Radnice Prahy 2 před několika dny rozhodla, že lidé, kteří na prezidenta Miloše Zemana házeli během připomínky 25. výročí sametové revoluce vloni 17. listopadu vejce, se nedopustili přestupku. Zeman na toto rozhodnutí reagoval během setkání se zastupiteli Středočeského kraje slovy, že Praha 2 je militantně pravicová, a že kdyby byl prezident pravicový, bude k tomu přistupovat jinak.

Důkazů o militantní pravicovosti Prahy 2 je prý víc. Před časem kupříkladu odmítla jmenovat čestným občanem Františka Kriegela, který v roce 1968 jako jediný člen československého vedení odmítl v Moskvě podepsat Moskevský protokol, který legitimizoval okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Co na tom, že i toto rozhodnutí Prahy 2 lze vidět dvěma způsoby. Je zcela legitimní, že se radnici Prahy 2 nelíbí, že Kriegel, ač byl v jistých obdobích svého života statečný člověk a tvář Pražského jara, byl také stalinista, který se v únoru 1948 jako organizační tajemník pražské organizace KSČ a zástupce velitele Lidových milicí aktivně podílel na komunistickém převratu. Nejde o levici a pravici, ale především o to, jak se kdo staví k dědictví totalitního režimu u nás.

Zajímavé je, jak Zeman i jeho podporovatelé v levé části politického spektra dokázali české veřejnosti i části médií vnutit obraz prezidenta coby levicového politika. Možná se to daří i proto, že byl Zeman po určitý čas úspěšným předsedou sociální demokracie, ale podrobíme-li analýze jeho nejrůznější postoje a názory, je jeho levicovost spíše jen chimérou.

Zeman nikdy neformuloval žádnou koherentní levicovou filozofii. To, že agituje kupříkladu za majetková přiznání, je z hlediska levice pěkná věc, jenže zároveň agituje za zájmy českých velkopodnikatelů, jejichž firmy sídlí v daňových rájích, a jejichž soukromými tryskáči se nechá dopravovat ze zahraničních cest.

O zásadních otázkách moderní levice nikdo nikdy neslyšel prezidenta mluvit ani v jeho rozvleklých rozhlasových a televizních rozjímáních. Když byl ještě politickým důchodcem na Vysočině, s ním spojení přeběhlíci pomohli pravici dát dohromady většinovou vládu.

Když už bychom měli Zemana nějak ideově definovat, jeví se spíše jako konzervativec, který kupříkladu v hodnocení ruské skupiny Pussy Riot rozhodně nestojí na straně levicové obhajoby lidských práv i tolerance k sexuálním menšinám, což koneckonců ukázal už dříve, když zdůvodňoval, proč nechce jmenovat profesorem Martina Putnu.

V zahraniční politice je pak Zeman v některých otázkách často větším jestřábem, než celá česká pravice. I Řecko coby jakýsi prubířský kámen levicových a pravicových postojů v Evropě by nejraději rovnou vyloučil z eurozóny.

S levicí prostě nemá Zeman nic moc společného. Je především typickým představitelem českého postkomunismu, v němž byla a jsou pravicová i levicová znaménka často jen účelová hra technologů moci bez hodnotového kompasu. V principiálních otázkách je koneckonců spojencem předchozího, údajně pravicového prezidenta, Václava Klause, kterého dříve vzývalo i mnoho pražských politiků. To, že Klause kdysi kritizoval za jeho provedení privatizace, na tom moc nemění; později se s ním klidně spojil v rámci opoziční smlouvy.

Zemanův útok na radnici Prahy 2 tak nemá ve skutečnosti nic moc co do činění s levicí a pravicí, ale spíše s jeho snahou rozdělovat českou veřejnost na Prahu a zbytek země. Nebo přesněji na pražskou--údajně elitářskou--kavárnu a zbytek země. Svým útokem na Prahu 2 politicky zabíjí dvě mouchy jednou ranou.

Na jedné straně vnucuje veřejnosti představu, že se ho momentálně nepopulární pravice snaží s pomocí svých posledních silných bašt coby levicového politika poškodit. Na straně druhé tím říká svým postkomunistickým příznivcům, kteří se rekrutují zejména z malých měst a obcí, že odmítnutí Prahy 2 potrestat házení vajec na jeho osobu je dalším komplotem pražské kavárny.

Ve všech těchto rétorických cvičeních přitom nejde o ideje. Politikou Zemana je téměř vždy jen sám Zeman.

ČRo PLus, 29.4.2015