Ačkoliv hradní tým odpovídá na otázky o stavu zdraví prezidenta Miloše Zemana jako kolovrátek, že prezident má jen známé zdravotní problémy v podobě cukrovky a neuropatie, což nijak neohrožuje výkon prezidentské funkce, televizní záběry jsou neúprosné. Prezident Zeman nejen občas zavrávorá, nebo je stále častěji podpírán svými strážci (což by se dalo přičíst již zmíněné neuropatii nebo nějaké té viróze ve skutečném či obrazném smyslu), ale v některých svých projevech působí extrémně unaveně nebo přímo zmateně.

Už i lékaři z jeho okolí začínají apelovat na jeho tým, aby ho nepřetěžoval, měl by prý více relaxovat. Jenže bez nezávislého posouzení lékaři, kteří nepatří mezi jeho přátele, se veřejnost jen těžko dozví, zda relaxace jen onen lék, jenž prezidentovi, který viditelně chátrá, což některé starší lidi postihne dříve než jiné, může ještě výrazně pomoct.

Na předešlém popisu stavu prezidenta není nic zlomyslného, je to konstatování. Pokud bychom chtěli být ironičtí nebo zlomyslní, poskytuje k tomu Zeman svým kritikům mnoho jiných příležitostí v podobě stále nových kontroverzí.

Prezidentův viditelně se zhoršující stav je důvodem k obavám jiného druhu, než je kupříkladu jeho mstivost vůči oponentům či balancování na hraně Ústavy. Hlava státu zemi reprezentuje. Pokud je taková země podle ústavy konstituční monarchií, často se jaksi samo sebou rozumí, že monarcha odchází až v okamžiku svého skonu. Konstituční monarchie se ale jistí tím, že panovníci se omezují jen na ceremoniální povinnosti.

V parlamentní demokratické republice není ovšem žádný, takříkajíc „vyšší“ důvod, proč by měl být prezidentem nemocný člověk, který přestává zvládat i některé ceremoniální povinnosti, jako je včasný příjezd na společné focení světových státníků, nebo který na summitu NATO, kde je v čele české delegace, vynechá důležité body programu. A protože jeho okolí má takříkajíc v popisu práce předstírat, že je na tom hlava státu lépe, než tomu skutečně je, dostane se nám výmluvy, že místo poslouchání projevů amerického prezidenta dalších státníků, musel cosi prodiskutovat s českým ministrem zahraničí. To neměli v letadle nebo doma dost času?

Podobnou chybu, jaké se dopouští nyní Miloš Zeman, udělal i první polistopadový prezident Václav Havel, který měl na podzim roku 1997 vážné zdravotní problémy, ale rozhodl se přesto znovu kandidovat. Jeho posledním pěti letům ve funkci pak dominovaly vážné zdravotní problémy, které mu zabraňovaly, aby vykonával úřad takříkajíc na plno. Srovnáme-li ho se Zemanem, který, zdá se, chátrá celkově, to ovšem byly problémy zejména s fyzickou stránkou zdraví, které neovlivňovaly Havlovu mysl tak, jako se tomu zdá být v poslední době u Zemana.

Havel byl zvolen parlamentem, takže si dnes nemůžeme ověřit, zda by byl uspěl v přímé volbě, v níž by občané měli možnost vzít jeho zdravotní stav do úvahy. V případě Zemana tak učinit mohou. A ačkoliv většině lidí bude jistě líto, že má zdravotní potíže, mnoho z nich, i z řad jeho dlouhodobých příznivců, bude nejspíš zvažovat, zda to, co považují za Zemanův politický přínos ve funkci hlavy státu, nezačíná zcela neutralizovat nemožnost vykonávat úřad důstojně a s potřebnou ostrostí mysli.

Měl by to vážně zvážit i prezident Zeman. Průzkumy naznačují, že jeho obliba po nedávné vládní krizi a dalších politických přešlapech začala klesat, a jeho porážka, na níž by si před několika měsíci nikdo nevsadil, se nyní jeví jako reálná. Odvolání kandidatury ze zdravotních důvodů by bylo důstojným způsobem, jak se riziku historicky bezprecedentní porážky po prvním prezidentském období vyhnout a přitom zároveň ochránit to, co přinejmenším jeho příznivci vidí jako pozitivní historický odkaz.

ČRo Plus, 31.5.2017