Andrej Babiš chtěl heslem svého hnutí ANO „Nejsme jako politici“ před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2013 sdělit veřejnosti otrávené politickým šlendriánem, že stát na různých úrovních mohou lépe než profesionální politici spravovat lidé se štítem takříkajíc neumazaným politikou a s ní spojenou korupcí.

Hnutí ANO se skutečně podařilo přivést do politiky jak ve volbách do Sněmovny, tak ve volbách komunálních řadu nových tváří. Jenže se ukázalo, že si poslanci, ministři, zastupitelé na místní úrovni, popřípadě starostové a primátoři z hnutí ANO dlouho nevystačí s předstíráním, že ačkoliv jsou nyní v politice, nejsou politiky. Už proto, že další líbivé heslo z dílny ANO, „prostě to zařídíme“, lze v naprosté většině případů uvádět v praxi jen ve spolupráci s koaličními partnery.

Kdyby ANO vládlo na centrální i komunální úrovni většinově samo, možná by opravdu mohlo předvést, že je možné stát, město nebo obec za určitých okolností řídit efektivně jako firmu. Jenže tam, kde je nutná koaliční spolupráce, začíná politika v čisté podobě. Pokud chtějí být lidé zvolení na různých úrovních za ANO úspěšní, musejí se tedy chovat politicky.

Některým se to zatím daří, přičemž příkladem je sám Babiš, který ukazuje dobré politické instinkty. Některým se to ovšem daří méně, a některým téměř vůbec.

Nejvýraznějším příkladem těch, kdo přechod z firemní či občanské sféry do politiky nezvládli, a už asi nezvládnou, je pražská primátorka Adriana Krnáčová. Vlastnosti, které ji dobře sloužily coby občanské aktivistce--například ostrý jazyk a nekompromisní postoje—se ukazují jako problém při hledání nutných kompromisů s politickými a obchodními partnery.

Když byla Krnáčová ještě výkonnou ředitelkou české pobočky Transparency International nebo jednou z tváří občanské iniciativy Veřejnost proti korupci, občasné používání nadávky „debil“ na adresu některých firem spolupracujících s Prahou na výstavbě tunelu Blanka by jí zřejmě prošlo. V politice vzbudilo spíše rozpaky, protože vytvářelo už dopředu příkopy mezi Prahou,v jejímž čele Krnáčová stanula, a firmami, na jejichž spolupráci závisí dostavba tunelu.

A zároveň tato slova až příliš prozrazovala frustraci z toho, že některé věci se prostě jen tak „nezařídí“. Je třeba jednat, jakkoliv některá selhání firem budujících tunel Blanka mohou nakonec mít dohru u arbitráže či soudů.

I za poslední kontroverzí, kterou Krnáčová vyvolala, je zřejmě především politická nezkušenost. To, že se primátorka pokusila dospět k vyřešení sporu o předražený pronájem Škodova paláce městem tak, že se dohodla po konzultacích s vlastníkem paláce využít k dosažení smíru právní firmu zastupující vlastníka, nebylo téměř jistě způsobeno korupčními pohnutkami, ale spíše snahou najít jakousi „nepolitickou“ zkratku, která by řešení problému urychlila.

Jenže „zkratky“ mohou v politice, kde na vše dozírá opozice a často i koaliční partneři, být po právu nahlíženy jako netransparentní nebo jako projevy politické arogance těch, kdo je za zády ostatních dojednali. Ve firmě, která se nemusí ohlížet na voliče, by možná taková „zkratka“ v konečném součtu vynesla Krnáčové úspěch, jenže na pražském magistrátu pod ní oprávněně rozhoupla primátorské křeslo.

V politice je důležité cosi, co se v některých sportovních odvětvích nazývá „uměleckým dojmem“. Krnáčová je příliš přímočará na to, aby se „uměleckým dojmem“ zdržovala, což se projevilo nejen ve zmíněných kauzách, ale třeba i v její neochotě příliš se zdržovat oficialitami a diskusemi ve vztazích s členy pražského zastupitelstva.

V hodnocení za „umělecký dojem“ se tudíž propadla už tak hluboko, že její další setrvání ve funkci primátorky (což je ze všeho nejvíc funkce politická, nikoliv expertní či technická) se postupně stává neúnosným jak pro Prahu, tak pro hnutí ANO. Politik Babiš už to nejspíš dobře ví.

ČRo Plus, 15.4.2015