Jiří Pehe

25. 01.

Klady a zápory vládního angažmá ČSSD

Jiří Pehe Přečteno 3009 krát

Sociální demokracie šla do vlády s Andrejem Babišem i proto, aby byla na očích veřejnosti a mohla prosazovat některé ze svých programových priorit. Z pěti ministrů, které má ve vládě, ale zatím naplňují tento cíl jen ministři dva—ministr zahraničí Tomáš Petříček a ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová.

Částečně se jim to jistě daří i proto, že jsou prostě jiní—mladí, věcní, vzdělaní na západní univerzitách. Především ale proto, že oba dělají to, co zdobí sociální demokracii v těch západních zemích, kde sice možná sociálně demokratické strany posledních letech oslabily, ale mají ještě pořád relativně slušné výsledky a aktivně hledají cestu zpět k voličům skrze modernizaci svých programů, nikoliv pustý populismus.

Petříček se v kontrastu ke svému někdejšímu předchůdci ve vládě Bohuslava Sobotky, Lubomíru Zaorálkovi, který rozmlžil dřívější poměrně jasné, dalo by se říci „havlovské“ postoje sociální demokracie k zahraniční politice, vrátil k idejím lidských práv a jasné prozápadní orientaci.

Maláčová je úkaz sám o sobě. Lze samozřejmě vést debatu nad meritem a finanční únosností některých návrhů na změny v sociální politice, které překládá, ale má tah na branku a svoje návrhy nehalí do zbytečných ideologických řečí. Z jeviště sociální politiky úspěšně vytlačila Babiše, jemuž se dařilo v minulosti ČSSD zastiňovat svým populismem.

Bohužel totéž se zatím nedaří dalším třem ministrům za ČSSD. Ministr kultury Antonín Staněk je neviditelný do té míry, že si s ním většina veřejnosti nedokáže spojit--v dobrém či zlém—dokonce ani veřejností hýbající snahy o zdanění náhrad za církevní restituce, ač církve spadají do gesce jeho ministerstva.

Ministr zemědělství Miroslav Toman by ve vládě klidně mohl sedět za ANO. Ačkoliv v oblasti zemědělství je obtížné dělat cosi jako sociálně demokratickou politiku, nevidíme dokonce ani nic, co by z něj alespoň činilo jakéhosi sociálně demokratického „hlídače“ dotační politiky v sektoru, v němž má zájmy podnikatelské impérium vytvořené Babišem.

Ani místopředseda vlády a šéf ČSSD Jan Hamáček nedokázal zatím na ministerstvu vnitra, které vede, zanechat výraznější sociálně demokratickou stopu.

Mohl se přitom pustit třeba do komplexnější reformy zákonů o pobytu cizinců u nás, která by celou tuto oblast—na níž závisí i český pracovní trh a studentské výměny--učinila pružnější a „lidštější“ bez toho, že by pootevírala dveře ilegální migraci. Hamáček nedokázal obhájit ani svůj původně vstřícnější postoj ke globálnímu migračnímu paktu a poslušně se připojil k populistickému křepčení Babiše, který migrace především jen účelově zneužívá.

Dalším cílem obsazení ministra vnitra sociální demokracií bylo prý zajistit, aby nedošlo k ovlivňování vyšetřování kauzy Čapí hnízdo. Co v tomto směru Hamáček činí, nevíme. Víme ale, že GIBS se pustil pod novým vedením, které si prosadil Babiš, do vyšetřování kriminalisty Nevtípila, který kauzu Čapí hnízdo vyšetřuje.

Stejně tak nevíme, proč právě ČSSD sehrála roli komplice ANO při změnách v zákoně o státní službě, které umožní snadnější odvolávání státních tajemníků a nejspíš dostanou Českou republiku do sporu s Evropskou komisí.

Pokud tedy ČSSD opravdu čeká, že voliči její vládní angažmá ocení, je už teď jasné, kde má slabiny. Je to na těch ministerstvech, kde by si případné výměny ministrů za ČSSD nikdo ani nevšiml.

09. 01.

Začala generační změna v české politice

Jiří Pehe Přečteno 4566 krát

V lamentování nemalé části komentátorské obce nad Andrejem Babišem a Milošem Zemanem, jakož i nad malou schopností většiny takzvaných tradičních stran mocenskému tandemu Babiš-Zeman čelit, poněkud zaniká, že v české politice konečně dochází k dlouho očekávané generační výměně, která bude mít pozitivní důsledky.

O potřebě generační změny začal kdysi mluvit už prezident Václav Havel, který si od jmenování některých mladých politiků do vlády Josefa Tošovského sliboval, že se tím změní postkomunistický styl české politiky, kterou měli tehdy pevně v rukou politici zformovaní mentálně obdobím normalizace. Havel ovšem podcenil, že ani mladší politici, jako byli Vladimír Mlynář nebo Michal Lobkowitz, nemohli pouhých deset let po pádu komunistického režimu, z kontextu postkomunistického marasmu vykročit.

I jiné mladé hvězdy české politiky než ty, které propagoval Havel (kupříkladu Stanislav Gross, Karel Březina, Ivan Langer nebo Vladimír Dlouhý) se přizpůsobily systému, který byl prolezlý korupcí, umělou ideologičností a dalšími nešvary politického postkomunismu. Jedním z důsledků jejich selhání nakonec bylo, že si politickou moc bez problémů udržovali matadoři politstopadové politiky, jako byli Václav Klaus a Miloš Zeman, protože ač si z hlediska cynického přístupu k politice se zmíněnými mladšími politiky v ničem nezadali, značná část společnosti je uznávala alespoň jako silné autority.

Už v devadesátých letech, kdy se první pokusy o infúzi „nové krve“ do české politiky odehrály, upozorňovali někteří komentátoři, že politici jiného ražení, než jsou ti, kteří byli zformováni bývalým režimem, se mohou začít vynořovat teprve v kontextu skutečné generační změny. A ta obvykle přichází po dvaceti až třiceti letech.

V našem případě bylo zejména důležité, aby nové tváře české politiky, ač se ještě narodily krátce před rokem 1989, strávily většinu života už v demokratických poměrech (jakkoliv ještě pokřivených postkomunistickou politikou první polistopadové generace), něco profesně či občansky před vstupem do politiky dokázaly, a pokud možno získaly zkušenosti i vzdělání v západním světě.

V tomto kontextu je vzestup mladých sociálně demokratických politiků, jako je ministr zahraničí Tomáš Petříček nebo ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, mnohem důležitější politickou událostí, než se může na první pohled zdát. Ať už s jejich konkrétní politikou souhlasíme nebo ne, reprezentují nový politický étos a styl práce, a i proto je politici starší generace, zejména ti, kteří stojí u kormidel moci, nemají v lásce.

Výrazem generační změny jsou i Piráti. Právě tato strana je první, která u nás skutečně vzešla z občanské společnosti. Nevytvořili si ji takříkajíc seshora politici zakořenění v odcházející postkomunistické éře.

I proto se styl komunikace politiků z řad Pirátů tak výrazně na první pohled liší od tradičních stran, nebo od stylu Andreje Babiše. Ten si sice také vytvořil nové hnutí, ale jelikož je dokonalým produktem postkomunistické éry, vytvořil ho zcela v intencích této končící éry. Není divu, že po počátečním flirtu s mladšími pravicovými voliči, opírá nyní svoje úspěchy o starší voliče, kterým po jejich traumatických zkušenostech s postkomunistickou transformací nabízí jistoty a bezpečí.

Je samozřejmě možné, že politiky, jako jsou Petříček a Maláčová v ČSSD, nakonec ještě starší generace takříkajíc zašlape do země. Ale je jisté, že časy se začínají pozvolna měnit. Bude přicházet stále více mladších lidí, kteří si politické ostruhy vysloužili v občanské společnosti, nebojí se světa za českými hranicemi a jsou doma ve světě technologických a dalších výzev, které nám připravuje globalizace.

ČRo Plus, 9.1.2019

Archiv článků: leden 2019

Klady a zápory vládního angažmá ČSSD

Začala generační změna v české politice

Blogeři abecedně