Vezmeme-li v úvahu, jak kritická je většina českých politických stran k prezidentu Miloši Zemanovi, je zarážející, že žádná z nich zatím nenabídla vlastního kandidáta pro prezidentskou volbu v lednu příštího roku. Anebo že se alespoň některé z nich nebyly schopné dohodnout s ostatními stranami na podpoře nějakého kandidáta, který nemusí nutně mít stranický dres.

Že české politické strany přímou prezidentskou volbu takříkajíc neumějí, bylo zřejmé už při té první, v roce 2013. Některé strany svoje kandidáty sice nabídly, ale často tak činily až na poslední chvíli a bez jasné strategie či analytického rozmyslu. Sociální demokracie tak například postavila do prezidentského klání Jiřího Dienstbiera, pro něhož neměla dostatečnou podporu ani ve vlastních řadách, v nichž měla navrch spíše podpora pro Miloše Zemana.

Občanští demokraté nabídli dlouholetého předsedu Senátu Přemysla Sobotku, ačkoliv průzkumy jasně ukazovaly, že tento vysloužilý straník nevzbuzuje u voličů žádné nadšení. Lidovci pro změnu postavili do prezidentské volby Zuzanu Roithovou, což je jistě úctyhodná osobnost, ale nikoliv někdo, kdo by byl schopen přilákat větší podporu.

Jediná větší strana, která prezidentskou volbu takříkajíc promyslela, byla TOP 09, která postavila populárního Karla Schwarzenberga. Ačkoliv byl úzce spjat s tehdy velmi nepopulární vládou, nescházelo mnoho, aby nakonec uspěl. Jeho šance by byly ještě větší, kdyby se za ním seřadily od počátku všechny pravicové strany.

Dalo by se očekávat, že se politické strany z fiaska, které v roce 2013 utrpěly v podobě zvolení Zemana, podporovaného v prvním kole jen vlastní ministranou, poučí. Jenže sebereflexe je v českých politických stranách nedostatkové zboží.

ČSSD, která stojí v čele vlády a má aspirace vyhrát příští volby, tentokrát vlastního kandidáta dokonce ani nepostaví. Je pochopitelné, že se vedení strany bojí, že by značná část straníků nakonec stejně podpořila Miloše Zemana. I tak je ale pozoruhodné, jak málo odvahy má současné vedení strany jít do souboje se současným prezidentem po tom, co vše si od Miloše Zemana muselo nechat líbit. Nakonec zvolilo alibistické řešení, v němž ČSSD uspořádá vnitrostranické referendum o tom, kterého z kandidátů, kteří budou na podzim k dispozici, podpoří.

Ani pravicové strany, které nenechaly na Zemanovi nitku suchou kvůli jeho pokusům oslabovat parlamentní demokracii a kvůli jeho proruské zahraniční politice, nebyly schopné vygenerovat buď vlastní kandidáty, anebo, ještě lépe, společného kandidáta. I ony nakonec zřejmě podpoří některého z těch kandidátů, kteří se nominovali takříkajíc sami.

Zdrženlivost politických stran ve věci vlastních prezidentských kandidátů je do jisté míry pochopitelná, protože kandidát svázaný jen s jednou politickou stranou má malé šance uspět—zejména pokud by byl sám členem strany. Méně pochopitelné je, proč kupříkladu středopravé politické strany nemohly dát hlavy dohromady a přijít se společným nadstranickým kandidátem, který by s nimi názorově souzněl.

Anebo ještě lépe, proč se nemohli sejít lídři všech velkých stan napříč politickým spektrem a přijít se společným kandidátem, který by byl alternativou k mocenskému duu Zeman-Andrej Babiš, o němž mnozí mluví jako o hrozbě pro českou demokracii. Je možné, že Zemana nakonec porazí jeden z nestranických kandidátů, kteří se postupně objevují. Jisté ale je, že neschopnost českých politických stran nabídnout alternativu, pomáhá ke znovuzvolení právě Zemanovi.

ČRo Plus, 12.4.2017