Nejzásadnějším problémem české demokracie v současnosti není, zda se prosadí více pravicová či naopak více levicová politika. Ostatně současná koalice je rozkročená přes politický střed.

Hrozbou je v prvé řadě útok proti stranické politice a parlamentarismu, který reprezentují „antipolitické“ hnutí ANO Andreje Babiše a Úsvit Tomia Okamury. Doplňuje je nesystémová komunistická strana, která, ač nevystupuje proti stranictví, se s nimi shodne na odporu k „užvaněné“ parlamentní demokracii.

Anti-parlamentní muziku tvrdí prezident Miloš Zeman, který vloni parlamentní demokracii na dlouhé měsíce paralyzoval s pomocí vlastní „vlády odborníků“. Že by se mu líbila vláda silné ruky, Zeman ani moc neskrývá. Kupříkladu když chválí maďarského premiéra Viktora Orbána jako skutečného lídra.

Což o to, české politické strany si skutečně u veřejnosti „zavařily“ svojí hašteřivostí, benevolencí vůči systémové korupci a prosazováním neprůhledných kmotrovských a klientelských zájmů. Jenže alternativy v podobě antipolitických hnutí, KSČM a prezidenta s autoritářskými choutkami jsou horší.

Zatímco Úsvit a KSČM mohou zatím tak nanejvýš kritizovat z opozičních lavic, ANO a prezident mají reálný podíl na moci. A zdá se, že se postupně sbližují. Padne-li vláda, můžeme se dočkat následného pokusu dua Babiš-Zeman přerýsovat mapu české demokracie.

Hlavním dnešním úkolem demokratických stran tak není předvádět svoji levicovost či pravicovost, ale postavit hráz antipolitice a antiparlamentarismu.

ČSSD, KDU-ČSL, ODS a TOP 09 mají dohromady 105 hlasů, což je v současnosti možná právě ta křehká většina, která nás dělí od nástupu nějaké formy autoritářství, ať už ji primárně bude reprezentovat miliardář, který si myslí, že stát je jeho firma, nebo spíše prezident, který se už jednou pokusil posunout náš ústavní systém k prezidentské republice.

Pokud bude pokračovat babišovsko-zemanovský útok na parlamentí demokracii, měly by ODS a TOP 09 otevřeně deklarovat, že podpoří v případě potřeby menšinovou vládu ČSSD a KDU-ČSL. Neznamenalo by to nezbytně vystavení jakéhosi bianco šeku Sobotkovi, jen jasné stanovisko k tomu, co je momentálně skutečně důležité.

Sobotka a s ním i parlamentní demokracie by tak dostali do ruky mocnou zbraň. Bez toho, že by vláda musela padnout, by na pokračující Babišovy a prezidentovy destabilizující kroky mohl premiér reagovat pohrůžkou, že z vlády odvolá Babiše i další ministry ANO.

Ke svému odvolání Babiš ostatně Sobotku jízlivě vyzval, když ten se nedávno odvážil požadovat, aby se Babiš rozhodl, zda je podnikatel nebo politik. Možná by se polický podnikatel Babiš začal chovat jinak, kdyby věděl, že pravicové strany o obraně parlamentní demokracie jen nemluví, ale nabízejí v zájmu její obrany Sobotkovi záložní řešení.

Právo, 12.4.2014