Soudní čekatel mezi Klausem a Zemanem
Prezident Miloš Zeman v televizním rozhovoru prohlásil, že si pozve k pohovoru bývalého soudního čekatele Petra Langra, kterého kdysi spolu s více něž třemi desítkami dalších čekatelů odmítl kvůli nízkému věku jmenovat soudcem prezident Václav Klaus. Langer a někteří další čekatelé se na Klause rozhodli podat správní žaloby, ale nakonec je s výjimkou Langra všichni stáhli.
Městský soud v Praze v rozsudku vydaném na základě Langrovy žaloby konstatoval, že hlava státu nemůže rozhodnutí jmenovat nebo nejmenovat bezdůvodně protahovat. Klaus ovšem odmítl rozhodnutí soudu akceptovat, a podal proto kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který prezidentovu stížnost zamítl. Klaus ignoroval i toto rozhodnutí.
Ve věci Langra prostě odmítl rozhodnout. Nejspíš proto, že oficiálním odmítnutím jmenovat čekatele, který splnil všechny zákonem stanovené podmínky, včetně potřebné věkové hranice, by porušil zákon. Pikantní je, že všechny ostatní původně odmítnuté čekatele, včetně těch, kteří stáhli svoje žaloby, Klaus nakonec jmenoval. Vůči Langrovi šlo, zdá se, jen o osobní mstu. Ten nakonec čekání vzdal a zamířil do advokacie.
Zeman ve zmíněném televizním rozhovoru souhlasil s někdejším názorem Klause, že soudní čekatelé, kterým ještě není třicet, jsou na roli soudce příliš mladí. Nyní prý ale Langrův věk není už problém, takže pokud by měl o pozici soudce zájem, prezident by mu nestál cestě.
To je od Zemana vstřícné gesto. Jenže otázka jdoucí k podstatě věci zní: Ať už si nový prezident myslí o způsobilosti mladých soudních čekatelů stát se dobrými soudci, co chce, řídil by se na rozdíl od Klause zákonem a rozhodnutím soudu? Právě Klausova nečinnost ve věci soudního čekatele Langra je totiž jedním z bodů žaloby za velezradu, kterou na Klause podal Senát.
Prezident Zeman naznačil, že nehodlá stát nad ostatními ústavními institucemi, když prohlásil, že podepíše smlouvu o přistoupení Česka k tzv. eurovalu, kterou Klaus podepsat odmítl. Zdůvodnil to sympaticky: smlouva byla schválena oběma komorami parlamentu, prezident se touto skutečností má řídit.
Bylo by dobré, kdyby něco podobného dodal i v případě soudního čekatele Langra. Jak už bylo řečeno, o věku potřebném k výkonu soudcovské funkce má právo si myslet, co chce, ale důležitější je, aby na rozdíl od svého předchůdce jasně ukázal, že míní respektovat platné zákony a rozhodnutí soudů.
Právo, 12.3.2013
Městský soud v Praze v rozsudku vydaném na základě Langrovy žaloby konstatoval, že hlava státu nemůže rozhodnutí jmenovat nebo nejmenovat bezdůvodně protahovat. Klaus ovšem odmítl rozhodnutí soudu akceptovat, a podal proto kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který prezidentovu stížnost zamítl. Klaus ignoroval i toto rozhodnutí.
Ve věci Langra prostě odmítl rozhodnout. Nejspíš proto, že oficiálním odmítnutím jmenovat čekatele, který splnil všechny zákonem stanovené podmínky, včetně potřebné věkové hranice, by porušil zákon. Pikantní je, že všechny ostatní původně odmítnuté čekatele, včetně těch, kteří stáhli svoje žaloby, Klaus nakonec jmenoval. Vůči Langrovi šlo, zdá se, jen o osobní mstu. Ten nakonec čekání vzdal a zamířil do advokacie.
Zeman ve zmíněném televizním rozhovoru souhlasil s někdejším názorem Klause, že soudní čekatelé, kterým ještě není třicet, jsou na roli soudce příliš mladí. Nyní prý ale Langrův věk není už problém, takže pokud by měl o pozici soudce zájem, prezident by mu nestál cestě.
To je od Zemana vstřícné gesto. Jenže otázka jdoucí k podstatě věci zní: Ať už si nový prezident myslí o způsobilosti mladých soudních čekatelů stát se dobrými soudci, co chce, řídil by se na rozdíl od Klause zákonem a rozhodnutím soudu? Právě Klausova nečinnost ve věci soudního čekatele Langra je totiž jedním z bodů žaloby za velezradu, kterou na Klause podal Senát.
Prezident Zeman naznačil, že nehodlá stát nad ostatními ústavními institucemi, když prohlásil, že podepíše smlouvu o přistoupení Česka k tzv. eurovalu, kterou Klaus podepsat odmítl. Zdůvodnil to sympaticky: smlouva byla schválena oběma komorami parlamentu, prezident se touto skutečností má řídit.
Bylo by dobré, kdyby něco podobného dodal i v případě soudního čekatele Langra. Jak už bylo řečeno, o věku potřebném k výkonu soudcovské funkce má právo si myslet, co chce, ale důležitější je, aby na rozdíl od svého předchůdce jasně ukázal, že míní respektovat platné zákony a rozhodnutí soudů.
Právo, 12.3.2013