Uprchlická krize se stala jakýmsi urychlovačem procesů, které v Evropské unii byly dlouho latentně přítomny. Byl zde už dříve doutnající, ale ještě ne plně rozhořelý konflikt mezi těmi, kdo by nejraději znovu oživili národní státy a těmi, kdo by chtěli více integrovanou Evropu.

Byl zde také už dříve konflikt mezi těmi, kteří tvrdili, že Evropa se otevřela příliš doširoka cizincům, a těmi, kdo tvrdili, že už vzhledem k demografickým trendům Evropa bez přistěhovalectví začne ekonomicky upadat. Nový není ani konflikt o to, zda by Evropská unie měla tváří v tvář globálním ekonomickým tlakům a nerovnostem mezi jednotlivými státy praktikovat spíše úsporná opatření v kontextu neoliberálních teorií, nebo na celoevropské úrovni důsledně prosazovat přerozdělování a více regulovat finanční sektor i trhy obecně.

Všechny tyto i některé další ideové konflikty se pod tlakem uprchlické krize--a před ní pod tlakem problémů Řecka i obecně eurozóny--nyní naplno rozhořely. Je sice pravděpodobné, že Evropská unie nakonec s pomocí celé škály řešení příliv migrantů omezí, ale zdá se, že až současná krize skončí, budeme mít co do činění s jinou, řekněme „novou“ Evropou“.

Je těžké přesně předpovědět, jak bude tato nová Evropa vypadat, snadnější je argumentovat, že to rozhodně nebude Evropa, jak si ji představují různá nacionalistická, proti-imigrantská hnutí—tedy Evropa suverénních národních států opevněných za svými hranicemi. Evropská integrace prostě došla příliš daleko, a její benefity jsou příliš zřejmé, na to, aby se západní evropské střední třídy, jakkoliv mohou být části z nich vyděšené uprchlickou vlnou, vydaly zpět k modelu rivalit menších a větších národních států.

Nejrůznější nacionalistická hnutí mají také smůlu v tom, že liberální demokracie jsou flexibilní systémy, které reagují na problémy. I kdyby to mělo být za cenu dočasného obnovení hranic uvnitř Schengenu, v kombinaci se zvýšenou ochranou vnějších hranic, jakož i draze vykoupené spolupráce s Tureckem, popřípadě dalších nepopulárních kroků, nemohou současné demokratické elity v zájmu vlastního přežití nejednat.

Jenže pokud dostanou současnou uprchlickou kalamitu pod kontrolu, smrskne se výrazně přitažlivost nacionalistických hnutí a politiků. Buďme konkrétní. Kupříkladu u nás takový prezident Miloš Zeman, Martin Konvička nebo Tomio Okamura vsadili na strach z migrace tolik, že jakékoliv její výrazné omezení v důsledku nejrůznějších evropských i národních opatření je politicky oslabí.

Po skončení současné krize Evropa nebude už stejná, protože krize dala do pohybu řadu procesů. Jisté kupříkladu je, že odkryla zásadní rozdíly mezi evropským západem a východem, jakož do jisté míry i mezi evropským severem a jihem. Zejména na jihu Evropy se nyní rodí nová levice, k níž se začínají hlásit mladí lidé napříč Evropou. Nejde už jen o řeckou Syrizu nebo španělský Podemos, ale kupříkladu i o celoevropské levicové hnutí Demokracie v Evropě – hnutí 2025. které založil bývalý řecký ministr financí Janis Varufakis.

Ukazuje se také, že si západní Evropa uvědomila, že liberální demokracie, na níž je ona sama důsledně vybudována, není ani dnes vůbec žádnou samozřejmostí v bývalých komunistických zemích. Jedním z opatření, která mohou být západní veřejnosti prodána jako boj s uprchlickou kalamitou, je i výraznější oddělení a následná rychlejší integrace zemí, které tvořily jádro Unie před jejím rozšířením o postkomunistické země. Ty jsou v reálném nebezpečí, že budou odsunuty na vedlejší kolej, ač si to jejich politické špičky nechtějí připustit.

Tak či onak, v Evropě se v blízké budoucnosti nejen povede vášnivá diskuze o tom, jak dál. Unie jako celek nebo možná jen některé skupiny evropských zemí také možná přijmou kroky, které postaví před zásadní rozhodnutí, kam chce patřit, i Českou republiku, která se momentálně chová tak, jako by chtěla před dravým proudem hýbajícím Evropou strčit hlavu do písku a počkat, až vše přejde. Pokud bude pokračovat současné vzdalování zemí Visegrádu od standardů a hodnot západního evropanství, jednou ze zásadních voleb může bohužel pro nás být odpověď na otázku „s Evropou nebo s Visegrádem?“

ČRo Plus, 11.2.2016