Jak už u nás bývá zvykem, před volbami neobyčejně vzrůstá napětí ve společnosti, ba dokonce hysterie. Jistě, můžeme argumentovat, že se tím česká společnost až tolik neliší od vyspělejších demokracií, ale přesto lze u nás pozorovat jevy, s nimiž se v zavedenějších demokratických systémech nesetkáváme.

Jeden z těchto jevů popsal filozof Václav Bělohradský, když poznamenal, že sekulární česká společnost, která neodvozuje morální hodnoty primárně z náboženství, nepřiměřeně promítá svoje morální nároky do politiky. Takovým nárokům ale nemůže žádný politik dostát.

I politici jsou jen lidé, jsou odrazem stavu společnosti jako takové. Kladou-li na ně občané, kteří v politice aktivně nepůsobí, absolutistické nároky, budou nepochybně zklamáni.

Jiný zásadní jev popsal kdysi už Tomáš Masaryk. Jeho slavný výrok, „demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“, vztahující se na nový československý stát, dosti přesně popsal i naši situaci po roce 1989. Dá se rozvést i tak, že v „demokracii bez demokratů“ lidé kladou nepřiměřené nároky na systém, tedy i na politiku, menší už na sebe, protože demokratické hodnoty oni sami zatím příliš nepřijali jako součást svého každodenního jednání.

Důsledkem toho, co popisují Masaryk a Bělohradský pak je, že Češi nejen nejsou ochotni promíjet politickým stranám jejich některá selhání a brát v úvahu potřebu drobné práce demokratické, o níž kdysi také mluvil Masaryk. Výsledkem je opovržení politikou, které vede k tomu, že lidé nejsou ochotni vstupovat do politických stran a kultivovat je zevnitř, protože by se dle svého názoru ušpinili.

Nemalé části české společnosti se tak raději opakovaně přiklánějí k různým formám antipolitiky, která má zkaženou politiku nahradit. Ocitujeme-li ještě jednou Bělohradského, Češi opakovaně a neproduktivně nahrazují politickou opozici opozicí vůči samotné politice.

Možná bychom vůči politice byli shovívavější, kdybychom ji viděli jako odraz celkového stavu společnosti a kriticky nahlížených sebe samých, nikoliv jako sféru, která má stejně jako náboženství společnost a nedokonalého jedince spasit.

Krizi demokracie i stranické politiky můžeme pozorovat ve všech západních zemích, jisté ale je, že tato krize ohrožuje společnosti o poznání méně tam, kde existuje silná občanská společnost, opírající se o sdílený veřejný prostor. Jinými slovy, v jakž takž fungující demokracii musí být politika vyztužována občanskou společností, v níž jsou lidé nároční především sami k sobě, takže nemusí nerealisticky spoléhat na to, že všechny jejich problémy vyřeší politici.

I proto, až budou ohlášeny volební výsledky, bude mnoho lidí opět zklamáno, a ještě více jich bude postupně zklamáno jakoukoliv příští vládou. Kdyby se většina z nás snažila fungovat jako aktivní občané a demokraté, pro něž politika není jen špína, do níž se sami nehodlají namočit, možná bychom se pak nemuseli tolik divit, že se skutečně odpovědných demokratů nedostává ani v politice.

ČRo PLus, 23.10.2013