Málokdo dnes už asi pochybuje, že americko-britská vojenská intervence v Iráku za asistence koalice ochotných byla chybou. Potvrdila to i nedávno zveřejněná Chilcotova zpráva ve Velké Británii, která dochází v tomto směru k jednoznačným závěrům.

Válka podle ní byla vyhlášena na základě nepravdivých, možná vylhaných informací o držení zbraní hromadného ničení režimem Saddáma Husajna. O vyhlášení války nebylo rozhodnuto v souladu s mezinárodním právem.

Samotné dobytí Iráku a svržení režimu bylo provedeno rychle a profesionálně, ale většina dalších kroků vyjevila velkou míru nepřipravenosti. Země byla ekonomicky a politicky rozvrácena, bylo zabito více než půl miliónů Iráčanů, a dnes je Irák nejen na pokraji rozpadu, ale také semeništěm teroristických skupin, včetně Islámského státu.

Mnozí namítnou, že po bitvě je každý generálem, a že nezvládnutá okupace Iráku po úspěšné invazi nezbytně neznamená, že odstranění krutého diktátora bylo špatné. Navíc ani z Chilcotovy zprávy není zřejmé, do jaké míry mohl tehdejší britský premiér Tony Blair, na něhož zpráva kriticky míří, vědět, že informace o zbraních hromadného ničení v Iráku jsou nepravdivé.

Chilcotova zpráva není povzbudivé čtení, ale přesto na ní lze nalézt i něco pozitivního. A tím je její samotná existence a proces, který k jejímu vypracování vedl. Znovu se ukázalo, že přes všechny nedostatky, kterými západní demokracie trpí, nakonec nelze v otevřené společnosti nic natrvalo zamést pod koberec, nelze násilím udržovat jen jednu oficiální interpretaci důležitých událostí.

Chilcotova zpráva sice kritizuje skutečnost, že válka s Irákem nebyla řádně posvěcena Radou bezpečnosti OSN, ale konstatuje, že byla řádně vyhlášena. I to může být—možná poněkud paradoxně—považováno za jistý klad v dnešní době, kdy jsme svědky momentálně zmrazené války na východní Ukrajině, kterou ovšem nikdo oficiálně nevyhlásil a agresor, tedy Rusko, tvrdí, že s ní je spojováno neprávem.

Současný Kreml, který okolo svého vojenského angažmá na východní Ukrajině nestydatě mlží, a donedávna lhal i ohledně zapojení své armády při anexi Krymu, se nemusí obávat ani nějaké Chilcotovy zprávy, ani ostré kritiky ze strany domácích politiků a médií.

Obávat se musí jen reakcí demokratických zemí, které zatím trestají ruské angažmá na východě Ukrajiny sankcemi. Pro budoucnost Ruska by bylo ovšem mnohem důležitější, kdyby se bylo schopné jednoho dne se svým jednáním porušujícím mezinárodní právo kriticky konfrontovat samo.

Chilcotova zpráva bohužel nevrátí život všem zbytečným obětím invaze v Iráku, ani neobnoví mávnutím kouzelného proutku stabilitu v zemi. Je ale zdrojem poučení, kterého jsou demokracie schopné.

Z Ruska, které vede proti svému sousedovi takzvanou hybridní válku, se zatím naopak v reakci na západní sankce ozývá spíš jen vzdor a smích. Vladimíru Putinovi opravdu nehrozí, že by se ze svých činů musel zodpovídat, jako to nyní činí Tony Blair.

Tento rozdíl mezi otevřenou západní demokracií a autoritářskými režimy je dobré mít na mysli i nyní, kdy mnohé na Západě naplňuje Chilcotova zpráva spravedlivým rozhořčením.

ČRo Plus, 14.7.2016