Před tím, než se čeští politici i část komentátorské obce pustí do odsuzování údajné arogance Evropské komise, která posunula řízení s naší zemí ohledně neplnění evropské dohody o uprchlických kvótách do dalšího kola, možná by neuškodilo menší logické cvičení.

Představme si, že by skupiny majitelů restaurací reagovaly na nedávno přijatý zákon o zákazu kouření v restauracích tak, že tento zákaz je nesmyslný, neuznávají ho, a v jejich restauracích se tudíž bude dál kouřit. Budou ale místo respektování toho, co zákon předepisuje, prý dobrovolně přispívat na protikuřácké kampaně a do fondu na léčení lidí s rakovinou plic.

Reakce státní moci by byla jednoznačná. Jistě by majitele restaurací nekárala za jejich bohulibou snahu přispívat k potírání příčin a následků kouření v rámci občanských iniciativ nad rámec toho, co po nich žádá stát, ale zároveň by nekompromisně požadovala dodržování zákona. Jinak by přišly nejprve pokuty, později i zavření dotyčných restaurací.

Bohužel český stát se vůči Bruselu chová přesně takovým způsobem, jaký by při nedodržování domácích zákonů nemohl připustit, pokud nechce, aby úplně ztratil autoritu. Bylo samozřejmě možné, aby se stát obrátil na Evropský soudní dvůr s tím, že je podle něj pochybná samotná „ústavnost“ evropského zákona o uprchlických kvótách, jako to udělalo Maďarsko a Slovensko. Ostatně podobně se u nás v případě zmíněného protikuřáckého zákona zachovala část senátorů, která chce se zákazem kouření bojovat u našeho Ústavního soudu.

I když je velmi nepravděpodobné (jak ukazuje doporučení „evropského advokáta“ Evropskému soudnímu dvoru, aby slovenskou a maďarskou žalobu zamítnul), že by soud takové české žádosti vyhověl, neboť evropská legislativa o kvótách byla schválena potřebnou kvalifikovanou většinou v souladu s Lisabonskou smlouvou, bylo by to řešení, které je v souladu s „ústavním“ pořádkem EU.

Řešení, v němž česká vláda odmítla evropský zákon o kvótách plnit dokonce i svým oficiálním usnesením, přičemž dál argumentuje jako oni restauratéři ve výše zmíněné hypotetické situaci, ale v pořádku není. Není divu, že tento přístup nedokázala obhájit ani ve své odpovědi EK, když s ní zahájila před měsícem první kolo řízení pro porušení evropského práva.

Oficiální rozhodnutí české vlády porušit evropskou legislativu bylo přijato v předvolebním zápalu. Protiuprchlická hysterie u nás dosáhla rozměrů, kdy podle politiků už zřejmě nestačil ani příklad postupu Slovenska, které navzdory své žalobě zároveň uznává, že se evropským zákonem o kvótách musí řídit, dokud oficiálně platí, a tvrdí že se uprchlíky tudíž snaží přijímat.

Skutečnost, že jich zatím nepřijalo více než dosavadních šestnáct, je prý zapříčiněna objektivními potížemi. I proto proti němu EK nezahájila řízení pro porušování evropské legislativy. I když, pravda, Slovensku také pomáhá skutečnost, že má euro, a počítá se s ním tudíž zřejmě do tvrdého jádra v projektu dvourychlostní EU.

Mnozí mohou namítnout, že postoj české vlády je čestnější, když se kvótám, v něž nevěří, oficiálně vzepřela. Jenže v právním státě lze možná státní moc, která vymáhá plnění přijatých zákonů, na čas „ošulit“ tvrzením, že se zákon snažíme plnit, i když nám to moc nejde, ale rozhodně ji nelze vyzvat na souboj oficiální deklarací, že schválený zákon prostě nebudeme plnit, protože s ním nesouhlasíme.

Bohužel se zdá být skoro jisté, že nás odmítnutí evropské legislativy, učiněné v předvolební horečce, přijde, pokud EK podá na Česko žalobu u Evropského soudního dvora, na přinejmenším několik stovek miliónů korun v pokutách. Česko sice nyní dostalo měsíc na to, aby svůj postup napravilo, ale samo se zahnalo do tak hlubokého kouta, že to politici jen těžko budou chtít udělat.

Je to jen další zbytečný předvolební dáreček jisté části voličů za peníze všech daňových poplatníků. Navíc dáreček, který bude mít dlouhodobě nepříznivé dopady na naše postavení v EU.