Asociační dohoda Ukrajiny s Evropskou unií byla schválena drtivou většinou europoslanců. Konkrétně: pro hlasovalo 535 poslanců, proti bylo 127 poslanců. Většina z těch, kdo hlasovali proti, patří k extrémní pravici nebo k extrémní levici. Je proto zarážející, že proti hlasoval i lídr kandidátky pro volby do Evropského parlamentu za českou sociální demokracii Jan Keller.

Jeho hlasování navozuje několik zásadních otázek. Tak především se ukazuje, že pro jakoukoliv zavedenou stranu je riskantní obsazovat na čelná místa kandidátek ideově spřízněné osobnosti, které nejsou členy strany. Jan Keller kandidoval na prvním místě eurokandidátky ČSSD coby nezávislý. Teď se chová tak trochu jako neřízená střela.

Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka Kellera sice omlouvá s tím, že profesor Keller byl ke smlouvě i způsobu, jakým se vyjednávala, kritický už dlouho. Skutečností ale je, že naprostá většina evropských socialistů hlasovala pro asociační dohodu. A jakkoliv jednotlivým europoslancům nelze přikazovat, jak mají hlasovat, přece jen by jeden očekával v tak zásadní věci, jako je schvalování asociační smlouvy s Ukrajinou, s níž se v současném rusko-ukrajinském konfliktu pojí i zásadní symbolika, že lídr české sociálně-demokratické kandidátky pro volby do Evropského parlamentu bude, lidově řečeno, „držet basu“ přinejmenším se svou frakcí.

Na ČSSD nevrhá Kellerovo hlasování dobré světlo také kvůli společnosti, v níž se ocitl nejen na evropské úrovni. Na té české hlasovali z jednadvaceti českých europoslanců proti asociační dohodě jen tři komunističtí europoslanci a lídr českých Svobodných Petr Mach. Zatímco Macha lze odbýt s tím, že vše, co pochází z Bruselu, je pro něj špatné, tedy i asociační dohoda, komunisti hlasovali proti jednoduše proto, že v rusko-ukrajinském konfliktu stojí na straně Kremlu.

Ten, kdo čte Kellerovy komentáře v deníku Právo, možná dojde k názoru, že spíše na ruské než na ukrajinské straně stojí i on. Ale takto jednoduše svoje hlasování vysvětlit nemohl, takže svůj odpor proti asociační dohodě zdůvodnil tím, že prý Unie dává schválením dohody před ukrajinskými parlamentními volbami Ukrajině bianco šek. Co když v nich prý nezvítězí demokratické síly?

To je v případě tak vzdělaného člověka, jako je Keller, ovšem argument poněkud laciný, a zdá se tudíž, že i zástupný. Zrovna tak bychom totiž mohli argumentovat, že schválení asociační dohody nyní může pomoci právě demokratickým silám na Ukrajině proti nacionalistům, kteří argumentují, že Evropa nechala Ukrajinu na holičkách a že je k osudu Ukrajiny lhostejná.

Mohli bychom též namítnout, že ačkoliv je ukrajinský parlament v současné době ve stavu jakéhosi provizória po revolučních událostech na Majdanu, na Ukrajině už proběhly regulérní prezidentské volby, přičemž ukrajinský politický systém je spíše prezidentský než parlamentní. Navíc: pokud někdo zpochybňuje legitimitu ukrajinské demokratické politiky až do doby, než proběhnou parlamentní volby, měl by také protestovat kupříkladu proti zákonu, kterým současný ukrajinský parlament dal separatistům na východní Ukrajině před pár dny více autonomie, což je přesně krok, který, zdálo by se, Keller požadoval, když vyzýval k politickému řešení konfliktu.

ČSSD má tak ve vztahu rusko-ukrajinské krizi další problém. Na jedné straně sice Kellerův krok jistě nadchne silnou postkomunistickou lobby v ČSSD stejně, jako se jí líbil Sobotkův odpor proti přísnějším sankcím vůči Rusku, takže u nás doma ji neublíží.

V Evropské unii a konkrétně v socialistické frakci europarlamentu ale budou mít další důvod se ptát, kde vlastně česká sociální demokracie v současném konfliktu s Ruskem stojí. Ten je totiž nejen konfliktem ukrajinsko-ruským ale i rusko-evropským.

ČRo Plus, 17.9.2014