Vláda oznámila, že hospodaření státu za loňský rok skončilo s rekordním přebytkem více než šedesáti miliard korun. Měli bychom se z tohoto rekordního ekonomického plusu radovat, jenže česká společnost se zároveň potácí v jakémsi rekordním mínusu.

Lze ho cítit nejen ve společenské náladě, ale ukazují na něj i průzkumy, podle nichž Češi mají navzdory rozpočtovým přebytkům, nízké nezaměstnanosti i obecně dobrým ekonomickým vyhlídkám velký strach z nejrůznějších reálných (nebo dokonce u nás zatím často jen virtuálních) hrozeb, jako jsou terorismus a masová migrace. Česká společnost nemá ani jasnou vizi, kam se ubírat.

Toto tápání se projevuje už v diskuzích o tom, jak vlastně s rekordním rozpočtovým přebytkem naložit. Někteří politici míní, že by se měl umořit státní dluh, jiní, že by se přebytek měl použít ke snížení předpokládaného rozpočtového schodku v příštím roce. Další mají zato, že by se měly zvýšit důchody a některé sociální dávky. A slyšíme také, že by se peníze měly použít na investice do infrastruktury.

Což o to, všechna tato doporučení dávají smysl. Jejich mnohost, i v samotné vládě, ale vyjevuje, že Česká republika ani v místech nejvyšších nemá jasně nastavené priority dalšího rozvoje. Nebo, řečeno poněkud vzletněji, nemá žádnou vizi toho, čím chce být. Kdyby ji měla, bylo by poměrně zřejmé, v jakých oblastech většinu přebytku bude investovat.

Toto tápání se bohužel neomezuje jen na diskuze o využití rozpočtového přebytku. Česká republika nemá příliš jasno ani v odpovědích ani na mnoho dalších otázek. Kupříkladu jakou roli chce hrát v rámci Evropské unie nebo, ještě obecněji, zda patří pevně k Západu. Či, zda si chce dál pohrávat s iluzí, že může být jakýmsi mostem mezi Západem a Východem.

Když ministr financí Andrej Babiš vysvětloval, jak Česká republika k rekordnímu přebytku přišla, vyzdvihl, že se vládě podařilo dostat od Evropské unie většinu peněz, které nám prý „dlužila“ v podobě zatím nevyčerpaných strukturálních fondů. Už samotné použití slova „dlužila“ přitom ukazuje, jakým způsobem čeští politici EU vnímají.

Když už se ale Babiš zapletl se slovem „dlužit“, co se kupříkladu zeptat, zda unii, která nám poskytuje stovky miliard z daní vybraných v bohatších zemích, nedlužíme v podobě větší solidarity v řadě oblastí něco my? Možná by odpověď na tuto otázku pomohla vyjasnit, jakou roli chceme vlastně v EU hrát.

Česká společnost ale asi nebude na takovou otázku schopná odpovědět, dokud se sama nevypořádá s problémy ještě závažnějšími. Kupříkladu s jakousi únavou z transformace a z demokracie, která se projevuje v diskuzích na sociálních sítích i jinde, jakož i v malém zájmu o politiku. A také se zmatkem ohledně vlastní identity nebo s absencí otevřené diskuze o některých temných stránkách naší nedávné historie.

Skutečnost, že u nás neproběhla žádná hlubší diskuze o minulosti, o smyslu demokracie, o Evropské unii, či o tom, proč patříme či nepatříme k Západu, jakož i skutečnost, že máme řadu politiků, kteří raději rozdmýchávají strach, než aby nabízeli odvahu a vize, jsou hlavními důvody, proč ani v okamžiku, kdy vláda oznámí rekordní rozpočtové přebytky, nikdo příliš nejásá. Naopak se paradoxně zdá, že ono rekordní „plus“ jen rozněcuje ve zmatené a ustrašené společnosti ještě větší obavy o budoucnost.

ČRo Plus, 4.1.2017