Jiří Pehe

26. 10.

Proč se nepodaří zrušit Senát

Jiří Pehe Přečteno 16045 krát

Ve světle volebního vítězství hnutí ANO Andreje Babiše a solidního výsledku Strany přímé demokracie Tomia Okamury se v médiích rozproudily diskuze o tom, že by mohlo dojít na jeden ze snů, který se Babišovi zdá, když náhodou spí. Tím snem je zrušení Senátu.

Je s podivem, že se nad tímto tématem vážně jalo uvažovat hned několik respektovaných politologů. Argumentují, že pokud by se Babiš a Okamura, kteří se jinak na máločem shodnou, spojili přinejmenším k prosazení obecného zákona o referendu (a získali nějakého spojence, protože dohromady mají oba subjekty je sto křesel ve Sněmovně), mohlo by pak být referendum využito i ke zrušení Senátu.

Autoři těchto úvah ale evidentně vůbec neberou v potaz roli samotného Senátu v celé věci. Aby mohl být schválen zákon o obecném referendu, bylo by zapotřebí jeho souhlasu. Ústava přitom jasně říká, že v případech, kdy jde o ústavní dodatky nebo změny volebních zákonů, nemůže být Senát přehlasován Sněmovnou.

V českých poměrech si samozřejmě lze představit, že by se Poslanecká sněmovna, pokud by hnutí ANO a Okamurova SPD našli ještě nějakou další stranu, mohla pokusit o nějaký trik. Kupříkladu schválit zákon o obecném referendu bez toho, že by potřeboval ústavní většinu, anebo dokonce jen jako prostý zákon, v jehož případě může Sněmovna Senát přehlasovat.

Jenže je jisté, že jakýkoliv takový pokus by narazil u Ústavního soudu. A v obecnější rovině by u něj také zcela jistě narazil pokus schválit prostými většinami v obou komorách takový zákon o obecném referendu, který by umožnil občanům hlasovat o zásadních ústavních změnách, kupříkladu právě o zrušení Senátu. Jinými slovy, obecný zákon, přijatý prostou většinou, jen těžko může stanovit, že ho lze použít k ústavním změnám.

Pokud by se případný zákon o obecném referendu schvaloval v obou komorách parlamentu řádnou cestou, pak bude stát v cestě samotný Senát. Opravdu si komentátoři, kteří vážně dumají nad ústavně-inženýrskými sny Babiše a Okamury, myslí, že Senát odhlasuje zákon o referendu, který by pak umožnil lidové hlasování o jeho zrušení? Něco takového by bylo snad možné pouze v případě, že by ANO a SPD, popřípadě nějaký další jejich spojenec, získali v Senátu potřebnou většinu. Jenže Senátu zatím dominují tzv. tradiční strany, a i kdyby v příštích volbách ANO a SPD získaly všech 27 křesel, o které se bude soutěžit, nebudou potřebnou většinu mít.

Už proto, že ke zrušení Senátu je zapotřebí bez použití nějakého ústavního puče jeho souhlasu, jsou úvahy o jeho zrušení jen politická science-fiction. Právě proto, že horní komoru nelze v takovém rozhodování obejít, podařilo se v nedávné historii v liberálních demokraciích Senát zrušit jen ve Švédsku, Dánsku a na Novém Zélandu.

V posledně jmenované zemi se to podařilo v roce1950, když pravicová opozice pod dlouhém období vlády labouristů získala potřebnou většinu v obou komorách parlamentu. V Dánsku byl Senát zrušen v rámci přijetí zcela nové ústavy v roce 1953. Ve Švédsku byl za tímto účelem v roce 1970 přijat zvláštní ústavní zákon, který oběma komorami prošel jen proto, že senátorům byla slíbena tučná doživotní renta. Takové řešení si ale může dovolit jen velmi bohatý stát.

Všimněme si, že v žádné z těchto zemí nebyl Senát zrušen v referendu. A to nás přivádí zpátky i k českému snění o referendu, které by Senát zrušilo: ani Senát, ani Ústavní soud by takové referendum téměř jistě neschválili. Politologové tak nad Babišovým a Okmaruovým sněním zbytečně utrácejí energii.

ČRo Plus, 26.10.2017

11. 10.

Mezi referendy o odtržení je třeba rozlišovat

Jiří Pehe Přečteno 22035 krát

Na evropském kontinentu jsme byli v nedávné minulosti svědky tří referend o odtržení některých regiónů od států, jejichž součástí dosud byly. I když zdánlivě všechna usilovala o stejnou věc, byla legalita i legitimita každého z těchto referend dosti odlišná.

Začněme tím nejméně problematickým—tedy referendem ve Skotsku o odtržení od Velké Británie. Podmínky konání tohoto referenda byly předem jasně dojednány mezi skotskou politickou reprezentací a Londýnem. Pomohla i skutečnost, že Velká Británie nemá psanou ústavu, a že vznikla jako unie Anglie, Walesu a Skotska.

I tak mohl Londýn obstruovat, protože konání skotského referenda muselo být schváleno britskou politickou reprezentací. Tím, že Londýn na skotské referendum demokraticky přistoupil, nejenže upustil páru z kotle nacionalistických vášní ve Skotsku, ale vyhnul se i konfliktu mezi legalitou a legitimností referenda, s nímž se nyní potýká Španělsko.

Tam si počíná Madrid ve vztahu ke Katalánsku mnohem rigidněji. Španělská ústava v podstatě odtržení znemožňuje a Katalánsko nemá politickou sílu tuto ústavu změnit. Jeho politická reprezentace mohla, stejně jako se to už v minulosti stalo, vyhlásit referendum o nezávislosti jako nezávazné, aby pak v případě většinově projevené vůle po nezávislosti mohla argumentovat, že snahy o odtržení možná nejsou sice legální podle rigidní španělské ústavy, ale jsou legitimní.

To, že se nakonec odhodlala k referendu, které mělo v případě většinového souhlasu s odtržením automaticky vést k vyhlášení nezávislosti, rozpor se španělskou ústavou samozřejmě zbytečně vyhrotila. I tak ale Madrid mohl takové referendum nechat v klidu proběhnout jako jakýsi průzkum skutečných nálad mezi Katalánci s tím, že případné vyhlášení nezávislosti na základě referenda nemůže podle platné ústavy respektovat. Tím, že se pokusil silou hlasování zmařit, jen zbytečně podtrhl, že Katalánci jsou se svými snahami o nezávislost v de facto neřešitelné situaci, a že ne všechnu vinu lze připisovat jen jim.

Názory některých komentátorů a evropských politiků, že by Madrid měl brát na možnou legitimitu katalánských požadavků ohledy, jakkoliv nejsou podle současné španělské ústavy legální, povzbudil některé české příznivce ruské anexe Krymu Ruskem. Ti tvrdí, že i referendum o nezávislosti Krymu na Ukrajině lze nahlížet podobnou optikou jako separatistické snahy Katalánců.

Tato argumentace je zcela zavádějící. Referendum na Krymu bylo zorganizováno teprve po okupaci tohoto regiónu státem, k němuž se pak región—údajně na základě svobodného referenda—připojil. Je sice pravděpodobné, že by i ve skutečně svobodném referendu většina obyvatel Krymu hlasovala pro odtržení a následné připojení k Rusku, ale hlasování před hlavněmi pušek okupační mocnosti, která už region de facto anektovala, činí z jakéhokoliv referenda jen nedemokratickou frašku a jeho výsledky činí nejen nelegálními, ale i nelegitimními.

Kdyby se Krym pokusil o vlastní referendum v rámci Ukrajiny, jemuž by se snažil Kyjev nedemokraticky bránit, mohli bychom snad o nějaké podobnosti s katalánským referendem mluvit. I když i pak by zde byl zásadní rozdíl v tom, že Katalánsko se nepokouší připojit k sousednímu mocnému nedemokratickému státu, který by obdobně jako kdysi hitlerovské Německo v případě snah Sudet odtrhnout se Československa odtržení všemožně podporoval. Jinými slovy: pokud chceme o separatistických snahách v dnešní Evropě vést seriózní diskuzi, bylo by třeba brát rozdíly mezi jejich jednotlivými projevy v úvahu.

ČRo Plus, 11.10.2017

03. 10.

Až to bude (ne)výhodné

Jiří Pehe Přečteno 3640 krát

V předvolební diskuzi finančních expertů politických stran, které mají největší naději dostat se do Sněmovny, zazněla v rekaci na otázku, kdy Česká republika přijme euro, mnohokrát odpověď „až to bude pro nás výhodné.“

Což o to, ČR by se jistě neměla hnát do ničeho, co je pro ní jasně nevýhodné. I tak je ale poněkud zarážející účetnická logika, počítající ztráty a zisky členství v eurozóně bez ohledu jak na širší politický kontext, tak možné dlouhodobé výhody za fasádou současných účetních kalkulací. Kdyby Evropská unie přistupovala k vyplácení stovek miliard v dotacích naší a dalším zemím stejně, mohl by i Brusel a země, z jejichž daňových výnosů peníze dostáváme, argumentovat, že je to „nevýhodné.“

V tomto kontextu mnohokrát opakované tvrzení většiny diskutujících politiků, že euro přijememe, „až to bude výhodné“, vyvolává otázku, jak se Česko zachová, až se stane z čistého příjemce evropských milard čistým plátcem. Bude-li platit stejná účetnická logika, jakou politici krmí voliče nyní, začne ČR usilovat o vystoupení z EU, protože je členství účetně „nevýhodné“?

Není to bohužel úplně hypotetická otázka. Svými postoji k přijetí eura totiž dnes většina politiků voliče „vychovává“ směrem k postoji, že členství nejen v eurozóně, ale i v Unii jako takové, je pouze čímsi, z čeho musíme mít „my“ spočitatelný prospěch. Nelze se divit, že v kontextu takovéhoto diskurzu je podpora pro euro menšinová.

Premiér Bohuslav Sobotka nabídl zvláštní variantu argumentu „až to bude pro nás výhodné.“ Euro prý máme přijmout, ale nejprve musíme dostatečně zvýšit platy a celkově snížit ekonomické rozdíly mezi vyspělejšími zeměmi a námi. Zároveň tvrdil, že je potřeba studovat a analyzovat příklad Slovenska.

Ten je ovšem takový, že Slovensko nečekalo, až výrazně vzrostou platy, ani na výrazné dohnání západní Evropy. Přijetím eura v roce 2009 udělalo prostě krok, k němuž se zavázalo stejně jako ČR v přístupové smlouvě. A i když momentálně roste ČR s vlastní měnou o procento rychleji, Slovensko se po přijetí eura nejen lépe vypořádalo s ekonomickou krizí, ale za posledních osm let se na nás ekonomicky téměř dotáhlo.

Jistá opatrnost českých politiků je ve světle problémů jihu eurozóny na místě, ale bohužel celá naše diskuze o euru se odehrává mimo širší mezinárodně-politický kontext. Když se pak možní budoucí ministři financí či dokonce premiéři seřadí na jednom jevišti, mění se pochopitelná obezřetnost přímo před očima v opatrnictví a politický oportunismus. A to je postoj, který se může dlouhodobě vymstít mnohem více, než momentální výhody, které nám prý poskytuje vlastní měna.

02. 10.

Češi v zajetí výjimečného stavu

Jiří Pehe Přečteno 15502 krát

Diskuze s odpůrci jakékoliv migrace muslimů do České republiky dost často končívají zdánlivě pádným argumentem odpůrců, že politika odmítání uprchlíků nás přinejmenším zatím uchránila od výjimečného stavu, jaký mají ve Francii. Opravdu bychom chtěli to, co mají tam?

Ponechme stranou, že tzv. výjimečný stav ve Francii, ač opticky jistě nic příjemného (vojáci hlídkující v ulicích, posílená přítomnost většími pravomocemi vybavené policie), se zatím nijak nechvalně neprojevil v podobě jeho zneužití proti svobodám běžných Francouzů. Zajímavější je, jak často argumentem o výjimečném stavu šermují právě Češi.

A to nikoliv Češi obecně (ti, co cestují pravidelně do Francie a na Západ, ho obvykle nepoužívají), ale Češi, kteří sami prožili 21 let ve výjimečném stavu svého druhu.

Vždyť co jiného než „výjimečný stav“ byla dvě dekády trvající okupace země sovětskými jednotkami, pro níž se ujal komunistický eufemismus „normalizace“? S tím, jak vypadá výjimečný stav v dnešní Francii, bylo toto naprosté zadušení svobody a důstojnosti lidí v tehdejším Československu nesrovnatelné. Přesto se zdá, že mnoho příslušníků zejména starší generace na tento „výjimečný stav“ občas vzpomíná s nostalgií.

Vryl se, zdá se, hluboko do mentálního vybavení mnoha lidí. A to tak hluboko, že když nastanou větší ekonomické potíže, nebo Rusko přepadne kus Ukrajiny, nebo do Evropy začnou proudit uprchlíci, mnoho našich spoluobčanů by se nejraději opět zavřelo v jakési obdobě onoho sovětskými jednotkami, pohraničníky a tajnou policií chráněném lágru, který komunismus udělal z jejich země. Jen aby byl klid a bezpečí! Ba co hůř, mnoho z nich Rusku fandí nebo se zlomyslně raduje z potíží západních zemí.

Tato přežívající (neboť hluboce zakořeněná) „normalizační“ mentalita je dnes přítomná v podobě jakéhosi přetrvávajícího „výjimečného stavu“ v myslích mnoha lidí u nás. Andrej Babiš nebo Miloš Zeman jsou se svou popularitou produkty této mentality. Nabízejí vládu „pevné ruky“, slibují vystrašenému občanstvu (které ovšem sami aktivně straší) ochranu. Ani trocha autoritářství přitom snad prý nemůže škodit: hlavně když bude klid k práci, pohodička a zdánlivě bezpečno.

Babiš navazuje na nepsanou smlouvu z dob normalizace mezi režimem a občany: vy nás necháte vládnout a obohacovat se na váš úkor, my vám zajistíme bezpečí a ucházející životní úroveň. Mnoho lidí si na to tehdy docela zvyklo a teď na to zase slyší.

Když tedy dnes leckdo mezi českými xenofoby zlomyslně či varovně poukazuje na Francii coby příklad migrace nezvládnuté prý do té míry, že v zemi je už delší dobu výjimečný stav, je třeba se na něj dívat i jako na oběť jiného, mnohem drastičtějšího výjimečného stavu, který zlomil nemalé části českého národa páteř. Ano, Francie musela přijmout výjimečná opatření, ale Francouzi zůstávají z více než dvou třetin lidmi s otevřenou myslí, kteří se nebojí světa a jeho výzev, jak ukázaly i nedávné prezidentské volby.

Jak tomu je naopak u nás, vystihl nechtěně jeden známý český komentátor a sociolog. Ten nedávno napsal v reakci na průzkum ve zhruba dvou stovkách zemí světa, v němž se Češi umístili v odmítání migrantů čtvrtí od konce, že i kdyby tento nedostatek otevřenosti měl snad nakonec znamenat snížení ekonomické úrovně, máme u nás alespoň bezpečno.

Je to argument lidí, do nichž se výjimečný stav sovětské okupace, s jejím zdánlivým bezpečím a bezčasím, hluboce zapsal. Je to mentalita otroků, kteří neví, co si počít se svojí svobodou. A kteří mají strach ze všech větších výzev, protože ty za ně dřív řešili okupanti. Což mohli být jak ti vnější, jako byl u nás Sovětský svaz, anebo ti vnitřní, což byli obecně v celém regiónu komunisté, kteří se k vlastním zemím chovali jako okupanti (krytí sovětskou mocí).

Není náhodou, že všechny země v našem regionu, které si tímto traumatem prošly, se chovají k výzvám „velkého“ světa za národními hranicemi podobně. Jen ten, kdo to zatím nepostřehl, mohl být překvapen, že ve východním Německu byla ve volbách extrémně pravicová Alternativa pro Německo tak populární.

Post-normalizačním jevem jsou i snahy vydávat tento „angst“ ještě nedávno zotročeného regionu dokonce za projev rozumu a moudrosti. I tohoto typu komentářů na adresu „dekadentního a relativistického Západu“ jsme si za komunismu užili dost.

Francie časem svůj výjimečný stav zruší. Pod vedením prezidenta Macrona se dokonce v Evropě pokouší postavit do čela snah otevřít se velkým výzvám globalizace a rehabilitovat Evropskou unii. Zato výjimečný stav v myslích nemalé části lidí v našem regionu jen tak zrušit nepůjde.

Pravdu měl Masaryk, když kdysi řekl, že putování Židů pouští po útěku z egyptského otroctví trvalo z dobrých důvodů dvě generace. Muselo dojít ke generační obměně, protože z lidí, kteří zažili otroctví, se až na výjimky vpravdě svobodné bytosti už nestanou.

Archiv článků: říjen 2017

Proč se nepodaří zrušit Senát

Mezi referendy o odtržení je třeba rozlišovat

Až to bude (ne)výhodné

Češi v zajetí výjimečného stavu

Blogeři abecedně