V Občanské demokratické straně vládne překvapení z toho, že prezident Václav Klaus podpořil prezidentskou kandidaturu bývalého sociálně demokratického premiéra Miloše Zemana a nikoliv kandidaturu Přemysla Sobotky z ODS. Mnoho lidí zase může být překvapeno, že je v ODS vůbec někdo překvapen.

Klaus se sice formálně hlásí ke konzervativizmu, ale jeho hlavním programem byl vždy především Klaus. Mirek Topolánek to vystihl přesně, když v roce 2002 na kongresu ODS, kde Klause nahradil v čele strany, prohlásil, že „odéesovské myšlení“ je totožné s tzv. klausismem.

„Klausimus“ nemá nic společného s „thatcherismem“, k němuž se odkazuje. Vždy byl jen účelovou snahou využívat ideologie anebo cílené politické provokace k zastírání oportunistických postojů, jejichž cílem bylo udržet si potřebný politický vliv. Umožňoval Klausovi, aby se na jedné straně oháněl Miltonem Friedmanem a Margaret Thatcherovou, ale na straně druhé praktikoval například bankovní socialismus.

ODS s „klausismem“ dokonale srostla. Stala se především pragmatickým výtahem k moci, a posléze i rejdištěm „kmotrů“, nikoliv principiálním nositelem idejí.
Když Petr Nečas chce nyní zvýšit daně--prý „oportunisticky“ a v rozporu s ideologií ODS--jedná zcela v intencích „klausismu“. A stejně tak jednají rebelové, kteří kvůli daňovému balíčku hrozí shodit vládu. I oni používají ideologické argumenty jen účelově v mocenském boji. I Klaus proti daňovému balíčku sice protestuje z pozic „idejí“, ale ve skutečnosti chce jen oslabit vládu.

Miloš Zeman byl svého druhu představitelem „klausismu“ v sociální demokracii. I on je především pružný technolog moci. Nikdy nebyl ryzím sociálním demokratem. Ačkoliv tvrdil, že opoziční smlouvu uzavřel s Klausem kvůli tomu, aby mohl, nerušen podvratnými pidistranami, uskutečňovat levicový program, ve skutečnosti s Klausem vytvořil mocenský kartel, jehož korupční dopady nás pronásledují dodnes.

Když Klaus potřeboval v roce 1998 záchranné lano, Zeman mu ho hodil. Teď naopak hází lano Klaus Zemanovi. A ví proč. V ODS není nikdo, kdo mu je podobnější. Zemanovo prezidentství by bylo jen pokračováním Klause jinými prostředky.

Možná prezidentství méně euroskeptické, ale každopádně prezidentství pojaté jako zrcadlo vlastní velikosti, v němž se oponenti jeví jako debilové a přinejmenším čtvrtina národa jako idioti. Zrcadlo, kterým hýbají dost neprůhledné zájmy, což nevadí, dokud správně odpovídá na otázku „Kdo je v celé zemi největší?“

V roce 1998 se Klaus a Zeman stali „Klauzemanem“, aby zrcadlo konečně přestalo odpovídat „Václav Havel“. Jenže teď už se jeden bez druhého neobejdou.

Klaus potřebuje pro své co nejefektivnější působení v postprezidetnské době na Hradě právě Zemana, protože nikomu jinému s reálnými šancemi na zvolení nemůže důvěřovat tak jako jemu.

A Zeman, ač prý kandidát levicový, potřebuje ke zvolení hlasy z Klausova tábora, protože dobře ví, že ryzí sociální demokraté a levicoví liberálové mu svoje hlasy nedají, dokonce i kdyby v druhém kole proti němu stál například „pravicový“ Jan Fischer.

Text vyšel v Právu, 12.10.2012, pod názvem Pružní technologové moci se navzájem potřebují