Z Nagana se stává české náboženství
Novinář Josef Káninský napsal v Lidových novinách, že vítězství českých hokejistů na Olympijských hrách v Naganu v roce 1998 má potenciál být přirozeně slaveným státním svátkem. Ve světle toho, jak se na Nagano vzpomíná, jaké emoce ono vítězství dodnes budí, není možná daleko od pravdy.
S Naganem se dnes zachází jako s náboženským mýtem svého druhu. Má svoje ikony a stokrát převyprávěné či odvysílané klíčové momenty (Haškovy zákroky, Svobodův gól proti Rusku, divoká cesta domů letadlem, setkání hokejistů s davem na Staroměstském náměstí). Jakýsi téměř náboženský charakter celé události, dodnes podtrhuje pocit, že šlo o cosi jako zázrak, který se stal, ač to bylo velmi nepravděpodobné.
Ve skutečnosti tím hlavním „zázrakem“, který je v podloží emocí pojících se s Naganem dodnes, bylo chvilkové sjednocení jinak rozhádaného národa.
Opojení z jednoty, z neuvěřitelnosti toho, že „jsme“ to „my“ (reprezentovaní „zlatými hochy“) dokázali, že jsme se zdánlivě stali na okamžik globálně slavnými. Otázkou tak je, zda hlavním důvodem, proč na Nagano dodnes vzpomínáme v téměř v náboženském duchu, není skutečnost, že nám umožnilo „se prožít“ alespoň dočasně jako národ, v němž všichni sdílíme stejné emoce.
Předčilo v tomto smyslu dokonce i sametovou revoluci, v níž přece jen byla na jedné straně vítězná většina národa a na druhé straně poražená menšina, takže prožívaná jednota a euforie nezasáhly každého. Jednota emocí vybuzených Naganem naopak dodnes nečiní rozdíly mezi tím, koho kdo volí, kdo patří k dnes vzývanému „lidu“ a kdo k očerňovaným elitám, kdo ke Kavárně a kdo k venkovské Hospodě. O onom vítězství se dá mluvit jazykem hospodským, i jazykem intelektuálním. Snese vše.
Jenže o čem to tady vlastně mluvíme? Co nám to za dvacet let vyrostlo do podoby téměř náboženského mýtu? Když onu oponu mýtu odhrneme, nemluvíme o ničem důležitějším než o hokeji, o sportovní hře populární v menší části severní polokoule, o fanouškovství.
Z tónu mnohých komentářů by přitom lehce šlo nabýt dojmu, že šlo o mnohem víc. A možná mají pravdu. Šlo ale o skutečnou historickou událost, srovnatelnou s jinými velkými historickými událostmi?
V tomto kontextu je otázkou, co toto zveličení hokejového úspěchu až na jakousi mytologickou úroveň o nás jako o národu vypovídá. Možná to, že jelikož se nedokážeme prožívat jako národ politický, a jelikož jsme tím, co Kundera nazval „národ nesamozřejmý“ hledáme v naganském úspěchu stvrzení vlastní existence a identity, jakož i ambicí, které bychom mohli a měli generovat jinak. Rodí se další české simulakrum.
S Naganem se dnes zachází jako s náboženským mýtem svého druhu. Má svoje ikony a stokrát převyprávěné či odvysílané klíčové momenty (Haškovy zákroky, Svobodův gól proti Rusku, divoká cesta domů letadlem, setkání hokejistů s davem na Staroměstském náměstí). Jakýsi téměř náboženský charakter celé události, dodnes podtrhuje pocit, že šlo o cosi jako zázrak, který se stal, ač to bylo velmi nepravděpodobné.
Ve skutečnosti tím hlavním „zázrakem“, který je v podloží emocí pojících se s Naganem dodnes, bylo chvilkové sjednocení jinak rozhádaného národa.
Opojení z jednoty, z neuvěřitelnosti toho, že „jsme“ to „my“ (reprezentovaní „zlatými hochy“) dokázali, že jsme se zdánlivě stali na okamžik globálně slavnými. Otázkou tak je, zda hlavním důvodem, proč na Nagano dodnes vzpomínáme v téměř v náboženském duchu, není skutečnost, že nám umožnilo „se prožít“ alespoň dočasně jako národ, v němž všichni sdílíme stejné emoce.
Předčilo v tomto smyslu dokonce i sametovou revoluci, v níž přece jen byla na jedné straně vítězná většina národa a na druhé straně poražená menšina, takže prožívaná jednota a euforie nezasáhly každého. Jednota emocí vybuzených Naganem naopak dodnes nečiní rozdíly mezi tím, koho kdo volí, kdo patří k dnes vzývanému „lidu“ a kdo k očerňovaným elitám, kdo ke Kavárně a kdo k venkovské Hospodě. O onom vítězství se dá mluvit jazykem hospodským, i jazykem intelektuálním. Snese vše.
Jenže o čem to tady vlastně mluvíme? Co nám to za dvacet let vyrostlo do podoby téměř náboženského mýtu? Když onu oponu mýtu odhrneme, nemluvíme o ničem důležitějším než o hokeji, o sportovní hře populární v menší části severní polokoule, o fanouškovství.
Z tónu mnohých komentářů by přitom lehce šlo nabýt dojmu, že šlo o mnohem víc. A možná mají pravdu. Šlo ale o skutečnou historickou událost, srovnatelnou s jinými velkými historickými událostmi?
V tomto kontextu je otázkou, co toto zveličení hokejového úspěchu až na jakousi mytologickou úroveň o nás jako o národu vypovídá. Možná to, že jelikož se nedokážeme prožívat jako národ politický, a jelikož jsme tím, co Kundera nazval „národ nesamozřejmý“ hledáme v naganském úspěchu stvrzení vlastní existence a identity, jakož i ambicí, které bychom mohli a měli generovat jinak. Rodí se další české simulakrum.