Nový volební lídr sociální demokracie Lubomír Zaorálek vysvětlil nedávno absenci jakékoliv zmínky o přijetí eura Českou republikou ve volebním programu ČSSD slovy, že abychom euro mohli přijmout, musí si nejprve udělat domácí úkoly nejen Česká republika, ale i eurozóna.

To předseda hnutí ANO Andrej Babiš, který ještě před několika lety zastával názor, že Česká republika by euro měla přijmout, argumentuje nyní proti přijetí eura ještě méně mlhavě než Zaorálek. V dobách krizí je prý dobré mít vlastní měnu. Občanští demokraté jsou dlouhodobě proti přijetí eura. Komunisté míní, že by z nás přijetí eura udělalo satelit Německa.

Z ostatních významnějších stran v České republice se k přijetí eura otevřeně hlásí pouze TOP 09 a koalice lidovců s hnutím Starostů a nezávislých.

Zaorálkova nevstřícná slova o přijetí eura u nás jsou zajímavým dokladem zmatku v sociální demokracii, která se nyní zoufale snaží přitáhnout voliče. Nový tým v čele ČSSD evidentně došel k názoru, že přesvědčovat občany o nepopulárním kroku je příliš riskantní, takže Zaorálek vše zahalil do alibistických frází o domácích úkolech.

Jde o ostrý odklon od toho, co ještě před měsícem požadoval premiér Bohuslav Sobotka, který prohlásil, že pokud by ČSSD stála v čele příští vlády, měla by na konci jejího mandátu Česká republika platit eurem. Narážel tímto apelem zejména na skutečnost, že ze západu Evropské unie přicházely zprávy, že eurozóna se má stát základnou nového kola evropské integrace, což by mohlo odsunout země, které v eurozóně nebudou na evropskou periférii.

Pokud jde o Zaorálkem zmíněné domácí úkoly, Česká republika momentálně všechna maastrichstká kritéria pro přijetí eura plní. Úkol je tedy politický, nikoliv ekonomický. Jenže jsme v České republice, kde politici momentálně vládnou podle průzkumů nálad veřejnosti, nikoliv proti nim. Nikdo nemá odvahu jít proti proudu, jako to udělal nedávno ve Francii vítězný prezidentský kandidát Emannuel Macron, který navzdory sílící euroskepsi ve své zemi udělal z evropanství hlavní téma své volební kampaně.

Zaorálkova slova o domácím úkolu, který musí udělat eurozóna, aby nás jako člena získala, bohužel na rozdíl od toho, co jsme viděli ve Francii, jsou jen čirý populismus. Vycházejí především z obecně sdílených obav, abychom si snad neuškodili, kdybychom vstupem přijali odpovědnost za případné problémy zemí na jihu EU. A také z mylného přesvědčení, že mít vlastní měnovou politiku je jakási obrovská výhoda.

Slovensko už od roku 2009 platí eurem, a zatím se na Českou republiku ekonomicky jen dotahuje. Kdyby byl argument o výhodnosti vlastní měnové politiky v dnešní EU platný, měli bychom se Slovensku vzdalovat.

Hlavní potíž s odmítáním eura je ale politického rázu. Německá kancléřka Angela Merkeolvá před několika dny potvrdila, že se chce vážně zabývat Macronovými návrhy na vytvoření dvourychlostní EU, přičemž tvrdé integrační jádro by konstituovaly země eurozóny. Z České republiky zaznívají typicky bohorovná česká ujištění, že nic není tak horké, jak se vaří. Máme prý čas, protože než se Macronova vize případně prosadí, pokud vůbec, bude to trvat.

Možná by ale neuškodilo všimnout si nenápadného signálu, který k nám Brusel v tomto směru vyslal v minulých dnech. Zatímco plnit rozhodnutí o uprchlických kvótách odmítají všechny země Visegrádu, řízení pro porušování evropského práva zahájila EK pouze s Polskem, Maďarskem a Českou republiku. Slovensko bylo vynecháno. Proč? Nejspíš proto, že má euro a počítá se s ním v tvrdém integračním jádru. S námi momentálně evidentně nikoliv.

ČRo Plus, 21.6.2017