Jiří Pehe

31. 01.

Český boj s větrnými mlýny migrace neutuchá

Jiří Pehe Přečteno 4564 krát

Premiér Andrej Babiš se vypravil do Bruselu, aby s představiteli Evropské unie projednal témata, která jsou z českého pohledu nejdůležitější pro naše členství v unii. Hlavním byla migrace, lépe řečeno negativní postoj České republiky k mechanismu přerozdělování migrantů v rámci EU—a to jak k migračním kvótám z minulosti (kvůli jejichž neplnění podala Evropská komise na Českou republiku žalobu k Evropskému soudnímu dvoru), tak k přerozdělovacímu mechanismu, který by se mohl stát součástí nové evropské azylové politiky.

Babiš naznačuje, že možná dosáhl určitých úspěchů—kupříkladu v otázce již zmíněné žaloby, kterou by prý snad EK mohla stáhnout. Ve skutečnosti ale k žádnému většímu průlomu nedošlo, zejména pokud jde o podobu nového evropského azylového nařízení, známého pod názvem Dublin IV. Evropská unie ve světle námitek několika zemí, které odmítají kvóty, jeho projednání a případné definitivní schválení na prosincovém summitu odložila na červen, ale od té doby nedošlo k výraznému posunu.

Babiš se snažil nejen v Bruselu, ale také před týdnem během své návštěvy v Bulharsku, které od ledna předsedá EU, přesvědčovat své partnery, že by měl být Dublin IV. schválen jednomyslně Evropskou radou—a nikoliv jako předešlé kvóty, kdy byla Česká republika spolu s dalšími třemi zeměmi přehlasována v poměru 24:4, hlasováním s využitím kvalifikované většiny. Daleko se ale zatím nedostal, protože západ EU si dobře uvědomuje, že pokud by připustil jednomyslné rozhodování, země Visegrádu, které jsou v menšině pravděpodobně zablokují přijetí jakékoliv nové azylové politiky.

V české politice má Babiš pro svůj odmítavý postoj k jakýmkoliv kvótám, jakož i obecně vůči nové evropské azylové politice podporu. Český domácí diskurz na toto téma je naprosto jednostranný. Je-li politik prakticky z jakékoliv politické strany dotázán, jak se na toto téma dívá, spustí se slovní kolovrátek o tom, jak kvóty nefungují, jak chceme pomáhat jinde, jak je třeba bránit hranice EU.
Odpovědi na otázku, proč bychom nemohli spolu s ostatními zeměmi za určitých specifických okolností pomoci s azylovým řízením v rámci evropské solidarity těm zemím, které mohou být z nějakého důvodu přetíženy náporem migrantů, se nedočkáme. Snad jen, že takové problémy se mají řešit v první bezpečné zemi, a tou mi coby země uprostřed Evropy nejsme.

Čeští politici ujišťují veřejnost, že máme v otázce odporu k nové azylové politice spojence. Když se ale ocitnou pod tlakem, musejí připustit, že Česká republika je v menšině, a že se přijetí Dublinu IV, nejspíš nepodaří zabránit. Kromě siláckých řečí, že s něčím takovým zásadně nesouhlasíme, od politiků se ale nedozvíme, jak se Česká republika zachová, bude-li znovu přehlasována. Ústupové cesty si přitom česká politika svojí hysterií okolo migrace úplně zavřela.

Babiš se pokoušel evropské představitele znejistit tvrzením, že trvání na kvótách může dál posílit protievropské síly u nás, takže vyloučit se prý nedá ani referendum o vystoupení z EU. Zdá se ale, že nečte dobře měnící se náladu ve velkých západních zemích. Tam se totiž množí návrhy, jak nespolupracující země, jako je ta naše, buď odsunout na okraj evropského dění, nebo se jich úplně zbavit.

Naše strašení „czexitem“ je tak založeno na mylném předpokladu, že by to byla pro EU obrovská rána. Ve skutečnosti se lze v soukromých rozhovorech se západními diplomaty a politiky stále více setkat s názorem, že pokud některé země na členství v EU nemají, bylo by pro unii, která má v plánu se dále integrovat, lepší je odsunout na nějakou vedlejší kolej, anebo jít vpřed úplně bez nich.

ČRo Plus, 31.1.2018

29. 01.

Zemanovské Česko skončí špatně

Jiří Pehe Přečteno 172756 krát

Ona těsně nadpoloviční většina českých voličů, která dopomohla ke znovu zvolení vulgárnímu pijanovi, který neváhá hrát kvůli své moci na nejnižší pudy, obcházet ústavu a programově rozdělovat společnost, je evidentně přesvědčena, jak se pořád dokola zdůrazňuje, že zvolila „zkušeného politika“, který bude prý důsledně bránit národní zájmy a ochrání nás před nebezpečími vnějšího světa
.
Neochrání. A nejen kvůli tomu, že mu bude kvůli jeho zdravotnímu stavu rychle ubývat sil, a že celá ta myšlenka ochrany národa někým, kdo nemá reálné pravomoci, ani kapacitu to dělat, je nesmysl.

V politice, i v té mezinárodní, má mnohem větší váhu, jak je ten který stát vnímán, než jaká je realita. Ve spojení s volbami do Poslanecké sněmovny si Česko nyní už definitivně vysloužilo v západní Evropě obraz vystrašeného, nacionalisticko-populistického postkomunistického skanzenu--země, s níž se nedá moc počítat ve snahách postavit se výzvám modernity, konkrétně pak v další evropské integraci.

Stačí si po českých volbách prolistovat západní deníky, nebo si pustit západní televize. Titulky jako „vítězství krajně-pravicového prezidenta“ nebo „vítězství proruské politiky“, mluví za vše. Mohli jsme se vydat alespoň cestou Slovenska, kde proti populistickému premiérovi stojí prezident občanské společnosti, ale výsledek české prezidentské volby nás bude opticky řadit spíše k Polsku a Maďarsku.

No a co? řeknou mnozí Zenamovi voliči, spolu s částí české politické a komentátorské obce, prodchnuté duchem „druhé republiky.“ Budeme společně s Visegrádem pevně bránit naše „zájmy“. A o Zemanově nadstandardních vztazích s Ruskem a Čínou, ať si na tom Západě, co do našich věcí pořád strká noc, myslí, co chtějí. A nic tak strašného se nestane ani v případě, že by Zeman spolu se svými spojenci v partajní politice trochu přidusil s pomocí nových zákonů a vládních opatření, či útoků na veřejnoprávní média, liberální část společnosti. Alespoň nebudou otravovat lid a rušit klid k práci.

Tahle země je přeci naše, nebo ne? Bohužel tak úplně není, ať už budeme heslo Zemanovy „nekampaně“ vykřikovat jakkoliv hlasitě.

Páteř naší ekonomiky „naše“ není vůbec. Ekonomický růst je primárně poháněn zahraničními investicemi, jejichž celková hodnota je nyní okolo 3 biliónů korun. Politické špičky jsou stále více v roli jakýchsi servismanů, kteří zahraničnímu kapitálu jen umetají cestičky. Dokonce i prezident má přímo na Hradě „poradce“ v podobě čínské investiční skupiny CEFC.

Ze země, která je pod vedením Zemana údajně „naše“, odtéká každý rok na dividendách do zahraničí okolo 500 miliard korun--navzdory tomu, že mnohé tyto firmy u nás požívají daňové a další výhody. Více než 13 tisíc „našich“ firem má sídla v daňových rájích.

Globalizace má mnoho tváří, od migrace až po stále propojenější ekonomiku a politiku. Tyto tváře se od sebe nedají oddělit tak, že v některých oblastech prohlásíme naši zemi jen za „naši“, zatímco v jiných oblastech se budeme jako současný prezident poníženě ohýbat před investory, kteří mají dostatek peněz. Anebo vykládat v autoritářských režimech, jak jsme se k nim přijeli „učit, jak stabilizovat společnost.“
Mnohé z „našeho“ ekonomického růstu souvisí s členstvím v Evropské unii a konkrétněji pak v schengenském prostoru. Člověk nepotřebuje být Kassandrou, aby odhadl, kolik z onoho vzmachu české ekonomiky by nám zůstalo v případě, že by Česko bylo vytlačeno z dále se integrujícího jádra EU.

A přesně to se může nyní stát. Zemanovsko-babišovská část Česka si bohužel neuvědomuje, že všechno má svoje důsledky. Zatím může tato část společnosti poměrně snadno podléhat dojmu, že ani ten největší přešlap proti demokracii a dobrým vztahům se zeměmi, na kterých ekonomicky závisíme, nám neublíží. Vždyť se zemi ekonomicky daří, máme nejnižší nezaměstnanost, je u nás bezpečno, "neroztahují se tady žádní migranti" atd.

To vše se ale může začít měnit už za několik týdnů, pokud vznikne nová vládní koalice v Německu. Jejím nejsilnějším společným mottem bude reforma Evropské unie. Ochota přijmout celou řadu návrhů z dílny francouzského prezidenta Emmanuela Macrona bude vysoká.

Česko, které si volbou Zemana vybralo spokojené, mírně nahnědlé zápecnictví, pepřené doma prezidentovými a premiérovými komickými, popřípadě přisprostlými výstupy a antidemokratickou rétorikou, vůbec není připraveno, aby se na reformách EU podílelo.

Jako by to bylo to nejdůležitější, s čím si máme na mezinárodní scéně poradit, Andrej Babiš jezdí po Evropě s populistickými výkřiky, jak je prý nutné zabránit jakýmkoliv migrantským kvótám a odmítnout navrhovanou podobu evropské azylové politiky--tzv. Dublin IV. Jenže změny se budou dít nejen v oblasti azylové politiky, ale na mnoha dalších frontách.

Český ekonomický zázrak se zdá být pevný jako žula, ale ve skutečnosti je zcela závislý na exportech do těch zemí, které se mohou cítit po právu zaskočeny už samotným znovu zvolením někoho, jako je Zeman. Český ekonomický růst navíc začíná narážet na uměle vybičovaný strach z migrace jakéhokoliv druhu, takže podniky volající po nových zaměstnancích, nemají odkud brát.

Před časem jsem napsal, že Česko je montovnou strachu a průměrnosti. Volba prezidenta to potvrdila. Lidé, kteří Zemanovi znovu pomohli na Hrad, jsou prý ti sociálně slabší, s nižším vzděláním atd. „Povýšená“ pražská kavárna je prý nemá podceňovat, má s nimi mluvit, brát je vážně.

Dobře. Začněme tedy sdělením, že případné negativní ekonomické a politické dopady českých sněmovních a prezidentských voleb na rozdíl od vzdělanější, kosmopolitnější a jazyky vládnoucí části společnosti dopadnou především na ně. Měli by se začít připravovat na horší časy.

23. 01.

Skandální prezidentský účet, aneb proč vystavit Zemanovi červenou kartu

Jiří Pehe Přečteno 7412 krát

Když Miloš Zeman před rokem oznámil, že by se rád stal na dalších pět let prezidentem, napal jsem, že za normálních okolností by to byla příležitost k výčtu prezidentových úspěchů. Jenže těch je velmi málo. Zato přešlapů, skandálů a kontroverzí je tolik, že se téměř nevejdou do jednoho komentáře. Proto jsem před rokem nabídl jen "třicet případů prezidenta Zemana".

Od června minulého roku skandálů přibyly ale další, takže spolu s původním „účtem“ ty nejnovější uvádím v bodech 31-37.

1. Jmenování vlády „expertů“ v létě 2013 složené převážně ze Zemanových přátel a ignorující Sněmovnu.

2. „Viróza“ při odemykání korunovačních klenotů.

3. „Lánský puč“ s cílem svrhnout z čela ČSSD premiéra Sobotku.

4. Tříměsíční průtahy na hraně ústavy se jmenováním Sobotkovy vlády vzešlé z předčasných voleb.

5. Vulgární výroky s použitím slova „k..da“ na adresu ruské punkové skupiny „Pussy Riot“ v živém rozhlasovém vysílání.

6. Zpochybňování protiruských sankcí Západu i zpráv západních tajných služeb o přítomnosti ruských vojáků na východní Ukrajině.

7. Účast na oslavách konce 2. světové války v Moskvě, které západní lídři kvůli ruskému chování na Ukrajině ignorovali, a následný zákaz vstupu pro amerického velvyslance Schapira na Hrad za kritiku této návštěvy.

8. Cesta do Číny, při níž v čínské státní televizi prohlásil, že se přijel učit, jak stabilizovat společnost.

9. Cesta zpět z této návštěvy v soukromém letadle nejbohatšího českého podnikatele Petra Kellnera.

10. Cesty na konference na ostrov Rhodos, organizované blízkým přítelem Vladimira Putina a bývalým agentem KGB Jakuninem.

11. Odmítnutí jmenovat profesorem Martina Putnu a později další tři, univerzitami řádně schválené, kandidáty.

12. Urážky kritiků s pomocí nálepky „pražská lumpenkavárna“.

13. Výroky relativizující brutalitu policie při zásahu proti studentům v listopadu 1989.

14. Tvrzení, že slavný prvorepublikový novinář Ferdinand Peroutka napsal článek „Hitler je gentleman“, což se Hradu nepodařilo prokázat. Následoval rozsudek soudu, že se má Hrad omluvit, k čemuž zatím nedošlo.

15. Vyzrazení důvěrné informace o údajném pobytu možného islámského teroristy na území ČR.

16. Paušalizující, často urážlivé výroky na adresu islámu a demagogické zneužívání migrační vlny do Evropy v podobě nepravdivých vyjádření o hrozícím masovém přílivu migrantů do Česka, jakož i odmítání přijetí v podstatě jakýchkoliv uprchlíků.

17. Opakované používání nepravd a neověřených faktů při obhajobě svých argumentů, jak průběžně dokumentuje například skupina Demagog.cz.

18. Návštěva Čapího hnízda, ač byl a je projekt vyšetřován policií i evropskou agenturou OLAF kvůli možnému zneužití evropských fondů Andrejem Babišem.

19. „Bonmot“, že jedním ze způsobů, jak se zbavit premiéra Sobotky, je použití kalašnikova.

20. Účast na připomínce 17. listopadu na Albertově, na stejném pódiu s radikálním islamofobem Martinem Konvičkou.

21. Návštěva čínského prezidenta, při níž došlo k policejním excesům vůči demonstrantům, což Zeman hájil mimo jiné i slovy, že policie musí často bránit projevům duševně nenormálních lidí.

22. Odmítnutí státního vyznamenání pro Jiřího Bradyho, kterému předtím udělení oznámil šéf hradního protokolu.

23. Podpis dopisu čínskému vedení, v němž se spolu se třemi dalšími nejvyššími ústavními činiteli distancoval od členů vlastní vlády kvůli přijetí dalajlámy.

24. Otevřená podpora krajně pravicového prezidentského kandidáta Norberta Hofera v rakouských prezidentských volbách.

25. Udílení státních vyznamenání lidem podporujícím ho v kampani.

26. Mlžení či zavádějící informace okolo údajného pozvání na dubnovou, ale ve skutečnosti zatím ještě stále neuskutečněnou návštěvu Bílého domu po zvolení Donalda Trumpa.

27. Ponížení premiéra Bohuslava Sobotky v přímém přenosu z Hradu při údajném přijímání demise.

28. Zdržování odvolání Andreje Babiše z funkce ministra financí, což téměř vedlo Senát k odhlasování ústavní žaloby a premiéra k záměru oslovit Ústavní soud s kompetenční žalobou.

29. „Bonmot“ v přítomnosti Vladimíra Putina, že novinářů je moc a měli by se likvidovat.

30. Milost pro dvojnásobného vraha Jiřího Kajínka.

xxxxx

31. Bezprecedentní bianko šek pro Andreje Babiše v podobě prohlášení, že Babiše jmenuje premiérem bez ohledu na jeho trestní stíhání, a to nejen v prvním pokusu, ale i v druhém pokusu o sestavení vlády.

32. Prohlášení, že může libovolně dlouho nechat vládnout vládu v demisi, což by se rovnalo podle některých ústavních expertů „ústavnímu puči“.

33. Prohlášení, že nepřipustí předčasné volby—s implicitní hrozbou, že nebude v případě tří neúspěšných pokusů o sestavení vlády respektovat ústavu.

34. Načasování procesu sestavování vlády takovým způsobem, aby se rozhodující ústavní kroky (jmenování premiéra a pak vlády), jakož i následný projev, odehrály těsně před první volbou.

35. Tvrzení, že nepovede volební kampaň, přičemž následně na tuto „nekampaň“ Spolek přátel Miloše Zemana utratil milióny ze zdrojů, jejichž původ odmítá prozradit, a sám Zeman dál cestoval v rámci této „nekampaně“ za stání peníze do krajů.

36. Vystoupení v Evropském parlamentu, během kterého prohlásil, že Krym už definitivně patří Rusku, které by ale mohlo kompenzovat Ukrajinu finančně.

37. Hanlivé výroky na adresu „blbých“ ministrů vlády v roce 1948, kteří prý neměli odstupovat, a tím dát zdání ústavnosti komunistickému puči, jakož i prohlášení, že Alexandr Dubček se tváří v tvář sovětské okupaci „podělal hrůzou.“

17. 01.

Jan Štern: Globální kapitalismus ve službách techné

Jiří Pehe Přečteno 4873 krát

Nová kniha Jana Šterna, která v těchto dnech dorazila na pulty knihkupectví, má název Technokratismus--s podtitulem Kapitál ve službách techné. Ten přesně vystihuje, oč v této pozoruhodné publikaci jde. Zdaleka ale nevystihuje vše, co tuto knihu řadí k tradicím nepříliš mnoha neotřelých českých myslitelů, kteří měli odvahu podívat se mimo hlavní proud na zásadní společenské a filosofické problémy takříkajíc „z druhé strany“.

Jinými slovy: Šternova kniha je podnětná možná i proto, že ji nepsal profesionální ekonom, ale veřejný intelektuál — i když s ekonomickým vzděláním. Štern je profesně především filmový producent a ve veřejném prostoru je znám i jako publicista. V roce 2012 publikoval knižně filosofické pojednání nazvané Bytí jako možnost a skutečnost, které bylo stejně originální a pronikavé, jako je tato kniha.

Jak už jsem napsal i v předmluvě ke knize, nabízí hodně odlišný pohled na vývoj systému, který byl a je mnohými ekonomy nadále označován jako kapitalismus, od toho, který je nám prezentován z ekonomických kateder nebo z úst ještě stále dominujících neoliberálů, kteří nadále sní o „neviditelné ruce“ trhu.

Podle Šterna je klasický kapitalismus minulostí. A to nejen proto, že ve své globální podobě, poháněné nadnárodním korporacemi, představuje cosi dosti odlišného od národních kapitalismů, v nichž hráli důležitou roli konkrétní podnikatelé, ale i proto, že je dnes de facto překonán i systém založený primárně na bezohledném zvětšování zisku. Ekonomický systém, který dnes funguje globálně, nepohání už nezbytně v prvé řadě snaha generovat zisk, ale logika technovědy, která tržní systém ovládla.

Zásadní změna logiky kapitalismu

Ke shrnutí podstaty Šternova argumentu se hodí odkaz na esej, který jsme společně publikovali v Salónu, příloze deníku Právo 9. 3. 2017 v reakci na polemiku filosofa nové levice Martina Dokoupila Škabrahy s naším Manifestem inovativního státu, který vyšel poprvé v Deníku Referendum 29. 11. 2016, kde rozpoutal zajímavou debatu. Vycházeli jsme primárně z těch Šternových tezí, které nyní prezentuje podrobně ve své knize.

Tou hlavní je, že se zásadně změnila logika kapitalismu, který byl skutečně ve své rané podobě i v klasické modernitě poháněn primárně snahou o co největší tvorbu zisku. I technické a vědecké inovace všeho druhu tak byly po dlouhou dobu především prostředky ke zvyšování zisku skrze větší konkurenceschopnost.

Jenže v posledních několika dekádách byla tato logika postupně obrácena na hlavu. Jinými slovy, kapitalismus, který ve své klasické podobě podporoval technologické změny, aby snižoval výrobní náklady a nabízel nové zboží, byl v posledních desetiletích zkolonizován technovědou do té míry, že se zmocnila samé jeho podstaty.

Tato zásadní změna souvisí i se změnami forem vlastnictví. Nadnárodní korporace většinou nemají konkrétní vlastníky, kteří by je řídili a tlačili směrem k maximálnímu generování zisku, nýbrž jsou ve vlastnictví stále se měnící skupiny akcionářů. Řídí je manažerské struktury, jejichž zájmem je nikoli primárně maximalizace zisku, ale dlouhodobá stabilita firmy.

Radikálně se tak mění paradigma celé globální ekonomiky, protože technické inovace se staly absolutním základem technologického pokroku (a tím i ekonomického růstu), a nové vlastnické a manažerské organizační struktury jsou v jejich vleku mnohem více než ve vleku kritérií zisku „za každou cenu“.

I kvůli výše zmíněným změnám tak není (globální) kapitalismus, jako býval do jisté míry dříve, úplně iracionální ničivou silou, která bezohledně spotřebuje a zničí vše, co jí stojí v cestě. Vzhledem ke své technické podstatě (v níž jsou inovace zcela zásadní) je daleko přístupnější k racionálnímu sebeomezení na principu trvale udržitelného rozvoje. Filosofií globální korporace je dnes v podstatě trvale udržitelný rozvoj firmy.

Nové rozdělení světa

Potud výše zmíněný esej. Šternova analýza nového globálního ekonomického systému, který nazývá Technokratismus, je v jeho nové knize samozřejmě o poznání rozsáhlejší a hlubší. Popisuje nejen vznik a fungování tohoto nového systému, ale také jakým způsobem ovlivňuje fungování finančních trhů.

V závěrečné kapitole se pak pokouší nastínit, jak tato zásadní změna v povaze globální ekonomiky ovlivní dějinný vývoj, včetně možného nového „třídního“ rozdělení světa. Všímá si proto i rizik, která se v souvislosti s osamostatněním vědecko-technologického vývoje coby určující síly ve způsobu fungování globální ekonomiky vynořují.

Přispěje k větší svobodě, nebo může vyústit v novou totalitu? Jak stále více autonomní „technostruktura“ ovlivní fungování demokracie?

Ti, kdo si nedávno přečetli kupříkladu knihu Erika Bostroma Superinteligence nebo dílo Homo Deus od izraelského myslitele Yuvala Noaha Harariho, docela jistě nepřehlédnou, že Štern varuje před některými podobnými riziky rapidní „technologizace“ a komputerizace moderních společností. Celkově ale vidí prudký vzrůst v počtu technologických inovací v dnešním světě jako pozitivní příležitost, zejména pro státy, které se inovacím otevřou a budou je podporovat.

Jinými slovy, jednou z odpovědí na současný vpravdě revoluční vývoj, který mění paradigma celé globální ekonomiky, je podle něj „inovativní stát“.

Aniž bychom snad odkryli příliš mnoho těm, kdo si budou chtít přečíst knihu, zde je sumarizace, kterou v kapitole Sedm atributů technokratismu Štern nabízí na závěr.

1. Kapitalista-podnikatel se proměňuje ve finančního kapitalistu-akcionáře. Finanční kapitál navenek zaujímá vedoucí pozici v ekonomice.

2. Osobní vlastnictví se mění v akciové (veřejné), vlastnictví podniku se odděluje od jeho řízení a správy. Vzniká technostruktura (manažerská a administrativní vrstva) de facto řídící podnik.

3. V rozhodující části ekonomiky je dnes systém volného trhu (v němž výrobci v rámci konkurenčního boje soutěží na základě poptávky a nabídky o úspěch) nahrazen plánovitým systémem, v jehož rámci je tržní síla hlavních výrobců natolik velká , že jsou víceméně schopní kontrolovat ceny i objemy vyrobeného a prodaného zboží. V rozhodujících odvětvích se firmy mění ve velké korporace, volný trh se mění v oligopol.

4. Lokální ekonomiky se propojují v globální ekonomiku. Finanční kapitál přitom není jediným důvodem pro propojování jednotlivých ekonomik do globálního celku. Jeho dalším zdrojem je vědeckotechnický charakter výroby.

5. Výzkum, vývoj (věda a technika) se stávají rozhodujícím faktorem úspěchu a růstu. Inovace je hlavní motivací ekonomiky.

6. Státy, které chtějí v globální ekonomice uspět, poskytují sféře soukromého podnikání podpůrné funkce –fiskální a monetární regulace, vzdělávání, vědecký a technický výzkum, právní prostředí.

7. Podstatně se mění charakter práce: k dosavadní finanční motivaci (práce jako obživa) se přidružuje stále více motiv práce jako způsobu seberealizace.

Původně publikováno v Deníku Referendum, 5.1.2018

10. 01.

Zemanův vulgární výklad dějin

Jiří Pehe Přečteno 5496 krát

Prezident Miloš Zeman v projevu na slavnostním večeru na Pražském hradě k zahájení oslav stého výročí vzniku Československa nabídl mimo jiné i vlastní pohled na některé významné události ve 20. století. Zeman kupříkladu prohlásil, že kdyby prý nebylo několika „blbých ministrů“, kteří podali demisi, pak by nebylo možné, aby se Klement Gottwald zaklínal ústavností komunistického puče.

O dvacet let později tehdejší první tajemník Komunistické strany Československa Alexandr Dubček pro změnu prý patřil mezi politiky, kteří se tváří v tvář invazi vojk Varšavské smlouvy „podělali hrůzou“. Snad aby mírnil překvapení publika z použitého výraziva, Zeman upřesnil, že mu sice zakazují používat vulgarismy, ale toto vulgarismus prý není.

Nabídl i vlastní pohled na období normalizace a vývoj v roce 1989. Během normalizace se prý mnoho lidí řídilo zásadou „musím zůstat ve své funkci, protože jinak by tam přišla ještě větší svině, než jsem já.“ Tato zásada prý vedla k hluboké zkáze tehdejšího Československa a hluboké demoralizaci. Škoda, že prezident zároveň nenabídl úvahu o tom, jak i v současnosti se někteří vrcholní politici drží svých funkcí--i navzdory kupříkladu svému špatnému zdravotního stavu nebo trestnímu stíhání. To ale zřejmě podle Zemana demoralizující není.

Hlavní zásluhu na vzniku svobodného Československa v roce 1989 má podle Zemana sovětský prezident Michail Gorbačov, nikoliv disidentské hnutí. Byl to prý Gorbačov, který způsobil, že se rozpadlo sovětské impérium, a my jsme se tak mohli vymanit z jeho spárů.

Historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd v reakci na prezidentův projev prohlásil, že Zeman ve svém hodnocení použil zkratky, které „spíš zatemňují, než vysvětlují“. My bychom mohli dodat, že takové hodnocení Zemanova projevu je ještě dost mírné.

Především je opravdu nemístné, aby při takto významné a slavnostní příležitosti používala hlava státu jazyk, který by se hodil spíš na nějaké náměstí, i když i tam by mnoho lidí mělo problém s tím, že takto mluví prezident. Skoro se zdá, že Zeman má až téměř obsesivní potřebu používat ve veřejném vystupování vulgarismy. Na tom, že to v daném kontextu vulgarismy jsou, nezmění nic ani jeho vlastní tvrzení, že výrazy jako „podělali se hrůzou“ on za vulgarismus ve vztahu k dané historické události nepovažuje.

Zemanovo hodnocení historických událostí má navíc navodit dojem, že nic z toho, co kritizuje, by se pod jeho vedením coby silného lídra nemohlo stát. Chce nám sdělit, že kdyby byl v čele státu v roce 1968 on, zachoval by se jako František Kriegel, ne jako nějaký Dubček, který se prý podělal. Nemůžeme si to samozřejmě nijak ověřit, což činí z takové podprahové argumentace historickou science fiction svého druhu, jejímž hladním hrdinou je současný prezident.

Pokud jde o konkrétní Zemanem hodnocené události, když už kupříkladu hodnotí rok 1948, bylo by užitečnější, kdyby nabídl pohled na jednání svého předchůdce Edvarda Beneše, který ustoupil komunistickému nátlaku, demisi demokratických ministrů přijal, a vydláždil tak cestu ke komunistické vládě. Jenže Beneš je v argumentáriu českých národovců, k nimž Zeman mluví, téměř mimo jakoukoliv kritiku.

Pokud jde o vývoj na konci roku 1989, nikdo jistě nebude popírat vliv, jaký na něj mělo dění v Sovětském svazu pod vedením Gorbačova. Až na to, že samotný pád komunistického režimu u nás přímo nezařídil Gorbačov, ale způsobily ho masové protesty našich lidí, do jejichž čela se postavili právě disidenti. Navíc sovětské impérium se rozpadlo až po sametové revoluci, nikoliv před ní, jak by mohlo vyplývat ze Zemanových slov.

Co dodat? Je smutné, když hlava státu nedokáže ani na tak významném shromáždění udržet na uzdě svoji zjevnou potřebu předvádět se, mluvit vulgárně a vykládat historii účelově. Varováním pro Zemana by přitom mělo být už to, co způsobil před několika lety svými nepravdivými výroky na adresu Ferdinanda Peroutky. Jeho poslední projev pravděpodobně vzbudí podobné reakce.

ČRo Plus, 10.1.2018

01. 01.

Česko: (ne)bezpečná montovna strachu a průměrnosti

Jiří Pehe Přečteno 39543 krát

Na začátku roku 2018 si někteří politici a komentátoři libují, jak se máme dobře. Neopomenou připomenout, že Česká republika je šestou nejbezpečnější zemí na světě a těší se z pěkného ekonomického růstu i rekordně nízké nezaměstnanosti. Takový malebný obrázek, který by mohl namalovat nějaký nový Josef Lada, chce se říct.

Když se ale tak daří a dokonce prý „bude líp“, proč se tedy většina národa tolik bojí? Proč u nás vítězí (na rozdíl od západní Evropy, kde jen posílily) politické strany a hnutí, které obchodují se strachem z migrantů, Evropské unie, globalizace a vlastně všeho cizího? Kde se stala v našem národním pelíšku chyba?

Proč kvůli této úspěšné politice strachu, která slibuje neústupnost vůči EU v otázkách migrace, obranu „národních zájmů“ i národní měny (jakož i některé zásadní politické či ústavní změny, které by „zjednodušily“ otravně složitou liberální demokracii), dokonce hrozí podle některých komentátorů skluz země do tábora neliberálních, polo-autoritářských režimů?

Jedni tvrdí, že je to problém takříkajíc „historicko-filozofický.“ Jsme prý národ „nesamozřejmý“, který se ve svých dějinách tolikrát musel obávat o svoji existenci, že se strach z budoucnosti i vnějšího světa stal součástí jeho genetického kódu. Další namítají, že se spíše ještě stále potýkáme s pozůstatky éry komunismu, což se dá prý doložit podobnými trendy v jiných postkomunistických zemích. Podle jiných máme prý problém s identitou.

Něco pravdy bude na každém z těchto vysvětlení, jisté ale je, že za malebným obrázkem ekonomicky prosperující země, se skrývají jevy o poznání méně pozitivní, o kterých politici neradi mluví. Netýká se to přitom nezbytně jen největší spotřeby některých návykových látek na světě, chátrající dopravní infrastruktury, nevýkonné byrokracie, excesů soudní i policejní moci, ubohé politické kultury, nebo skutečnosti, že v údajně prosperující zemi je téměř milión lidí v exekuci.

Horší než zmíněné patologické jevy, které by šlo odstranit či zmírnit technickými opatřeními a zákony, je cosi, co bychom mohli nejlépe popsat jako převládající nedostatek ambic a vizí—jako vše prostupující průměrnost. Česká republika je už od rozpadu Československa tím, co ze společného státu „zbylo“. Je to společnost krčící se ustrašeně ve své kotlině. Ve jménu často vzývané „pohody“, „bezpečí“ a „klidu“ nejen neusiluje o aktivní vůdčí roli téměř v ničem, ale postupně vyklízí i pozice v oblastech, kde dříve jakýchsi mezinárodních úspěchů dosahovala. Třeba v kultuře.

Téměř žádné české filmy nezískávají mezinárodní ceny, nerodí se téměř žádná mezinárodně uznávaná vážná i populární hudba. Českou literaturu od dob vrcholné tvorby Kundery, Havla a Klímy ještě z dob komunismu v zahraničí téměř nikdo nezná, protože je většinově zaměřená na poněkud narcistní a postmoderně rozháraný ponor autorů a autorek do vlastních niter či na hry s jazykem, které jsou ovšem po dílech Bohumila Hrabala už jen mlácením prázdné slámy.

Tu a tam pronikne na světovou scénu nějaký výtvarník nebo autor průmyslového designu, ale ani tam nejsme pevně usazeni v první lize. Zajímavé věci se rodí spíše jen na okrajích, mimo vše ubíjející hlavní proud, který jim ale nedovolí se prosadit.

A co hůř: tato (pod)průměrnost ve srovnání s prudce pádícím světem je doprovázena sebeuspokojením společnosti provinciálně ponořené do sebe. V televizích se pořád dokola promítají „ikonická“ díla české seriálové i filmové tvorby (z nichž si národ vylovil svoje oblíbené „hlášky“). Společnost je většinově vystavena nekonečnému oblbujícímu proudu „estrádní“ popkultury, jejíž „špičky“ neobstojí ani ve srovnání s tím, s čím je člověk konfrontován třeba na newyorské ulici.

Je zcela symptomatické, že nejúspěšnějším českým uměleckým žánrem je pohádka, v níž se pořád dokola opakují stejné stereotypy odněkud ze středověku: přitroublý král, chytrý Honza, přitroublý čert, atd. Mění se snad jen to, že princezny bývají více emancipované.

To vše je paradoxně doprovázeno jakousi neoficiální, zcela falešnou ideologií národní výjimečnosti. Jsme prý rozumnější než západní společnosti, lehkovážně experimentující s tím či oním. Poučeni složitou minulostí, máme prý na věci střízlivější a jasnější pohled. Kdyby nám tak jen chtěl ten velký svět víc naslouchat!

Varováním tomuto převládajícímu uspokojení by mělo být, že úspěšným „ve světě“ se u nás může stát ve většině případů pouze talent, který z české kotliny víceméně natrvalo včas odešel anebo tráví hodně času v zahraničí: Magdaléna Kožená, Petr Sís, Jaromír Jágr, Bohdan Pomahač, Milan Kundera, Tomáš Halík, atd. Ti, co zůstanou, jsou většinově udušeni převládajícími standardy průměrnosti. Jde to tak daleko, že kupříkladu téměř kterýkoliv domácí umělec, kterého většinově chválí povětšinou beznadějně provinční česká „kritika“, nebo vyhrává domácí ceny, je dopředu odsouzen k nezájmu na mezinárodním poli.

Politický režim, který po posledních volbách u nás postupně vzniká, je bohužel zcela založen na potvrzování národních stereotypů. Když si budeme věci (i v otázkách fungování politiky) dělat pěkně po svém, nenecháme „cizí“, aby se příliš šťourali v našich věcech a možná se dokonce znovu opevníme za hranicemi, „bude líp“. V národě, kde si většina lidí mimo vysmívanou „kavárnu“ nedokáže přečíst nebo poslechnout nic v nějakém cizím jazyku, je přitom tato cesta do ještě větší izolace poměrně snadná.

Katastrofální na tom všem je především míra politického pokrytectví, které těží z obecně nízké znalosti širších souvislostí a prostředí ve „velkém“ světě. I ti naši přední politici, kteří slibují bezpečný národní pelíšek, jenž má prý vnějšímu světu říkat ve věcech národních zájmů důrazné „ne“, totiž vědí, jak moc je naše země závislá na EU a globalizaci. Vědí, že naše údajně skvělé ekonomické úspěchy jsou ve skutečnosti především úspěchy nadnárodních firem, které přeměnily českou kotlinu v montovnu. Ekonomika je zatím poměrně výkonná nikoliv zásluhou politické reprezentace, ale navzdory ní.

Jakákoliv další rostoucí izolace, porušování pravidel mezinárodních organizací (z nichž tyjeme) a nesmyslné bouchání do stolu ve jménu většinou falešných představ, že „vše víme lépe“ než západní spojenci (kteří v naší národní propagandě prý propadají nesmyslnému slabošství a dekadenci), nás tak může přijít hodně draho. Chováme se jako zakomplexovaný teenager, kterému úspěšní rodiče skoro vše platí a všemožně ho podporují, zatímco on jimi a jejich standardy pohrdá a okopává jim kotníky.

Pokud budou chtít čeští politici snad udělat pro národ něco dobrého, stane se tak, až přestanou (včetně současných prezidentských kandidátů) pořád dokola mluvit o tom, jak za „nás“ budou bojovat, chránit nás, atd., a místo toho řeknou politickému teenagerovi, že přišel čas dospět! Že je třeba se vážně zamyslet, jak se dostat z ubíjející národní průměrnosti a strachu ze světa, a ne si v nich libovat.

Existují příklady srovnatelně velkých zemí, které to dokázaly, a staly se synonymy technologické inovativnosti, vynikajících kulturních počinů, skvělého vzdělání. Možná bychom si měli z nich vzít příklad.

Archiv článků: leden 2018