Jiří Pehe

26. 03.

Pandemie koronaviru ukazuje spíše slabiny než sílu národních států

Jiří Pehe Přečteno 4759 krát

S tím, jak národní státy přijímají drastická opatření, aby zabránily dalšímu šíření nemoci COVID-19, způsobené novým koronavirem, začaly se rojit úvahy, že krize předznamenává konec globalizace a ukazuje, že národní stát zůstává nejvíce akceschopnou institucí. V populisticko-nacionální části politického a komentátorského spektra se dokonce objevují úvahy, že současná krize vyústí do oslabení nebo konce Evropské unie.

Tyto úvahy ovšem neodrážejí to, co se děje před našima očima. Je pravda, že národní státy jeden po druhém začaly na vlastní pěst omezovat volný pohyb lidí i shromažďování, rušit výuku ve školách, či zavírat hranice, jenže žádné z těchto opatření není skutečným řešením problému, ale jen snahou zmírnit průběh epidemie, či ji rozložit do delšího časového rámce.

Politikům za zavřenými národními hranicemi tato opatření dávají na čas velkou moc, jenže by nám nemělo uniknout, že při současné dělbě práce v globální ekonomice, nakonec jednotlivé národní státy bojují, často bez velkých úspěchů, s jinými státy o zajištění dodávek ochranných a zdravotnických pomůcek, které se nevyrábějí u nich doma. O život tak zbytečně přišla spousta nakažených, včetně zdravotnického personálu.

Samotná epidemie neskončí tím, že se podaří zásluhou vzájemně nekoordinovaných drastických opatření národních vlád výrazně snížit výskyt koronaviru v té které zemi, ale teprve až se podaří ji omezit v globálním měřítku. A v úplně vítězství lze doufat, jen když se mezinárodním týmům vědců podaří najít vakcínu.

Nedostatečnost současného způsobu boje s koronavirem, v němž se národní státy pokoušejí čelit monumentální globální výzvě v podobě pandemie koronavitou na vlastní pěst, lze pěkně ilustrovat na českém případě. Česká vláda jednala velmi razantně. Nečekala, zda se vynoří nějaká evropská řešení, a zřejmě se jí vskutku podařilo omezit šíření koronaviru lépe než některým jiným zemím.

Jenže po této fázi boje s koronavirem přijde další v podobě snah o nastartování normálního života a hospodářství, které utrpí obrovské ztráty. Země, jako je ta naše, jejíž prosperita závisí na exportu, ovšem bude muset stejně čekat na to, až se vrátí k normálu Německo a další země, kam proudí český vývoz.

Použijeme-li si k popisu současné situace válečnou terminologii, která v poslední době kvete, lze říct, že se národní státy zakopaly na čas do vlastních zákopů, v nichž ve válce s virem dosahují různých výsledků, ale až pandemie odezní, neobnoví se ekonomický růst a normální život tak, že ve svých zákopech dál zůstanou. Nejsou soběstačné, budou muset spolupracovat. Možná ještě intenzivněji než dřív, pokud budou chtít, aby obnova byla rychlá.

Navíc už teď je jasné, že současná striktně národní řešení krizi spíše prohlubují, než aby usnadňovaly boj s ní. I tolika lidmi dnes kritizovaná Evropská unie toho mohla udělat podstatně více, kdyby měla v oblasti zdravotnictví a boje s pandemiemi už dnes více pravomocí. To, že ji členské státy takovými pravomocemi nevybavily, a pandemii se pokouší zastavit na vlastní pěst, jen zvětší hospodářské škody.

Po skončení pandemie se především ukáže, že současný systém, v němž se naše ekonomická prosperita odvozuje od globálně propojené ekonomiky, v níž v planetárním meřítku proudí zboží i lidé, ale který přitom nemá globálně fungující nástroje pro řešení výzev a krizí planetárního rozsahu, je nedostačující, a budou se hledat účinnější globální instituce a regulace.

Je možné, že politikům v některých národních státech jejich současná mimořádná moc zachutná, a nebudou se jí chtít hned tak vzdát. Jenže pokud je občané jejich zemí nedonutí, aby se snů o dělání politiky z národních zákopů i v době po pandemii rychle nevzdali, bude to rychlá cesta k ekonomickému i politickému úpadku.

ČRo Plus, 26.3.2020

21. 03.

Koronavirus může zdevastovat českou kulturu

Jiří Pehe Přečteno 2907 krát

Opatření přijatá vládou ve snaze zamezit šíření koronaviru těžce dopadnou na celé hospodářství. Existuje ale celé jedno odvětví, v němž dopady vládních nařízení, která omezila shromažďování i provoz nejrůznějších institucí, způsobí v krátkém časovém horizontu velkou existenční nejistotu, v delším období budou likvidační. Tímto odvětvím je kultura.

V kulturních institucích, zejména v divadelnictví a hudebním průmyslu, u nás pracuje velké množství lidí na „volné noze“, což fakticky znamená, že jsou považováni za osoby samostatně výdělečné činné, a jsou placeni na základě jednorázových smluv, jako jsou smlouvy o dílo, a podobně. V praxi to znamená, že tito lidé, stejně jako drobní podnikatelé obecně, nepožívají stejnou pracovně-právní ochranu, které se dostává zaměstnancům.

Českou kulturu svírá dlouhodobě nedostatek financí. Pro ty kulturní instituce, které fungují jako příspěvkové organizace financované z rozpočtů měst nebo státního rozpočtu, popřípadě dostávají granty, nemusí být několikaměsíční paralýza kulturního sektoru likvidační. V případě takto financovaných divadel jde o jakési divadelní prázdniny.

Jenže vedle těchto institucí existuje celá řada soukromých divadelních i hudebních souborů, popřípadě galerií, které na státní či municipální finance nedosáhnou, často z důvodů, které nejsou zcela transparentní. Živí je vstupné a soukromé dary. Ty šťastnější dostávají alespoň minimální příspěvky od municipalit, kde působí. Je zřejmé, že několikaměsíční výpadek v příjmech ze vstupného je pro ně potenciálně likvidační.

V posledních dnech na tuto skutečnost upozornili v emotivních vyjádřeních jak šéf a majitel pražského divadla Na Jezerce Jan Hrušínský, tak majitel pražského divadla Bez zábradlí Karel Heřmánek. Představitelé Asociace nezávislých divadel se v minulých dnech sešli s ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem, aby hledali způsoby, jimž by jim stát mohl případně pomoci. Daleko se ale nedostali.

Heřmánek se obrátil na zastupitele hlavního města Prahy s dopisem, v němž upozorňuje na dlouholeté pokřivení v systému financování divadel a žádá hlavní město o pomoc. Ani on se ale nedotkl jiného závažného problému, jímž je skutečnost, že jak divadla, kterým stát či města přispívají na jejich činnost, tak ta zcela soukromá, najímají většinou herce i technický personál na smlouvy, které nezakládají regulérní pracovní poměr.

V mnoha případech se jedná o mnohokrát kritizovaný „švarc“ systém, kdy herec v divadle vystupuje i zkouší, využívá jeho pracovních pomůcek, a měl by tedy mít pracovní smlouvu, která nutí zaměstnavatele, aby za něj odváděl příspěvky do systému sociálního a důchodového pojištění. Tito umělci i podpůrný personál se nyní ve světle vládních opatření musejí spolehnout sami na sebe, a období, kdy nepracují, mohou často překlenout jen s pomocí půjček.

Herci, kteří mají štěstí, že pracovní smlouvy mají, se mohou organizovat v hereckých odborech, tzv. Herecké asociaci. Ta by teoreticky mohla a měla zastupovat ve složitých situacích, jako je současná krize, všechny herce, jenže její představitelé narážejí na argumenty zaměstnavatelů i státu, že herce, kteří nemají zaměstnanecké smlouvy a působí vesměs jako osoby samostatně výdělečně činné, nemohou zastupovat.

Na podobné argumenty narážejí herecké odbory i v situacích, kdy se snaží bojovat se snahami produkčních společností nabízet nevýhodné či diskriminační smlouvy. Tyto společnosti se navíc hercům organizovaným v odborech často raději vyhýbají, protože vůči hercům pracujícím jako osoby samostatně výdělečně činné, jsou v silnější pozici.

Shrneme-li: financování české kultury jako takové je nesystémové, a pracovní vztahy kulturních institucí s lidmi, které najímají, připomínají džungli. Dokud se celý systém kvůli vládním opatřením nezastavil, jakž takž navzdory této džungli fungoval. V krizi spojené s koronavirem, má ale dlouhodobé podfinancování kultury i přehlížení často diskriminačních praktik v zaměstnávání umělců potenciál, zlikvidovat nejen mnoho kulturních těles, ale také přivést do těžko řešitelných existenčních problémů nemálo umělců.

ČRo Plus, 21.3.2020

Archiv článků: březen 2020

Pandemie koronaviru ukazuje spíše slabiny než sílu národních států

Koronavirus může zdevastovat českou kulturu

Blogeři abecedně