Po nástupu proevpropské koaliční vlády vedené sociální demokracií, která se postavila po bok levicového proevpropského prezidenta, předpovídali mnozí, že konečně ustanou spory mezi nejvyššími státními představiteli o zahraniční politiku.

I kdyby se nepodařilo dosáhnout úplné jednoty, zdálo se být skoro nemožné, že by česká zahraniční politika mohla pokračovat v mnohohlasné kakofonii, která se pro ni stala charakteristikou během předešlých vlád.

Pro zahraničí nebylo v minulosti vždy snadné rozumět tomu, co je oficiálním českým stanoviskem, nebo zda vůbec nějaká společná linie existuje. Symbolickým vyvrcholením dlouhodobého chaosu v zahraniční politice bylo, když prezident Václav Klaus v rozporu s vládní linií dlouhodobě blokoval podpis Lisabonské smlouvy a premiér Petr Nečas jezdil na summity Evropské unie s tím, že nemá mandát se k čemukoliv pevně zavázat.

Bohužel situace se příliš nezlepšila ani po nástupu nejnovější vlády. Současný prezident Miloš Zeman se v podstatě chová jako neřízená střela, která vyjadřuje svoje občas radikální postoje k mezinárodním krizím, terorismu nebo roli islámu ve světě bez větších konzultací s vládou.

Premiér Bohuslav Sobotka se pro změnu snaží lavírovat mezi názory různých ministrů, prezidenta i náladami ve vlastní straně, takže když už se k něčemu zásadnímu v zahraniční či obrané politice vyjádří—kupříkladu k možnému rozmístnění jednotek NATO na našem území—je z toho kontroverze. Nedaří se mu ani příliš smiřovat jasně prozápadní postoje ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka k ukrajinsko-ruskému konfliktu s postkomunistickými proruskými sentimenty v členské základně jeho sociální demokracie.

Předseda Sněmovny Jan Hamáček za ČSSD pro změnu starostlivě upozorňuje, že si u něj na postoje Zaorálka k ukrajinské krizi stěžují členové strany. Míchat se do zahraniční politiky si neodpustí ani nejmocnější muž české vlády, ministr financí Andrej Babiš, který Zaorálka kritizuje za údajnou malou aktivitu při prosazování českých exportních zájmů.

Čert aby se v tom vyznal. Před nástupem současné vlády by se mohl leckdo domnívat, že rozpory v zahraniční politice jsou jen výrazem celkově neurovnaných poměrů na české domácí politické scéně i ideologických soubojů mezi pravicí a levicí, nebo personálních averzí mezi prezidentem a premiéry i jednotlivými ministry. Jenže se bohužel zdá, že problém je hlubší.

Neschopnost shodnout se na alespoň elementární společné formulaci národních zájmů, které by naše zahraniční politika prosazovala, se zdá být především výrazem skutečnosti, že Češi se zatím nedokázali ustavit jako politický národ, kde se věci řeší politicky, nikoliv jako osobní spory. Jejich identita od rozpadu Československa je na rozdíl od Slováků jaksi „zbytková“, tedy to, co zbylo z Československa a co přesně neví, co si se sebou na mezinárodním poli počít.

Dokud měla Česká republika , i navzdory nejednotnosti, v osobě Václava Havla v čele jednu z nejvýraznějších světových osobností, bylo obrazem země v zahraničí především to, co představoval Havel. Po jeho odchodu už nabízíme jen změť stanovisek. A nejen to. Současný Černín dokonce tvrdí, že Havlova politika lidských práv byl moralistní kýč.

V české zahraniční politice tedy už nezbyla téměř žádná osa. Pokud ovšem nebudeme považovat za osu názorový oportunismus i neschopnost čelných politiků se na čemkoliv podstatném dohodnout a následně, řečeno lidově, „držet vůči vnějšímu světu basu“.

ČRo Plus, 11.6.2014