Nově zvolený prezident Miloš Zeman o sobě tvrdí, že je politikem proevpropským, ba že je dokonce eurofederalistou. Zároveň nechce prý automaticky přistupovat na diktát Bruselu tam, kde to nevyhovuje českým národním zájmům. V tom, snad až na zmíněný eurofederalismus, se shodne i s ministrem zahraniční a svým soupeřem z prezidentské volby Karlem Schwarzenbergem.

Zeman a Schwarzenberg se možná budou lišit v síle své podpory pro naše aktivní působení v rámci euroatlantických struktur, zejména v síle důrazu na co nejlepší vztahy s USA, ale jsou to jen akcenty. Jinými slovy, rozdíl v podpoře obou politiků pro dobré vztahy s USA a naše začlenění do NATO je asi takový, jako když jeden říká ve vztahu k EU, že je eurofederalista, zatímco ten druhý jen „silně proevpropský“.
Ani rozdíly ve vztazích k Rusku nejsou tak velké, jak se je snažili vykreslovat někteří podporovatelé Schwarzenberga, když Zemana portrétovali jako téměř ruského agenta. Oba uznávají nutnost spolupráce s Ruskem, liší se opět jen v míře důrazu.

Zdánlivě je tedy „zaděláno“ na průlom v české zahraniční politice, kde by po dlouhé době mohli prezident i ministerstvo zahraničí mluvit jedním jazykem, bez zbytečného pošťuchování a disonancí. Otázkou ovšem je, zdali se právě v oblasti zahraniční politiky nebude Zeman snažit ukázat vládě, kterou chce mnohem více ovlivňovat než jeho předchůdci, kdo je v této oblasti pánem.

Právě zahraniční politika je totiž oblastí, kde má prezident výrazné pravomoci, přičemž zde panuje z ústavního hlediska možná vůbec největší nejistota ohledně prezidentovy role. Václav Klaus dokázal této nejasnosti ústavy mistrně využívat. Pravicové vlády jeho zahraničně-politický aktivismus, ač nerady, tolerovaly, sociálně demokratický premiér Jiří Paroubek s ním ale šel do otevřeného konfliktu, když hrozil, že vláda omezí prezidentovy zahraniční cesty.

Byla by velká škoda, kdyby se jistá nevraživost z volební kampaně přelila i do vztahů mezi ministrem zahraničí a novým prezidentem. Schwarzenberg a Zeman by totiž mohli právě v zahraniční politice uzavřít pragmatické spojenectví proti euroskeptické ODS a hlasům, které budou přicházet z Klausova tábora.

Koneckonců je možné, že ultimatum TOP 09, že uzavře s ODS novou koaliční smlouvu jen pod podmínkou, že ODS bude souhlasit s připojením k fiskálnímu paktu EU, vychází nejen z posílené pozice Karla Schwarzenberga na pravici po prezidentské volbě, ale i z vědomí, že Zeman je na rozdíl od Václava Klause, který by takovou smlouvu asi neratifikoval, v evropské politice de facto spojencem TOP 09 proti ODS i Klausovi.

Doufejme, že zejména Zeman, který sliboval voličům, že bude kritikem současné vlády, nepodlehne pokušení vyřizovat si s vládou účty právě v zahraniční politice, kde je jeho postavení ústavně mnohem silnější než v politice domácí.

To samé platí i o druhé straně. Bylo by nešťastné, kdyby si Schwarzenberg chtěl vyřizovat účty se Zemanem sabotováním jeho zahraniční politiky. Jisté pokušení mít může, protože ví, že má nad Zemanem v této oblasti navrch, a že zejména v německy mluvících sousedních zemích může Zemanovi „zavařit“ ještě více, než si zavařil sám Zeman zneužíváním německé karty.

Pro Českou republiku by bylo mnohem lepší, kdyby si oba soupeři z prezidentské volby co nejdříve sladili noty. Pokud by šlo jenom o jejich názory na zahraniční politiku, nemuselo by to být až tak složité. Spíše půjde o překonání osobních animozit po vypjaté prezidentské kampani, jakož i o potlačení pokušení udělat právě ze zahraniční politiky bitevní pole mezi nově zvoleným prezidentem a vládou, popřípadě mezi vítězným a poraženým prezidentským kandidátem.

Právo, 30.1.2013