Stranickým vítězem prezidentské volby je KSČM
Z českých politických stran prospěje vítězství Miloše Zemana v prezidentském klání nejvíc komunistům. KSČM už potřetí za sebou zásadním způsobem prezidentskou volbu nejen ovlivnila, ale bude z jejích výsledků tentokrát i výrazně profitovat.
Zeman sice tvrdí, že nebude přímo zasahovat do dění v sociální demokracii, a lze mu i věřit, ale jeho vítězství i tak v ČSSD zásadně posílí jeho příznivce, kteří mají se současným vedením problematické vztahy. „Pozemanštění“ ČSSD paradoxně ubere na významu Straně práv občanů-Zemanovci.
Celkově oslabí ale i ČSSD, protože se brzy dostane do vnitřních konfliktů mezi sílícími „zemanovci“ a současným vedením. Jakékoliv oslabení ČSSD znamená ovšem posílení KSČM.
Bylo to právě za Zemanovy vlády, během opoziční smlouvy, kdy KSČM předběhla v roce 2000 ČSSD v preferencích, což se pak opakovalo ještě v letech 2003 a 2005, při vnitrostranických krizích v ČSSD. Krize, kterou v ČSSD skoro jistě vyvolá Zemanovo zvolení, může tentokrát z KSČM udělat nejen nejsilnější levicovou stranu, ale vzhledem ke krizi pravicových stran nejsilnější stranu vůbec.
Ukazuje se, že KSČM si počínala takticky, když nenominovala vlastního kandidáta do prvního kola volby, protože by po prvním kole musela „řešit“ jeho porážku. Navíc by se kandidát komunistů chtě nechtě musel v prvním kole vymezovat i proti Zemanovi, což by v druhém kole činilo podporu pro Zemana problematičtější. Takto mohla KSČM udělat ve druhém kole to, co chytře předvídala: podpořit bez výhrad jediného „levicového“ kandidáta.
Darem pro KSČM byl ovšem nejen postup Zemana, ale i postup Karla Schwarzenberga. Kdyby proti Zemanovi stál Jiří Dienstbier, musela by KSČM říct, kde na levici vlastně stojí, což by ji štěpilo. Kdyby postoupil místo Schwarzenberga Jan Fischer, nemohla by zase být podpora pro Zemana tak jednoznačná, protože Fischer oslovoval i část komunistických voličů.
Pro KSČM bylo navíc vynikající zprávou, že se Zeman rozhodl útočit na Schwarzenberga s pomocí témat, která právě komunisté „umějí“ nejlépe. Při rozfoukávání emocí okolo Benešových dekretů a obecně nacionalistických sentimentů i předsudků, si Zeman počínal přesně tak, jak by to činil kandidát KSČM. To, že se stal prezidentem i s pomocí těchto tradičně „komunistických“ témat, je pro KSČM důležité ze symbolických důvodů.
Můžeme tak být v brzké době svědky toho, že jedinou stabilní velkou stranou u nás budou komunisté. ODS už pomohl víceméně zničit Václav Klaus. TOP 09 sice možná zásluhou Schwarzenbergova výkonu v prezidentské volbě dočasně posílí, ale o to, aby se nestala velkou stabilní stranou, se postará „faktor Kalousek“ .
Z velkých demokratických stran tedy zbývá jen ČSSD jako poslední relativně konsolidovaná, ale její osud se po výhře Zemana jeví jako velmi nejistý. I kdyby nadcházející vnitřní spory ustála bez výrazného oslabení, bude posílení „zemanovců“ ve straně vnímáno zejména mladšími voliči jako posun od snah o modernizaci zpět k postkomunickému typu levice. Ta si sice možná bude lépe rozumět s KSČM, ale dlouhodobě nemá v měnící se české společnosti šanci být dominantní silou.
Právo, 28.1.2013
Zeman sice tvrdí, že nebude přímo zasahovat do dění v sociální demokracii, a lze mu i věřit, ale jeho vítězství i tak v ČSSD zásadně posílí jeho příznivce, kteří mají se současným vedením problematické vztahy. „Pozemanštění“ ČSSD paradoxně ubere na významu Straně práv občanů-Zemanovci.
Celkově oslabí ale i ČSSD, protože se brzy dostane do vnitřních konfliktů mezi sílícími „zemanovci“ a současným vedením. Jakékoliv oslabení ČSSD znamená ovšem posílení KSČM.
Bylo to právě za Zemanovy vlády, během opoziční smlouvy, kdy KSČM předběhla v roce 2000 ČSSD v preferencích, což se pak opakovalo ještě v letech 2003 a 2005, při vnitrostranických krizích v ČSSD. Krize, kterou v ČSSD skoro jistě vyvolá Zemanovo zvolení, může tentokrát z KSČM udělat nejen nejsilnější levicovou stranu, ale vzhledem ke krizi pravicových stran nejsilnější stranu vůbec.
Ukazuje se, že KSČM si počínala takticky, když nenominovala vlastního kandidáta do prvního kola volby, protože by po prvním kole musela „řešit“ jeho porážku. Navíc by se kandidát komunistů chtě nechtě musel v prvním kole vymezovat i proti Zemanovi, což by v druhém kole činilo podporu pro Zemana problematičtější. Takto mohla KSČM udělat ve druhém kole to, co chytře předvídala: podpořit bez výhrad jediného „levicového“ kandidáta.
Darem pro KSČM byl ovšem nejen postup Zemana, ale i postup Karla Schwarzenberga. Kdyby proti Zemanovi stál Jiří Dienstbier, musela by KSČM říct, kde na levici vlastně stojí, což by ji štěpilo. Kdyby postoupil místo Schwarzenberga Jan Fischer, nemohla by zase být podpora pro Zemana tak jednoznačná, protože Fischer oslovoval i část komunistických voličů.
Pro KSČM bylo navíc vynikající zprávou, že se Zeman rozhodl útočit na Schwarzenberga s pomocí témat, která právě komunisté „umějí“ nejlépe. Při rozfoukávání emocí okolo Benešových dekretů a obecně nacionalistických sentimentů i předsudků, si Zeman počínal přesně tak, jak by to činil kandidát KSČM. To, že se stal prezidentem i s pomocí těchto tradičně „komunistických“ témat, je pro KSČM důležité ze symbolických důvodů.
Můžeme tak být v brzké době svědky toho, že jedinou stabilní velkou stranou u nás budou komunisté. ODS už pomohl víceméně zničit Václav Klaus. TOP 09 sice možná zásluhou Schwarzenbergova výkonu v prezidentské volbě dočasně posílí, ale o to, aby se nestala velkou stabilní stranou, se postará „faktor Kalousek“ .
Z velkých demokratických stran tedy zbývá jen ČSSD jako poslední relativně konsolidovaná, ale její osud se po výhře Zemana jeví jako velmi nejistý. I kdyby nadcházející vnitřní spory ustála bez výrazného oslabení, bude posílení „zemanovců“ ve straně vnímáno zejména mladšími voliči jako posun od snah o modernizaci zpět k postkomunickému typu levice. Ta si sice možná bude lépe rozumět s KSČM, ale dlouhodobě nemá v měnící se české společnosti šanci být dominantní silou.
Právo, 28.1.2013