V předvolební diskuzi finančních expertů politických stran, které mají největší naději dostat se do Sněmovny, zazněla v rekaci na otázku, kdy Česká republika přijme euro, mnohokrát odpověď „až to bude pro nás výhodné.“

Což o to, ČR by se jistě neměla hnát do ničeho, co je pro ní jasně nevýhodné. I tak je ale poněkud zarážející účetnická logika, počítající ztráty a zisky členství v eurozóně bez ohledu jak na širší politický kontext, tak možné dlouhodobé výhody za fasádou současných účetních kalkulací. Kdyby Evropská unie přistupovala k vyplácení stovek miliard v dotacích naší a dalším zemím stejně, mohl by i Brusel a země, z jejichž daňových výnosů peníze dostáváme, argumentovat, že je to „nevýhodné.“

V tomto kontextu mnohokrát opakované tvrzení většiny diskutujících politiků, že euro přijememe, „až to bude výhodné“, vyvolává otázku, jak se Česko zachová, až se stane z čistého příjemce evropských milard čistým plátcem. Bude-li platit stejná účetnická logika, jakou politici krmí voliče nyní, začne ČR usilovat o vystoupení z EU, protože je členství účetně „nevýhodné“?

Není to bohužel úplně hypotetická otázka. Svými postoji k přijetí eura totiž dnes většina politiků voliče „vychovává“ směrem k postoji, že členství nejen v eurozóně, ale i v Unii jako takové, je pouze čímsi, z čeho musíme mít „my“ spočitatelný prospěch. Nelze se divit, že v kontextu takovéhoto diskurzu je podpora pro euro menšinová.

Premiér Bohuslav Sobotka nabídl zvláštní variantu argumentu „až to bude pro nás výhodné.“ Euro prý máme přijmout, ale nejprve musíme dostatečně zvýšit platy a celkově snížit ekonomické rozdíly mezi vyspělejšími zeměmi a námi. Zároveň tvrdil, že je potřeba studovat a analyzovat příklad Slovenska.

Ten je ovšem takový, že Slovensko nečekalo, až výrazně vzrostou platy, ani na výrazné dohnání západní Evropy. Přijetím eura v roce 2009 udělalo prostě krok, k němuž se zavázalo stejně jako ČR v přístupové smlouvě. A i když momentálně roste ČR s vlastní měnou o procento rychleji, Slovensko se po přijetí eura nejen lépe vypořádalo s ekonomickou krizí, ale za posledních osm let se na nás ekonomicky téměř dotáhlo.

Jistá opatrnost českých politiků je ve světle problémů jihu eurozóny na místě, ale bohužel celá naše diskuze o euru se odehrává mimo širší mezinárodně-politický kontext. Když se pak možní budoucí ministři financí či dokonce premiéři seřadí na jednom jevišti, mění se pochopitelná obezřetnost přímo před očima v opatrnictví a politický oportunismus. A to je postoj, který se může dlouhodobě vymstít mnohem více, než momentální výhody, které nám prý poskytuje vlastní měna.