Nepravomocný rozsudek soudu první instance, na jehož základě se bývalý vlivný lobbista a šedá eminence z okolí premiéra Mirka Topolánka Marek Dalík odsuzuje k pěti letům vězení nepodmíněně za to, že si zástupcům rakouské zbrojařské firmy Steyr údajně řekl o vysoký úplatek za zprůchodnění vládní zakázky na nákup obrněných vozidel Pandur, je-soudě podle výroků předsedkyně soudního senátu Veroniky Čeplové—též širším soudem nad korupčním fungováním politiky v dané době.

Čeplová naznačila, že Dalík nemohl jednat sám. Jinými slovy: nemohl si jen tak, jako Marek Dalík, muž bez oficiální funkce, říci o úplatek ve výši téměř půl miliardy korun, pokud nepanovalo jasné srozumění ohledně toho, kdo jsou politici, kteří jím nabízené zprůchodnění zakázky zajistí.

V prvních reakcích na vynesený rozsudek už jsme mohli zaznamenat, že Dalíkovi se údajně neměří stejným metrem jako některým jiným lobbistům a politikům. Jako příklad se uvádí náměstek ministra obrany v Topolánkově vládě Martin Barták, jehož soud nakonec zprostil obžaloby za to, že si při nákupu nákladních vozů Tatra měl údajně též říct o úplatek.

Případy Bartáka a Dalíka se opravdu v lecčems podobají, ale zároveň též vykazují odlišnosti. Kupříkladu v tom, že v případě Dalíka se obžaloba přeci jen opírala o solidnější důkazní materiál, jakkoliv (jak tomu bývá v případě korupčních kauz, v nichž schází listinné důkazy nebo nahrávky), i v tomto případě jde o to, které ze dvou stran soud nakonec uvěří.

Z odůvodnění soudkyně se zdá, že jistou roli v rozhodování senátu hrál i širší politický kontext. Vláda premiéra Topolánka byla obestřena řadou skandálů, včetně těch korupčních, a nakonec předčasně padla i kvůli údajné snaze právě Dalíka ovlivnit Českou televizi, aby nevysílala pořad o poslanci Petru Wolfovi vyšetřovaném kvůli korupci.

Wolf byl sice původně poslancem za opoziční sociální demokracii, ale za nejasných okolností takříkajíc přeběhl k vládnímu táboru, když s ním opakovaně hlasoval proti opozici. Dalíkovo jméno se už přitom pět let před tím objevilo v souvislosti s údajnou snahou podplatit opozičního poslance za Unii svobody Zdeňka Kořistku, aby tehdy opoziční Občanské demokratické straně pomohl svrhnout vládu vedenou sociální demokracií.

Stejně tak se Dalíkovo jméno objevovalo na začátku roku 2007 v souvislosti s přeběhnutím sociálních demokratů Miloše Melčáka a Michala Pohanky k vládnímu táboru vedeném Topolánkovou ODS. Dalík, ač neměl žádnou oficiální pozici, byl prostě velmi vlivný muž v pozadí Topolánkovy vlády i Topolánka samotného. A ačkoliv zbohatl údajně jen zásluhou svého soukromého podnikání, média opakovaně spekulovala, jakým způsobem k mnohamiliónovému majetku vlastně přišel.

Proč připomínat toto vše v souvislosti s rozsudkem v jedné specifické korupční kauze? Protože se zdá, i ze slov soudkyně, že Dalíkovo zákulisní působení a jeho další aktivity v okolí Topolánkovy vlády nelze od kauzy úplatku za nákup Pandurů zcela oddělit. U soudu v osobě Dalíka stanul prostě jistý typ politiky, a potažmo i Dalíkův šéf Topolánek.

Můžeme se přít, zda zahrnutí tohoto širšího kontextu je správné či nesprávné. Odvolací soud možná usoudí, že spíše nesprávné, a že když tento kontext od kauzy s nákupem Pandurů oddělíme, důkazy proti Dalíkovy jen v kauze Pandurů nejsou dostačující. Jenže už rozsudkem nad Dalíkem v první instanci bylo dosaženo něčeho důležitého: odsouzení jistého typu politiky, která silně poškodila českou demokracii. To není málo.

ČRo Plus, 3.2.2016