Prezident Miloš Zeman během své nedávné tiskové konference tvrdil, že Češi nejsou xenofobní národ, z čehož je kvůli jejich většinově vyjadřovanému odporu k uprchlíkům v současné době leckdo obviňuje. Prezident místo toho obvinil některé západní země, že jsou prý více xenofobní, protože mají velké strany odmítající přistěhovalectví, jako je kupříkladu Národní fronta ve Francii.

Podle Zemana u nás podobné strany neslaví úspěch, což je údajně jasný důkaz naší tolerantnosti. Pan prezident ve své analýze velkoryse opominul nedávný průzkum agentury Eurostat, podle kterého Češi v rámci Evropské unie vedou s 83 procenty, pokud jde o počet lidí odmítajících migranty.

Když už se ale prezident rozhodl použít jako hlavní měřítko xenofobie podporu pro nacionálně-populistické strany v té které zemi, mohl alespoň zmínit, že se v zemích s milióny přistěhovalců, jako je Francie (v níž skoro 10 procent populace tvoří přistěhovalci), může z pochopitelných důvodů podobným stranám dařit o něco lépe, než u nás, kde žije jen půl miliónu cizinců, kteří navíc vesměs přišli ze zemí kulturně nepříliš odlišných.

Prezident se také mohl nechat inspirovat analýzou politologa Ondřeje Slačálka, který před časem trefně popsal Komunistickou stranu Čech a Moravy jako v podstatě nacionálně-konzervativní stranu se sociálním akcentem. Zvážíme-li, co tato strana dlouhodobě říká na adresu nejen Němců a Evropské unie, ale dnes i přistěhovalců, zjistíme, že se od takové Národní fronty moc neliší. Možná pan prezident nechtěl o komunistech mluvit proto, že si s KSČM dobře rozumí.

Obecně lze konstatovat, že snaha českých politiků převádět reálně existující problém většinového českého odporu k přistěhovalcům z kulturně odlišných zemí na rovinu jakési soutěže s ostatními státy Unie v míře xenofobie nás daleko neposune. Záslužnější by bylo pokusit se analyzovat, proč a čeho se Češi většinově tak bojí.

Má to co do činění převážně s desetiletími komunistické izolace? Nebo spíše se špatným svědomím, a tudíž nejistotou, většinové populace, která době ví, že žije v zemi, z níž během posledního století zmizela násilně i jinak z různých důvodů většina ne-Čechů, včetně tří miliónů sudetských Němců?

Anebo je to problém ještě hlubší, jehož kořeny spočívají v tom, co Milan Kundera kdysi označil jako „nesamozřejmost“ národa, který se ve světle své historie bojí o vlastní existenci a není si jistý svojí identitou? Jak jinak vysvětlit takovou míru strachu z „cizího“ v zemi, která nemá s přistěhovalectvím z kulturně odlišných zemí téměř žádnou reálnou zkušenost ve srovnání se západními zeměmi, které jsou přesto k přistěhovalcům v současné krizi o poznání vstřícnější?

Možná nechtěně ukázal v tomto kontextu na cosi podstatného francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius, když ve své kritice údajně skandálního přístupu východní Evropy k přistěhovalcům se podivil, jak malá míra empatie s přistěhovalci coby lidskými bytostmi v bývalých komunistických zemích existuje. Místo toho se o nich mluví jako o „produktech“, které je třeba „řešit“.

Tento převažující bezcitný přístup k lidem je nepochybně dědictvím komunismu. Stačila jedna velká krize, aby se ukázalo že ani čtvrtstoletí demokracie nestačí k tomu, aby zmizely odlidštěné instinkty a sobectví, které lidé přijali za komunismu. Markantní je to zejména mezi současnými, ale i bývalými komunisty, dokonce i v případě prominentních levicových komentátorů, u nichž jsou patrné nedostatek tolerance a záliba v silných, nekompromisních řešeních.

Ale nejen mezi nimi. Takový Daniel Kalenda se i po svém vyloučení z KDU-ČSL kvůli tomu, že si veřejně liboval nad udušením 71 uprchlíků v kamionu na rakouské dálnici, cítí jako Jan Hus. Je prý perzekuován, i když prý jen neobratně vyjádřil, co si myslí většina lidí.

Starosta Břeclavi Pavel Dominik si pro změnu libuje, jak si Břeclavané bedlivě kontrolují, kdo po městě chodí. A dodal: „Volají policii, aby prověřila, o koho se jedná. Nepřipadá tedy v úvahu, že by se tu běženci volně pohybovali a unikli pozornosti občanů, městské policie anebo cizinecké policie.“

Nepřipomíná vám tento chvalozpěv na udavačství něco?

ČRo Plus, 2.9.2015