Události ČT jsou coby vlajkový pořad České televize, do něhož tato instituce financovaná z koncesionářských poplatků nepochybně investuje podle svého mínění to nejlepší, co může nabídnout, smutným úkazem té části českého žurnalistiky, která se považuje za seriózní.

To první, co diváka Událostí udiví, je nápadný rozpor mezi bombastičností i kýčovitou estetikou celého pořadu na jedné straně, a jeho informační prázdnotou i rozplizlostí na straně druhé.

Pokud by měl podle Událostí soudit Česko poměrů u nás neznalý cizinec, musel by se domnívat, že naše země je místo, v níž se „Češi“ ze všeho nejvíc a neustále zajímají o počet centimetrů technického sněhu na sjezdovkách, sjízdnost řek pro vodáky, složení i ceny potravin, cestování a nejrůznější výhodné nákupy. Průměrný Čech je prostě zřejmě sportovec či turista, který když zrovna náhodou nesportuje, nakupuje, a to s vysokou mírou hladu po spotřebitelských znalostech, které mu Události naštěstí neustále aktivně vylepšují.

K „Čechům“ občas také problesknou skrze Události zprávy o jakýchsi nepříjemných konfliktech na Ukrajině nebo válce v Sýrii, a pak ne vždy politicky relevantní zprávy z několika míst, kde má ČT korespondenty (takže je musí vytěžovat, ať už se tam něco děje nebo ne). Korespondenti, které ČT v některých těchto místech, včetně ohnisek konfliktů, má, jsou sice z hlediska profesionality to nejlepší, co může nabídnout (kupříkladu takový Josef Pazderka by byl hvězdou v jakékoliv západní televizi), ale ve srovnání se zpravodajstvím pro konzumenty nejrůznějšího druhu, což je skutečná páteř Událostí, jsou to naneštěstí zprávy spíše okrajové.

O cizincích u nás—tedy o těch, co nejsou „Češi“--se divák Událostí nejčastěji dozvídá prostřednictvím rádoby dramatických reportáží ze zátahů udatné české policie na tržištích Vietnamců a dalších „živlů“, kteří v naší krásné zemi pobývají, jak jinak, načerno.

Nejúžasnější je ale domácí politické zpravodajství. Většinou se odehrává tak, že reportér ČT někde postává a čeká, až odněkud, nejlépe z nějakého napínavého zasedání, kde se dohaduje nějaké grémium nebo se jedná o vládě, vyjdou politici. Ti pak nedočkavé reportéry—v zimě promrzlé, v létě propocené—informují o dění, které probíhalo za zavřenými dveřmi. Drama je často ještě vylepšováno dohady o tom, co se asi kdesi „uvnitř“ odehrává, jakož i záběry na přijíždějící a odjíždějící limuzíny.

Zásadní komentáře k politickému dění poskytují, jak je u nás zvykem, v krátkých vstupech samotní politici, kteří v zájmu dramatičnosti přenosu zásadně postávají někde venku, v přímém přenosu, kouří se jim od úst, a kvůli zpoždění zvukového signálu obvykle odpovídají na „dobrý den“ moderátora svým vlastním „dobrý den“ až v okamžiku, kdy už se moderátor ptá na něco jiného.

Moderátoři ve studiu mají strategickou převahu, i když vzhledem k otázkám, na které se musejí ptát, ne také vždy převahu intelektuální. Jsou v klimatizovaném studiu, zatímco zpovídaný politik se někde krčí v zimníku, popřípadě naopak v horku odhání komáry a další hmyz, který přitahují rozsvícené kamery. Moderátoři se obvykle tváří přísně a především spěchají. Politikovi, pokud neodpovídá jednou větou, se obvykle nepodaří dokončit, co chce říct, a nakonec je uťat, protože Události už zase pospíchají jinam. Čas je drahý, a diváci evidentně touží třeba po zprávách o tom, zda jsou obědy levnější v Pardubicích než v Praze.

Leckdo by si mohl myslet, že když Události tolik šetří časem, nebudou se opakovat. Jenže Události rády a opakovaně recyklují reportáže, včetně stejných záběrů, které už odvysílaly několikrát.

Úžasnou částí Událostí je pak „téma“, které nám nabídnou někdy okolo půl osmé. Události postupně stupňují napětí krátkými upoutávkami a zmínkami nadcházejícího „tématu“, což má být dle režisérů zřejmě jakýsi hluboký ponor do závažného sociálního či politického problému v podání skutečných novinářských „es“. Někdy se zajímavější pohled na důležité téma podaří, většinou je to ale jen povrchní snůška banalit, opírajících se o interaktivní televizní grafiku.

Fascinující je, že se ČT odváží tento pořad nabízet jako svůj hlavní zpravodajský program, ačkoliv má vedle něj vcelku dobrou, občas nadprůměrnou ČT24, vysílající non-stop, jejíž redaktoři se v kontrastu s tím, co jsou nuceni předvádět jinak jistě inteligentní moderátoři Událostí (kteří, když se sami ještě objevovali na ČT24, nepůsobili jako úplní trotlové), jeví jako novinářští géniové. O častější vstupy kvalitních novinářů působících dnes převážně na ČT24, jako jsou Daniel Takáč, Barbora Kroužková, Hana Scharffová, Zuzana Tvarůžková nebo Michal Kubál, zřejmě v Událostech není velký zájem.

Jsou tři možnosti. Tou nelepší je, že jsou Události jen výrazem neschopnosti jedné televizní redakce, která se (nepříliš úspěšně) snaží soupeřit s komerčními stanicemi a jejich stylem zpravodajství. Horší možností je, že se redakce Událostí bojí, aby si kvalitnějším a méně politicky rozplizlým zpravodajstvím nepobouřila mocné.

Tou nejhorší možností je, že Události ve skutečnosti dost přesně odrážejí stav české národní duše. Že vlastně přesně vystihly, že průměrný Čech chce jen zpravodajský odvar se silnými prvky infotainmentu, neb je to především konzument bez většího sociálního záběru, kterému nevadí žít v jakési virtuální realitě, v níž forma převažuje nad obsahem. Pokud se zajímá o politiku, je pro něj nejpřitažlivější hádání ze skleněné koule (co kupříkladu bude, až bude nová vláda), na což se už dopředu dobře nadává, politické drby, a obecně takové trochu slepičí kdákání: co který politik utrousil, kdo mu na to co odpověděl, atd. Hlavně žádná dřeň a zbytečné kontroverze! Pokud je tomu tak, je to dvacet pět let po pádu bývalého režimu docela tristní situace.