Konzervativní komentátor Roman Joch učinil v jednom ze svých nedávných textů důležitý, ač zdánlivě zřejmý postřeh: v podstatě všechny válečné konflikty, ke kterým pod praporem nacionalismu od roku 1989 došlo v Evropě, měli na svědomí bývalí komunisté.

Války v bývalé Jugoslávii, včetně pokusů o genocidu, vedli nacionalističtí politici a generálové, kteří byli dříve významnými komunisty. To samé platí o krvavých konfliktech v některých zemích bývalého Sovětského svazu.

Nebo také později uvnitř Ruska, v němž si války s Čečenskem vyžádaly statisíce obětí. I současný ozbrojený konflikt na Ukrajině podněcovalo a rozpoutalo primárně Rusko, v jehož čele stojí bývalý komunista a agent KGB.

Proč je Jochův postřeh důležitý? Proto, že ačkoliv v západní Evropě nyní slyšíme mnoho nacionalistického a anti-imigračního pokřiku od nejrůznějších hnutí a populistických stran, téměř žádný z těchto politických subjektů s výjimkou neonacistické pravice (která je ovšem politicky okrajová) se programově nestaví proti demokratickému pořádku a nehlásá násilí.

Významné západní populistické strany s nacionalistickou agendou, jako je francouzská Národní fronta, britská Strana nezávislosti, rakouští Svobodní, Dánská lidová strana, či Praví Finové, zdůrazňují, že chtějí prosazovat svoji proti-imigrační a euroskeptickou agendu v rámci demokratického pořádku.

Politici v čele těchto stran jsou natolik svázáni s demokratickým prostředím a uvažováním, že se v tuto chvíli nezdá, že by se v případě svého většího politického úspěchu snažili demokracii omezovat. I když se samozřejmě nedá úplně vyloučit, že jejich případné snahy demontovat Evropskou unii či vyvést svoje země z Unie by samovolně k nějaké formě občanského násilí vést nemohly.

Totéž se bohužel nedá s takovou mírou jistoty říct o některých politicích, kteří stojí v čele různých populistických hnutí ve východní Evropě. Jejich zakotvení v demokratickém pořádku je mělké, navíc byli někteří z nich celá léta členy antidemokratických komunistických stran.

Ani západním zemím se od konce druhé světové války organizované násilí nevyhnulo, ale bylo omezeno na teroristické bojůvky motivované politickým nebo náboženským extremismem. I tam, kde byl v podloží činnosti takových organizací nacionalismus (baskická ETA, irská IRA, atd.) nebyly schopny vyvolat masové násilí či ozbrojený konflikt a zůstávaly na okraji politického dění.

S vražednými konflikty a genocidami po roce 1989 tak zůstávají spojeni téměř výlučně bývalí komunisté, což vyvolává otázku po příčinách.

Tou první, zdá se, je skutečnost, že komunistická ideologie byla od počátku založena na násilí—vnitřním a vnějším. Lidé, kteří se s touto ideologií dlouhodoběji identifikovali, přijali používání násilí a víru ve vládu „silné ruky“ jako politickou normu.

Válečným konfliktům vyprovokovaným některými postkomunistickými režimy, které zmutovaly do nacionalistických mašinérií, ostatně předcházely vojenské konflikty, které v Evropě měly na svědomí komunistické režimy, když ještě byly v plné síle. Zatímco v západní Evropě od roku 1945 už nedocházelo k vojenským konfliktům, komunisté na východě, zejména sovětští, stáli za řeckou občanskou válkou v letech 1946-1949, vojenskou intervencí v Maďarsku a za okupací Československa v roce 1968.

Po roce 1989 pak byli někteří bývalí komunističtí politici a agenti tajných služeb ochotni cynicky předsedat zmutování totality založené na třídní nenávisti a vládě jedné strany v „totalitu národa“ vyztužované nacionalismem. A toho pak využít k vedení válek. Výrazně jim přitom pomohla absence demokratických instinktů v jejich zemích.

Leckdo může namítnout, že přinejmenším za některé válečné konflikty v Evropě nese po roce 1989 odpovědnost i Západ. Takoví lidé budou nejspíš uvádět jako příklad bombardování bývalé Jugoslávie letectvem NATO. Nebo budou poukazovat na aktivity Kosovské osvobozenecké armády (UCK). Lze ovšem odpovědět, že jak intervence NATO, tak vzestup UCK by se neodehrály bez předešlého válečného běsnění zejména srbských nacionalistů, kteří byli před tím komunisty.

Obecně je zajímavé, i když svým způsobem logické, jak silně dodnes fungují jisté antidemokratické instinkty v myslích mnoha lidí, kteří se s komunistickou totalitou aktivně zapletli. Vláda silné ruky, protizápadní rétorika, jakož i „silná“ nekompromisní řešení, třeba v současné uprchlické krizi, je zvláštním způsobem přitahují. Preferují je před komplikovanými demokratickými postupy a tolerancí.