česká společnost prošla od roku 1989 prudkou modernizací. Úspěšnější než ta politická a občanská ale byla ta ekonomická. Možná i proto, že páteř českého hospodářství po prvotních otřesech a neúspěších spojených s privatizací po česku rychle vytvořily investice západních nadnárodních korporací, které s sebou nejen přinesly již na Západě zavedené standardy výroby, obchodu a bankovnictví, ale také prostřednictvím konkurence motivovaly k potřebným změnám tu část tržního hospodářství, která u nás vznikala odspodu, v podobě malých a středně velkých podnikatelů.

Kdyby byl vývoj českého hospodářství určován jen experimenty různých českých reformátorů a privatizátorů, asi by na tom Česko bylo dnes ekonomicky o poznání hůř. I proto bychom si měli v naší dnes spíše euroskeptické zemi připomínat nemalé zásluhy Evropské unie, která skrze svoje kritéria členství z Česka pomohla vytvořit zemi, jejíž podnikatelské prostředí je dostatečně transparentní a propojené s ostatními zeměmi EU na to, aby zde mělo smysl investovat.

Politika takové štěstí neměla. Mezinárodní organizace—od Rady Evropy přes EU až po NATO—v lecčems pomohly, když vyžadovaly jako podmínku členství demokratické poměry nebo institucionální modernizaci. Ale tvorba české politiky jako takové zůstala v rukou domácích politiků.

Výsledky nejsou nijak oslnivé. Politické strany u nás vznikly takříkajíc seshora a nikdy se nestaly masovými organizacemi. Když několik let po sametové revoluci začaly i na Západě tradiční strany pod náporem globalizace a dalších nových jevů usychat, postihlo to naši nerozvinutou politickou scénu dvojnásob.

Ještě větším problémem bylo, že se české politické strany nikdy nekonstituovaly na základě skutečných idejí. Hodně se sice šermovalo různými ideologickými nálepkami, dokonce leckdo dával zdánlivě urputný boj mezi pravicí a levicí za vzor prý unavené politické scéně Západu, ale ve skutečnosti šlo spíš o boj dvou táborů postkomunismu.

A to zejména proto, že jak pravice, tak levice byly a dones jsou u nás v zajetí mentálních stereotypů zděděných z předešlého režimu. Kupříkladu antikomunismus pravicových stran tak leckdy vyzníval tak nějak „bolševicky“ a přitom účelově, zatímco levicové strany se zase vnitřně nedokázaly ani navzdory oficiálnímu začlenění Česka do západních spojeneckých aliancí jasně rozhodnout, zda patříme na Západ či spíše na Východ, anebo máme prý být jakýmsi mostem mezi oběma.

Nyní jsme v situaci, kdy víceméně zkolabovaly jak tradiční politické strany, které uvolňují místo bezhodnotovým populistům. A kdy celá česká společnost jako by nevěděla, kam hodnotově patří. Zpochybňováno je dokonce i členství v Evropské unii, která i přes všechny svoje nedostatky byla a je pro nás hlavní západní kotvou.

Dnešní Česko je tedy na jedné straně země ekonomicky poměrně moderní a prosperující. A jak ukázala nedávná studie Světového ekonomického fóra i ekonomicky globalizovaná, neboť Česko zařadila v tomto ohledu na 13 místo na světě.

Politicky je to ale země zmatená, která neví úplně, kam patří geopoliticky, a jejíž domácí politika zůstává provinční a do sebe zahleděná, o čemž svědčí i další údaj z výše zmíněné studie, který řadí Česko v úrovni zapojení jeho politiky a občanské společnosti do globální společnosti až do čtvrté desítky zemí.

Je možné proto argumentovat, že budoucnost naší země, včetně demokracie v ní, závisí na tom, zda se naše politika i občanská společnost zmodernizují na úroveň jejího hospodářství, anebo zda naopak nakonec zmatená, stále ještě dosti postkomunistická politika stáhne dolů Česko i ekonomicky a bude ho mezinárodně izolovat.

ČRo Plus, 16.11.2017

14. 11.

Proč byl zvolen a jak bude vládnout Donald Trump

Jiří Pehe Přečteno 9744 krát Přidat komentář

Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem je jedním z důsledků tekutého hněvu, který se valí západními demokraciemi. Je to obecně hněv na celý politický systém, který reprezentuje údajně neschopný či zkorumpovaný dosavadní establishment. Konkrétní důvody tohoto hněvu se mohou u různých sociálních skupin lišit, ale základní motivací voličů, kteří jsou tímto hněvem poháněni, je vyjádřit zásadní nesouhlas s údajným odtržením politických a kulturních elit od jejich problémů a vnímání světa.

Problémem volby na základě tohoto často neurčitého hněvu či nespokojenosti s celým „systémem“ ovšem bohužel je, že i důsledky takové volby jsou v případě vítězství frustrovaných jaksi „tekuté“. Viděli jsme to nedávno v případě britského referenda o vystoupení z Evropské unie. Mnoho britských voličů, kteří brexit pomohli odhlasovat, se vzápětí začalo divit důsledkům, které neočekávali. Jejich neurčitý hněv vůči systému, jehož špatné fungování měla mít na svědomí v britském případě Evropská unie, spustil řetěz politických a ekonomických událostí, které ve svém rozhořčení a touze nandat to „systému“, nepředvídali.

Zvolení Donalda Trumpa má podobné rysy. I on se svezl na vlně odporu vůči údajně nefunkčnímu systému, který je znám v politickém žargonu jako „Washington“. Ač coby známý podnikatel z bohaté rodiny je sám nepochybně produktem kapitalistického establishmentu, situoval se do role zachránce všech, kteří se cítí zrazeni politickými elitami.

Povaha moderních médií, která jsou fascinována podobnými paradoxy i skandálností chování mnohých celebrit, napomohla tomu, že se Trumpova kampaň stala jakousi reality show, v níž se miliardář mohl stát mluvčím mas rozhněvaných na „systém“, jehož je sám ukázkovým produktem.

Hněv a hranice

Trump přitom nebyl ani nijak originální. Jako všichni současní populisté pracoval se směsicí velkohubosti a jednoduchých řešení, která odrážejí hlavní zdroje odporu rozhněvaných mas proti establishmentu.

Tyto zdroje mohou být socioekonomické nebo kulturní povahy, ale mají společného jmenovatele v podobě úzkosti velkých skupin obyvatel z dopadů globalizace. Tyto dopady mohou mít různé podoby: odliv pracovních míst v tradičních průmyslových odvětvích do levnějších destinací, rostoucí nerovnosti, masový příliv migrantů (jejichž asimilaci úplně nezvládá ani pověstný tavicí kotel americké demokracie), nebo z tlak na zrovnoprávňování nejrůznějších menšin.

Různé sociální skupiny v různých místech USA mohou pociťovat jako určující pro jejich životní situaci ten či onen druh dopadů globalizace, ale všechny spojuje pocit ohrožení a povědomí, že se v USA pod náporem globalizace něco zásadně mění. A to tak, že je tím ohrožen dosavadní sociální status mnoha lidí—zejména těch, kteří patří k bílé většině, s níž je spojován úspěch Spojených států jako úspěšné liberální demokracie a globální velmoci.

Zároveň se pod náporem nových médií, technologií a vědeckých objevů hroutí dřívější přehlednost světa. A aby věci nebyly málo komplikované, je onen pověstný „bílý, méně vzdělaný muž“, který tvořil jádro Trumpových voličů, ohrožován rychlou emancipací amerických žen, které se v posledních desetiletích zbavovaly různých nástrojů patriarchální kontroly.

I proto Trump našel nadšené obecenstvo, když nabídl jako svůj program odmítání „politické korektnosti“ v podobě útoků na ženy, na stále více asertivní menšiny, na migranty i na globalizaci. Nebo když ujišťoval svoje voliče, že dokáže obnovit s pomocí izolacionismu, lepších podmínek pro USA ve světovém obchodu i opatření k návratu tradičních pracovních pozic do USA onen typ lesku, kterého si USA užívaly v prvních desetiletích po 2. světové válce.

Co těmto voličům nesdělil, je, že jelikož řada dnešních problémů USA, stejně jako ostatních západních demokracií, je generována globálními výzvami dalece přesahujícími národní hranice, jakož i patologiemi globálně fungujícího kapitalismu bez politické kontroly, skoro žádný z jeho slibů nelze už uskutečnit jen národními prostředky. A to dokonce ani v nejmocnější zemi světa.

Jinými slovy, voliči se hněvají na „systém“ i kvůli bezmocnosti politiků v národních státech při řešení globálních problémů „lokálními“ politickými prostředky. Trumpův slib, že problémy způsobené především dopady globalizace vyřeší tak, že Ameriku opevní proti světu (čehož je symbolem i jím navrhovaná zeď mezi Mexikem a USA), je v tomto kontextu pravým opakem toho, co by snad mohlo pomoci—tedy přinejmenším přivedení globálně fungujících trhů pod nějakou formu globální politické správy.

Selhání demokratů

Trump byl oficiálně kandidátem Republikánů, tedy americké pravice, z nichž mnozí se od něj ale distancovali. I nemálo tradičních republikánů raději volilo Trumpovu soupeřku, demokratku Hillary Clintonovou. Volby tak nakonec vyhrál do velké míry kvůli tomu, že značný počet voličů, zejména z dříve průmyslových oblastí, kteří dlouhodobě volili demokraty, nakonec uvěřil právě jemu.

Neschopnost Demokratické strany oslovit tyto voliče souvisí nejen s tím, že se strana stala v jejich očích především představitelkou „vítězů“, nikoliv „poražených“ globalizace, ale také s tím, že Clintonová byla mnohem méně schopná artikulovat jejich obavy a nabízet řešení. Mnohem více se zaměřila na obhajobu práv menšin, což by samo o sobě bylo v pořádku. Až na to, že mnozí bílí voliči z oblastí zasažených odlivem celých průmyslových odvětví za hranice USA, kteří dříve volili demokraty, ale nakonec vynesli Trumpa do Bílého domu, měli a mají pocit, že právě rostoucí práva různých menšina neregulovaná migrace ohrožují jak jejich sociální status, tak možnosti uspět ve stále tvrdší soutěži o práci.

Demokraté tedy nezvládli nalezení rovnováhy mezi právy nejrůznějších menšin, které tradičně i nově hájí, a svými tradičními voliči, kteří se tímto procesem zrovnopravňování menšin i migrací cítí ohroženi. Těžko říct, zda by v této situaci byl lepším kandidátem Demokratické strany Bernie Sanders, který přeci jen kvůli svému silnému odporu k establishmentu „zleva“, oslovoval i mnohé z tradičních voličů demokratů, v jejichž očích byla Clintonová nikoliv řešením jejich problémů, ale jejich zdrojem. Je pravděpodobné, že Sanders by pravděpodobně dosáhl lepších výsledků ve státech tzv. rezavého pásu, jako je Michigan, kde v primárkách Clintonovou porazil.

V obecnější rovině je zřejmé, že Demokratická strana ztratila ve velkém tradiční levicové voliče, především z řad ohrožené dělnické třídy. Na obranu amerických demokratů lze ale říct, že tyto voliče ztrácí ve prospěch nacionalistických populistů stále více i evropská levice. Je tedy možné, že dobré řešení neexistuje. Strany demokratické levice, k nimž patří i americká Demokratická strana, prostě nemohou úplně opustit svůj kosmopolitní rozměr a zavrhnout v zájmu záchrany dělnických profesí, jež se odlévají do zemí, jako je Čína, Indie nebo Mexiko, globalizaci. Ztratili by tak pro změnu městské liberální voliče.

Navzdory těmto obtížím v hledání nové orientace, která dnes sužuje všechny západní levicové strany, je ale zřejmé, že Demokratická strana si značně ublížila, když místo Clintonové coby skutečného symbolu dnes neoblíbeného establishmentu nebyla schopná vygenerovat atraktivnějšího kandidáta. Mohla to přitom být také žena.

Důsledky Trumpova zvolení

Zvolení Trumpa legitimizovalo politický slovník a metody politického boje, které byly dříve nepředstavitelné. Navíc zvolení Trumpa do funkce amerického prezidenta nevyřeší skoro žádný z problémů, které učinil centrálními tématy svojí kampaně. A to ze dvou hlavních důvodů.

Za prvé, Trump během kampaně jako typický populista nasliboval věci, které není schopen splnit. Kupříkladu jeho plány postavit obří zeď po celé délce hranice USA s Mexikem, za jejíž stavbu prý donutí zaplatit Mexiko, jsou zcela mimo ekonomickou a politickou realitu, jakkoliv v kampani mohl takový slib sehrát symbolickou roli.

Plány vrátit zpět do USA pracovní místa, která v tradičních odvětvích odtekla v ekonomicky globalizovaném světě do levnějších destinací, jsou též vesměs neuskutečnitelné. Americké firmy odešly do těchto destinací z důvodů lepších zisků, čemuž by měl podnikatel jako Trump rozumět. Ani penalizace v podobě cel či poplatků uvalených na americké firmy na dovoz produktů vyrobených levně v zahraničí zpět do USA, nepřinutí většinu z nich, aby začaly podnikat opět v USA, kde je práce řádově dražší než v destinacích, kam se odstěhovaly.

Trump bude mít problémy i se slíbenou revizí již uzavřených smluv o volném obchodu, protože k tomu bude potřebovat i součinnost jiných zemí. Jednostranné vypovězení takových smluv může zase USA ekonomicky poškodit.

Jeho sliby, že zajistí pořádek a omezí migraci jak ilegálních migrantů, tak muslimů, též narazí na překážky. Ke změnám migrační politiky bude potřebovat Kongres, přičemž pokusy limitovat lidská práva některých vybraných skupin nepochybně narazí. A zajištění větší vnitřní bezpečnosti zase stojí v cestě Trumpův benevolentní postoj ke prodeji zbraní.

Právě sliby v této oblasti jsou dobrým příkladem problémů mnoha populistů. Často slibují jedním dechem věci, které jsou vzájemně protikladné.

Za druhé, Trump nemůže žádnou významnou změnu uskutečnit bez spolupráce s republikánskými většinami v obou komorách Kongresu. Bude si tedy muset udobřit tu část Republikánské strany, kterou během kampaně urážel, což ovšem u jeho voličů poškodí jeho obraz bojovníka s politickým „establishmentem“.

S tím bude muset spolupracovat anebo se přímo stát jeho součástí, pokud bude chtít jako prezident uspět i v jiných oblastech. Kupříkladu v zahraniční a bezpečnostní politice, v nichž též sliboval významné, jakkoliv často jen mlhavě formulované změny.

Americký politický systém je velmi komplikovaný a má v sobě zabudovánu velkou setrvačnost, takže reálné je spíš to, že se Trump přizpůsobí tomuto systému, než že tento systém rozbije či oslabí, jak sliboval. Zejména snahy zásadním způsobem změnit fungování bezpečnostního aparátu a armády, nebo změnit dlouhodobé spojenecké závazky USA, by nepochybně narazilo do zdi „establishmentu“, která by se v tomto případě ukázala být mnohem tvrdší, než si Trump coby nepolitický outsider představoval.

Trumpovo zvolení také povede k radikalizaci některých sociálních skupin. To by se stalo i případě, že zvolená by byla Clintonová, protože Trumpova prohra by radikalizovala jeho příznivce.

Trumpova výhra je ale políčkem jiným skupinám: etnickým a dalším menšinám i sociálním skupinám, které od 60. let postupně v boji za rovnoprávnost získávaly nová práva. Během své kampaně urážel či ponižoval ženy, Hispánce i muslimy. Na povrch vyšla jeho rasistická minulost ve vztahu k Afroameričanům. Všechny tyto skupiny se nyní budou aktivizovat, přičemž budou mít na své straně i nemalou část médií, kterým Trump také vyhlásil válku.

Americká společnost tedy zůstane rozštěpená, přičemž ta její část, která si od Trumpova zvolení slibuje, že bude mít po letech ignorování svých problému „establishmentem“ konečně hlas, pravděpodobně brzy zjistí, že většinu toho, co jí Trump nasliboval, nemůže jako prezident splnit, a že frustrace této části společnosti jen využil jako výtah k moci. Ameriku, a spolu s ní celý svět, čekají s velkou pravděpodobností nemalé turbulence.

Pravda, Sk, 12.11.2016

09. 11.

Co (ne)můžeme očekávat od prezidenta Trumpa

Jiří Pehe Přečteno 6668 krát Přidat komentář

Zvolení Donalda Trumpa do funkce amerického prezidenta je historickým milníkem hned z několika důvodů. Tím hlavním je, že Trump přichází do Bílého domu bez předchozích politických zkušeností. Ve volební kampani se stejně jako mnoho dalších západních populistů dneška vymezoval proti politice v té podobě, jak byla dosud praktikována.

Z dlouhé, špinavé a vyčerpávající volební kampaně známe mnohé jeho názory, nyní se ovšem on sám stane součástí mohutného politického soukolí. Je otázkou, jak si se systémem, z jehož ostré kritiky nakonec ve volbách profitoval, poradí.

Jeho vážným problémem přitom bude, že není v pravém slova smyslu republikánským prezidentem, protože část Republikánské strany se otevřeně proti jeho kandidatuře stavěla. Není tedy jisté, že jako prezident bude mít podporu všech republikánů v obou komorách Kongresu.

Skutečně nový vítr do Washingtonu by přitom mohl paradoxně přinést pouze za předpokladu, že ho jednoznačně bude podporovat i ta část republikánského establishmentu, s níž se rozhádal. Politický systém americké federace je přitom vybudován na složitém systému vah a protivah na různých úrovních, a pokud by chtěl Trump pokračovat v boji s tímto složitým systémem způsobem, jaký zvolil ve volební kampani, velmi rychle narazí na nepřekročitelné meze.

Trump též poměrně rychle narazí na reálné možnosti uskutečnění svých slibů, které plnými hrstmi rozdával ve volební kampani. V nemalé části americké společnosti, která je kvůli globalizaci postižena odlivem pracovních míst a nesouhlasí s nástupem nejrůznějších menšin i s tzv. politickou korektností, svojí rétorikou vzbudil naděje, že prosadí takříkajíc zásadní změny.

Pracovní místa v tradičních průmyslových odvětvích se ale do USA už nikdy nevrátí, ani kdyby se Trumpovi podařilo zrušit i ty nejzásadnější dohody o volném obchodu. Velmi brzy bude konfrontován i s důsledky svých velikášských slibů, že zastaví nelegální migraci z Mexika vybudování vysoké zdi po celé délce hranic, přičemž donutí Mexiko, aby tento projekt financovalo.

Zrovna tak není v moci prezidenta zvrátit vývoj americké společnosti směrem k větší rovnoprávnosti menšin, a obnovit tak společenský status dřívější bílé většiny. Demografický vývoj je neúprosný, a hlavním zdrojem imigrace, kterou Spojené státy potřebují navzdory Trumpově anti-imigrační rétorice, už nikdy nebude Evropa, natož Evropa anglosaská a protestantská. Voliče, kteří podpořili Trumpa takříkajíc z těchto důvodů tak čeká stejné zklamání jako voliče, kterým nasliboval, že jim vrátí jejich práci a tím i dřívější socio-ekonomický status.

Trump to bude mít těžké i proto, že jeho zvolení nepochybně dále zradikalizuje ty části americké společnosti, které během kampaně urážel. Americké ženy, které zjevně nakonec kvůli různým politickým výhradám nepodpořily dostatečně Hillary Clintonovu, si teprve po volbách plně uvědomí, že v čele USA stojí muž, který ženy během kampaně nevybíravě urážel a je obviňován ze sexuálního obtěžování.

To samé platí o afro-americké menšině a Hispáncích. Obě tyto demograficky sílící skupiny nyní budou konfrontovány s prezidentem, který by mohl přinejmenším v symbolické rovině vrátit boj za rovnoprávnost a sociální inkluzi o desetiletí zpátky. Trump tedy bude muset ve vztahu k těmto menšinám našlapovat velmi opatrně a snažit se o usmíření. Jinak hrozí i výbuchy násilí.

Co čekat o Trumpa v zahraniční politice nevíme vůbec. Jeho představy byly značně mlhavé, přičemž se z nich vynořovala především záliba v silných, ne vždy demokratických vůdcích jiných zemí. Až se ale Trump plně seznámí se složitostmi americké bezpečnostní a zahraničně-politické mašinérie, nejspíš rychle zjistí, že setrvačnost amerického systému je právě v těchto oblastech natolik velká, že zásadní změny nebudou možné.

Největší riziko přitom v zahraniční politice souvisí s Trumpovou sebestředností a velikášstvím, které dokázal nakonec doma úspěšně prodat svým voličům jako rozhodnost a nekompromisnost vůči zaběhnutému systému. V zahraniční politice ale nejmocnější země světa ovšem žádné zkraty a nadřazování osobních ambicí celku není příliš možné, protože by mohlo vést ke globálnímu konfliktu.

Trump se tak bude muset vyrovnat s poznáním, že americký prezident slouží systému, nikoliv systém jemu. Pokud tuto proměnu nezvládne, bude svět v příštích letech čelit vážným rizikům.

ČRo Plus, 9.11.2016

03. 11.

ČSSD zahraniční politiku neumí

Jiří Pehe Přečteno 3720 krát Přidat komentář

Česká strana sociálně demokratická má už od svého nástupu do čela vlády značné problémy se zahraniční politikou. Není to nic nového. Už v době, kdy vládla poprvé s premiérem Milošem Zemanem v čele, slavila ČSSD spíš úspěchy ekonomického rázu než zahraničně-politické.

Což o to, Zemanova vláda úspěšně dovedla Českou republiku do NATO akcelerovala přístupové rozhovory s Evropskou unií. Jenže tyto úspěchy kolidovaly s řadou skandálů a problematických iniciativ, jejichž symboly se během vládnutí Zemanova kabinetu stali Jan Kavan nebo Karel Srba.

Ve své druhé vládě, v jejímž čele se vystřídali premiéři Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Jiří Paroubek, ČSSD přenechala ministerstvo zahraničí lidovcům, které reprezentoval Cyril Svoboda. Ten dokázal poměrně dobře vyvažovat ve formulaci zahraniční politiky různé stranické zájmy, jakož i občas komplikované vztahy s prezidentem Václavem Havlem a později prezidentem Václavem Klausem.

Pomineme-li, že česká zahraniční politika v té době mluvila občas poněkud kakofonicky několika různými hlasy, přispěla skutečnost, že se ČSSD v čele vlády soustředila převážně na domácí politiku, zatímco tu zahraniční přenechala Svobodovi a Havlovi, k tomu, že ze zahraničně-politického hlediska se jednalo o pravděpodobně nejlepší období za dobu existence samostatné České republiky.

Když se v roce 2013 po sedmi letech vládního půstu ČSSD postavila kromě do čela vlády i do čela ministerstva zahraničí, ukázalo se skoro okamžitě, že zahraniční politika pro ni bude tvrdý oříšek. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek si jako svého hlavního poradce vybral v pozici prvního náměstka politologa Petra Druláka, který začal měnit dlouhodobý důraz české zahraniční politiky na transatlantické vztahy a lidská práva.

Tyto snahy pak po vlně kritiky musel korigovat sám premiér Bohuslav Sobotka. Ten, stejně jako Zaorálek, se navíc musel opakovaně vyrovnávat s různými iniciativami prezidenta Miloše Zemana, z nichž některé nerespektovaly vládní stanoviska. Ani Sobotka, ani Zaorálek nenašli odvahu jít se Zemanem do otevřeného střetu, což by zahrnovalo i souboj o povahu české zahraniční politiky.

Zejména Zaorálek se nakonec evidentně rozhodl, že všechny Zemanovy excesy bude tolerovat, což ovšem v konečných důsledcích zcela rozmazává jakékoliv pevnější kontury české zahraniční politiky. Kupříkladu není jasné, zda je její prioritou strategické partnerství s Čínou nebo se západními spojenci.

Zaorálek argumentuje, že navzdory nejrůznějším kontroverzím okolo vztahů České republiky s Čínou, Zemanova verbálního sabotování západních sankcí vůči Rusku, či zdánlivému nedostatku solidarity Česka i ostatních zemí Visegrádu s Evropskou unií v uprchlické krizi, naše země zůstává svým zamřením prozápadní a proevropská. Jenže už to, že něco takového musí ministr zahraničí vysvětlovat v komplikovaných novinových textech, svědčí o existenci vážného problému.

Ten spočívá především v tom, že ČSSD jako strana v zahraniční politice tápe. Její postkomunistické křídlo neskrývá své sympatie k Rusku i Číně a antipatie k USA, ač ty jsou garantem naší bezpečnosti. A strana kdysi Zemanem poskládaná mezi jinými i z tzv. „zdivočelých sociálních demokratů “ v řadách republikánů má mezi svými členy mnoho těch, kdo sdílejí odpor k jinakosti a nedůvěru k EU.

Zahraničně-politické průšvihy, jako je prohlášení čtyřech nejvyšších ústavních činitelů k Číně, z nichž tři jsou představitelé ČSSD a další její bývalý předseda, se navíc, zdá se, začínají negativně podepisovat na voličských preferencích. Možná by strana udělala nejlépe, kdyby zahraniční politiku, kterou evidentně takříkajíc neumí, svěřila opět lidovcům.

ČRo Plus, 3.11.2016

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy