Miloš Zeman by chtěl být prezidentem aktivním, který nastoluje důležitá témata, nebo přímo návrhy na řešení problémů země. Chce tak činit i s pomocí účasti na zasedáních vlády nebo pravidelných projevů v obou komorách parlamentu.

Někteří politologové v této souvislosti varovali, že Zeman chce posunout Česko od parlamentního k poloprezidentskému systému. Nejviditelnějším symbolem těchto snah podle nich je zatím jeho spor s ministrem zahraničí o jmenování velvyslanců, v kterémžto procesu chce mít prezident na rozdíl od dřívější praxe poslední slovo.

Jenže se ukazuje, že Zeman to nebude mít nikterak lehké. Jeho první návštěva na zasedání vlády dopadla v březnu spíš rozpačitě. Těžko bychom hledali cokoliv, co by naznačovalo, že si prezident otevřel prostor pro větší vliv na chod vlády.

Podobně rozpačitě dopadlo i první Zemanovo vystoupení v Poslanecké sněmovně. Kritizoval sice „rozkrádání státu“, zejména „největší tunel v dějinách České republiky“, jímž je podle něj solární byznys. Promluvil také o korupci a několikrát se kriticky opřel do ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Opětovně mluvil o potřebě investic do lidí i hospodářství a znovu orodoval za majetková přiznání i změnu volebního zákona.

Jenže reakce na Zemanovo vystoupení nebyly příznivé. Část poslanců TOP 09 dokonce během jeho projevu odešla. Premiér Nečas vyjádřil pocity mnoha, možná nejen vládních poslanců, když ironicky poznamenal, že prezident nenechal na nikom nit suchou, ale že má právo říkat si, co chce.

Ukazuje se, že Zeman nemá morální autoritu Václava Havla, který podobně kritickým „rudolfínským projevem“ dokázal v roce 1997 obrátit českou politickou scénu vzhůru nohama. A ačkoliv někteří lidé v okolí prezidenta interpretovali úspěch v přímé volbě jako mandát k jeho silnější roli, na poslance, napříč politickým spektrem, zatím údajně silnější mandát nedělá velký dojem. Naopak: jsou vůči prezidentovi téměř a priori ostražití.

Zdá se prostě, že Zeman ve snahách posílit roli prezidenta jen těžko uspěje za současného rozložení politických sil, kdy má proti sobě pravicovou vládu i část ČSSD. Poloprezidetský systém u nás evidentně nevznikne jen z kombinace přímé volby prezidenta a snah interpretovat aktivisticky některé prezidentské pravomoci. Tyto pokusy nechávají stranické politiky v klidu.

Pokud by Zeman s posílením své role měl uspět, bude to záviset na tom, zda bude mít za sebou politickou sílu, která ho bude podporovat. Současná opoziční ČSSD, rozštěpená na „zemanovce“ a „sobotkovce“, takovou silou zatím není. A nemusí jí být ani v případě, že vyhraje příští volby, což koneckonců naznačuje „antizemanovské“ složení její stínové vády.

Jinými slovy: poloprezidentský systém u nás zatím není na obzoru. První skutečnou šanci posílit významně svoje postavení bude mít Zeman teprve po příštích volbách nebo případném předčasném pádu Nečasovy vlády.

Bude ale záležet, jak obratně bude hrát politické šachy. Zatím si na politické šachovnici počíná sice agresivně, ale dost neobratně. Zkušení protihráči vidí zatím všechny jeho tahy daleko dopředu.

Právo, 9.5.2013