Infantilita v české politice, aneb Jak se u nás politicky trucuje
Kvalitu demokracie v té které zemi lze měřit různými způsoby, ale kritériem, které určuje kvalitu a stabilitu demokratického systému všude, kde je praktikován, je úcta k institucím a zákonům—obecně k pravidlům hry. Platí to přitom jak pro běžné občany, tak pro politiky.
O tom, do jaké míry se pravidla hry v té které zemi respektují, svědčí kupříkladu míra korupce, vymahatelnost práva, transparentnost rozhodování a mnoho dalších faktorů, které dnes sleduje řada mezinárodních organizací. Existují dokonce nejrůznější žebříčky.
Politici v tom všem hrají důležitou roli. Často se připomíná, že kvalitu demokracie určuje nejen to, jak dobře jsou v té které zemi napsané zákony a ústavy, ale také, jakou má země politickou kulturu. Ta se vyjevuje mnoha způsoby, ale nejviditelněji, když je nutné řešit nějakou politickou krizi.
Neúcta k pravidlům hry a nadřazování vlastních zájmů zájmům státu i veřejnosti mohou z politické krize udělat krizi ústavní a v podstatě paralyzovat celý stát. A naopak, tam kde politici pravidla hry respektují a ctí obecné zájmy více než ty vlastní, je politické krize, jakou jsou kupříkladu odchody ministrů, pády vlád a podobně, možné řešit bez velkých dramat.
To, co se děje nyní u nás okolo snah premiéra odvolat ministra financí, je jen smutnou připomínkou skutečnosti, že ačkoliv mnozí naší politici a komentátoři rádi tvrdí, že Česká republika je už standardní demokracií, ve skutečnosti máme ke standardům dobře fungujících demokracií ještě pořád dost daleko.
Máme prezidenta, který se kvůli vlastní ješitnosti a pomstychtivosti odmítá řídit ústavou. V tak jednoduché věci, jakou je vyhovění žádosti premiéra o odvolání ministra financí, obstruuje, mlží a vykládá si pravidla hry po svém. Máme ministra financí, který místo toho, aby když ho premiér ve funkci dál nechce, ze své pozice jednoduše odešel, kope okolo sebe jako malé dítě a spolu s prezidentem vymýšlí, jak ještě více ohnout pravidla hry, aby se premiérovým rozhodnutím nemusel řídit.
Když pak ministryně školství sama podá demisi kvůli tomu, že se cítí být politicky odpovědná za činy svých podřízených, které vyšetřuje kvůli podezření z korupce policie, působí to v českém kontextu jako skoro něco nepatřičného. Podle našich norem by přeci měla i ona zatloukat, obstruovat, bránit se tím, že za chování své trestně stíhaní náměstkyně nenese žádnou odpovědnost.
Malé děti často trucují. I naši politici často trucují. Pan prezident trucuje, když se po něm premiér odváží žádat podle ústavy, aby vykonal to či ono. Ministr financí trucuje, protože se mu prý ubližuje, místo toho, aby z funkce, kde ho premiér dál nechce, jednoduše odstoupil a pustil se do volebního boje, v němž by mohl voliče přesvědčit, že pravdu má on.
Nedospělost demokracie se projevuje nejjasněji právě takovým infantilním politickým chováním. Ne že by se takové chování v případě významných politiků nevloudilo občas i do jinak dobře fungujících zavedených demokracií, jak to vidíme na příkladu současného amerického prezidenta.
Jenže v takových demokraciích nakonec fungující „systém“ takové projevy infantility obrousí a politiky si takříkajíc přizpůsobí sám sobě. U nás je tomu zatím naopak. Politická infantilita vítězí nad systémem, což má řadu nepříznivých dopadů.
ČRo Plus, 10.5.2017
O tom, do jaké míry se pravidla hry v té které zemi respektují, svědčí kupříkladu míra korupce, vymahatelnost práva, transparentnost rozhodování a mnoho dalších faktorů, které dnes sleduje řada mezinárodních organizací. Existují dokonce nejrůznější žebříčky.
Politici v tom všem hrají důležitou roli. Často se připomíná, že kvalitu demokracie určuje nejen to, jak dobře jsou v té které zemi napsané zákony a ústavy, ale také, jakou má země politickou kulturu. Ta se vyjevuje mnoha způsoby, ale nejviditelněji, když je nutné řešit nějakou politickou krizi.
Neúcta k pravidlům hry a nadřazování vlastních zájmů zájmům státu i veřejnosti mohou z politické krize udělat krizi ústavní a v podstatě paralyzovat celý stát. A naopak, tam kde politici pravidla hry respektují a ctí obecné zájmy více než ty vlastní, je politické krize, jakou jsou kupříkladu odchody ministrů, pády vlád a podobně, možné řešit bez velkých dramat.
To, co se děje nyní u nás okolo snah premiéra odvolat ministra financí, je jen smutnou připomínkou skutečnosti, že ačkoliv mnozí naší politici a komentátoři rádi tvrdí, že Česká republika je už standardní demokracií, ve skutečnosti máme ke standardům dobře fungujících demokracií ještě pořád dost daleko.
Máme prezidenta, který se kvůli vlastní ješitnosti a pomstychtivosti odmítá řídit ústavou. V tak jednoduché věci, jakou je vyhovění žádosti premiéra o odvolání ministra financí, obstruuje, mlží a vykládá si pravidla hry po svém. Máme ministra financí, který místo toho, aby když ho premiér ve funkci dál nechce, ze své pozice jednoduše odešel, kope okolo sebe jako malé dítě a spolu s prezidentem vymýšlí, jak ještě více ohnout pravidla hry, aby se premiérovým rozhodnutím nemusel řídit.
Když pak ministryně školství sama podá demisi kvůli tomu, že se cítí být politicky odpovědná za činy svých podřízených, které vyšetřuje kvůli podezření z korupce policie, působí to v českém kontextu jako skoro něco nepatřičného. Podle našich norem by přeci měla i ona zatloukat, obstruovat, bránit se tím, že za chování své trestně stíhaní náměstkyně nenese žádnou odpovědnost.
Malé děti často trucují. I naši politici často trucují. Pan prezident trucuje, když se po něm premiér odváží žádat podle ústavy, aby vykonal to či ono. Ministr financí trucuje, protože se mu prý ubližuje, místo toho, aby z funkce, kde ho premiér dál nechce, jednoduše odstoupil a pustil se do volebního boje, v němž by mohl voliče přesvědčit, že pravdu má on.
Nedospělost demokracie se projevuje nejjasněji právě takovým infantilním politickým chováním. Ne že by se takové chování v případě významných politiků nevloudilo občas i do jinak dobře fungujících zavedených demokracií, jak to vidíme na příkladu současného amerického prezidenta.
Jenže v takových demokraciích nakonec fungující „systém“ takové projevy infantility obrousí a politiky si takříkajíc přizpůsobí sám sobě. U nás je tomu zatím naopak. Politická infantilita vítězí nad systémem, což má řadu nepříznivých dopadů.
ČRo Plus, 10.5.2017