Koronavirus může zdevastovat českou kulturu
Opatření přijatá vládou ve snaze zamezit šíření koronaviru těžce dopadnou na celé hospodářství. Existuje ale celé jedno odvětví, v němž dopady vládních nařízení, která omezila shromažďování i provoz nejrůznějších institucí, způsobí v krátkém časovém horizontu velkou existenční nejistotu, v delším období budou likvidační. Tímto odvětvím je kultura.
V kulturních institucích, zejména v divadelnictví a hudebním průmyslu, u nás pracuje velké množství lidí na „volné noze“, což fakticky znamená, že jsou považováni za osoby samostatně výdělečné činné, a jsou placeni na základě jednorázových smluv, jako jsou smlouvy o dílo, a podobně. V praxi to znamená, že tito lidé, stejně jako drobní podnikatelé obecně, nepožívají stejnou pracovně-právní ochranu, které se dostává zaměstnancům.
Českou kulturu svírá dlouhodobě nedostatek financí. Pro ty kulturní instituce, které fungují jako příspěvkové organizace financované z rozpočtů měst nebo státního rozpočtu, popřípadě dostávají granty, nemusí být několikaměsíční paralýza kulturního sektoru likvidační. V případě takto financovaných divadel jde o jakési divadelní prázdniny.
Jenže vedle těchto institucí existuje celá řada soukromých divadelních i hudebních souborů, popřípadě galerií, které na státní či municipální finance nedosáhnou, často z důvodů, které nejsou zcela transparentní. Živí je vstupné a soukromé dary. Ty šťastnější dostávají alespoň minimální příspěvky od municipalit, kde působí. Je zřejmé, že několikaměsíční výpadek v příjmech ze vstupného je pro ně potenciálně likvidační.
V posledních dnech na tuto skutečnost upozornili v emotivních vyjádřeních jak šéf a majitel pražského divadla Na Jezerce Jan Hrušínský, tak majitel pražského divadla Bez zábradlí Karel Heřmánek. Představitelé Asociace nezávislých divadel se v minulých dnech sešli s ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem, aby hledali způsoby, jimž by jim stát mohl případně pomoci. Daleko se ale nedostali.
Heřmánek se obrátil na zastupitele hlavního města Prahy s dopisem, v němž upozorňuje na dlouholeté pokřivení v systému financování divadel a žádá hlavní město o pomoc. Ani on se ale nedotkl jiného závažného problému, jímž je skutečnost, že jak divadla, kterým stát či města přispívají na jejich činnost, tak ta zcela soukromá, najímají většinou herce i technický personál na smlouvy, které nezakládají regulérní pracovní poměr.
V mnoha případech se jedná o mnohokrát kritizovaný „švarc“ systém, kdy herec v divadle vystupuje i zkouší, využívá jeho pracovních pomůcek, a měl by tedy mít pracovní smlouvu, která nutí zaměstnavatele, aby za něj odváděl příspěvky do systému sociálního a důchodového pojištění. Tito umělci i podpůrný personál se nyní ve světle vládních opatření musejí spolehnout sami na sebe, a období, kdy nepracují, mohou často překlenout jen s pomocí půjček.
Herci, kteří mají štěstí, že pracovní smlouvy mají, se mohou organizovat v hereckých odborech, tzv. Herecké asociaci. Ta by teoreticky mohla a měla zastupovat ve složitých situacích, jako je současná krize, všechny herce, jenže její představitelé narážejí na argumenty zaměstnavatelů i státu, že herce, kteří nemají zaměstnanecké smlouvy a působí vesměs jako osoby samostatně výdělečně činné, nemohou zastupovat.
Na podobné argumenty narážejí herecké odbory i v situacích, kdy se snaží bojovat se snahami produkčních společností nabízet nevýhodné či diskriminační smlouvy. Tyto společnosti se navíc hercům organizovaným v odborech často raději vyhýbají, protože vůči hercům pracujícím jako osoby samostatně výdělečně činné, jsou v silnější pozici.
Shrneme-li: financování české kultury jako takové je nesystémové, a pracovní vztahy kulturních institucí s lidmi, které najímají, připomínají džungli. Dokud se celý systém kvůli vládním opatřením nezastavil, jakž takž navzdory této džungli fungoval. V krizi spojené s koronavirem, má ale dlouhodobé podfinancování kultury i přehlížení často diskriminačních praktik v zaměstnávání umělců potenciál, zlikvidovat nejen mnoho kulturních těles, ale také přivést do těžko řešitelných existenčních problémů nemálo umělců.
ČRo Plus, 21.3.2020
V kulturních institucích, zejména v divadelnictví a hudebním průmyslu, u nás pracuje velké množství lidí na „volné noze“, což fakticky znamená, že jsou považováni za osoby samostatně výdělečné činné, a jsou placeni na základě jednorázových smluv, jako jsou smlouvy o dílo, a podobně. V praxi to znamená, že tito lidé, stejně jako drobní podnikatelé obecně, nepožívají stejnou pracovně-právní ochranu, které se dostává zaměstnancům.
Českou kulturu svírá dlouhodobě nedostatek financí. Pro ty kulturní instituce, které fungují jako příspěvkové organizace financované z rozpočtů měst nebo státního rozpočtu, popřípadě dostávají granty, nemusí být několikaměsíční paralýza kulturního sektoru likvidační. V případě takto financovaných divadel jde o jakési divadelní prázdniny.
Jenže vedle těchto institucí existuje celá řada soukromých divadelních i hudebních souborů, popřípadě galerií, které na státní či municipální finance nedosáhnou, často z důvodů, které nejsou zcela transparentní. Živí je vstupné a soukromé dary. Ty šťastnější dostávají alespoň minimální příspěvky od municipalit, kde působí. Je zřejmé, že několikaměsíční výpadek v příjmech ze vstupného je pro ně potenciálně likvidační.
V posledních dnech na tuto skutečnost upozornili v emotivních vyjádřeních jak šéf a majitel pražského divadla Na Jezerce Jan Hrušínský, tak majitel pražského divadla Bez zábradlí Karel Heřmánek. Představitelé Asociace nezávislých divadel se v minulých dnech sešli s ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem, aby hledali způsoby, jimž by jim stát mohl případně pomoci. Daleko se ale nedostali.
Heřmánek se obrátil na zastupitele hlavního města Prahy s dopisem, v němž upozorňuje na dlouholeté pokřivení v systému financování divadel a žádá hlavní město o pomoc. Ani on se ale nedotkl jiného závažného problému, jímž je skutečnost, že jak divadla, kterým stát či města přispívají na jejich činnost, tak ta zcela soukromá, najímají většinou herce i technický personál na smlouvy, které nezakládají regulérní pracovní poměr.
V mnoha případech se jedná o mnohokrát kritizovaný „švarc“ systém, kdy herec v divadle vystupuje i zkouší, využívá jeho pracovních pomůcek, a měl by tedy mít pracovní smlouvu, která nutí zaměstnavatele, aby za něj odváděl příspěvky do systému sociálního a důchodového pojištění. Tito umělci i podpůrný personál se nyní ve světle vládních opatření musejí spolehnout sami na sebe, a období, kdy nepracují, mohou často překlenout jen s pomocí půjček.
Herci, kteří mají štěstí, že pracovní smlouvy mají, se mohou organizovat v hereckých odborech, tzv. Herecké asociaci. Ta by teoreticky mohla a měla zastupovat ve složitých situacích, jako je současná krize, všechny herce, jenže její představitelé narážejí na argumenty zaměstnavatelů i státu, že herce, kteří nemají zaměstnanecké smlouvy a působí vesměs jako osoby samostatně výdělečně činné, nemohou zastupovat.
Na podobné argumenty narážejí herecké odbory i v situacích, kdy se snaží bojovat se snahami produkčních společností nabízet nevýhodné či diskriminační smlouvy. Tyto společnosti se navíc hercům organizovaným v odborech často raději vyhýbají, protože vůči hercům pracujícím jako osoby samostatně výdělečně činné, jsou v silnější pozici.
Shrneme-li: financování české kultury jako takové je nesystémové, a pracovní vztahy kulturních institucí s lidmi, které najímají, připomínají džungli. Dokud se celý systém kvůli vládním opatřením nezastavil, jakž takž navzdory této džungli fungoval. V krizi spojené s koronavirem, má ale dlouhodobé podfinancování kultury i přehlížení často diskriminačních praktik v zaměstnávání umělců potenciál, zlikvidovat nejen mnoho kulturních těles, ale také přivést do těžko řešitelných existenčních problémů nemálo umělců.
ČRo Plus, 21.3.2020