Na sociálních sítích koluje tablo, které ve své horní části nabízí fotografie sedmi politiků, jejichž země neslavně vynikly nad zbytkem světa tím, že nezvládly boj s nemocí Covid-19. Všichni tito politici jsou muži: americký prezident Donald Trump, brazilský prezident Jair Bolsonaro, ruský prezident Vladimír Putin, francouzský prezident Emmanuel Macron, španělský premiér Pedro Sanchéz, italský premiér Giuseppe Conti, a britský premiér Boris Johnson.

V dolní části tabla jsou podobenky političek, jejichž země naopak zvládly boj s koronavirem na výbornou: německá kancléřka Angela Merkelová, tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen, novozélandská premiérka Jacinda Ardernová, dánská premiérka Mette Frederiksenová, finská premiérka, Sanna Marinová, norská premiérka Erna Solbergová a islandská premiérka Katrín Jakobsdóttirová.

Leckdo může namítnout, že jde o nemístné zjednodušení. A v několika ohledech se o zjednodušení opravdu jedná.

Existuje kupříkladu i řada zemí, které zvládly zdravotnickou fázi boje s koronavirem velmi dobře, a v jejichž čele přitom stojí muži. Lze také namítnout, že nejméně tři politici na zmíněném tablu—francouzský prezident a premiéři Itálie a Španělska—sice stojí v čele zemí, které nezachytily nástup pandemie, ale později si počínali kompetentně, takže pandemie je v jejich zemích momentálně pod kontrolou.

Společným jmenovatelem zemí, kde se koronavirem nakazily velké počty lidí a mnoho jich zemřelo, a v nichž pandemie ještě zdaleka není pod kontrolou ani nyní, tedy není, že v jejich čele stojí muži, ale že je vedou populisté a diktátoři s rozměrnými egy. K zamyšlení se spíše nabízí, proč všichni tito populisté a diktátoři jsou muži.

To, že špatně si v krizi počínají zejména země, v jejichž čele stojí populisté a autokraté podtrhuje i skutečnost, že existuje ještě několik dalších zemí, v nichž je situace špatná až katastrofální, přičemž v jejich čele stojí populisté uhnětení z podobného těsta jako třeba Trump nebo Bolsonaro. Jejich obrázky se na zmíněné tablo nevešly, ale lze zmínit třeba mexického prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora, indického premiéra Narenda Moriho nebo filipínského prezidenta Rodriga Duerteho. Anebo některé diktatury, jako je Irán, který řídí ajatolláhové. Na samotném počátku krize selhala i komunistická Čína, která svým utajováním informací a pomalou reakcí notně napomohla k rozšíření viru do celého světa.

Navzdory těmto upřesněním je nicméně zřejmé, že zmíněné tablo nemíří úplně vedle. Žádná země, v jejímž čele stojí politička, totiž v boji s koronavirem neselhala. Všechny tyto země daly na rady expertů a uměřenost, nebouchalo se zbytečně pěstí do stolu, jejich vlády nezpochybňovaly vážnost nákazy, ani přijatá expertní řešení. Bojovalo se o zdraví a životy obyvatel, spíše než o politické body.

Jak už bylo řečeno, v obecnější rovině stojí spíše za zamyšlení, proč jsou nacionálně-populističtí lídři po celém světě dnes jen muži. Jedinou světově známou nacionalistickou populistkou je Francouzka Marine le Penová, která ale zatím nedosáhla na nejvyšší posty v zemi.

Nelze samozřejmě pominout skutečnost, že všechny zmíněné političky, jejichž země v boji s koronavirem uspěly, vládnou v zemích s obecně vysokou mírou důvěry v instituce, a vyspělými kulturami právního státu i demokratického vládnutí, což ke zvládnutí krize jistě přispělo.

Ale i když zevšeobecňování je vždy riskantní, nelze si zároveň nevšimnout, že všichni nacionální populisté, od Trumpa až po Bolsonara, jakož i různí diktátoři, se vyznačují nemalou dávkou arogance, zálibou v silových řešeních, jakož i nadměrnými egy. A nelze si nevšimnout, že u ženských političek je tyto charakteristiky těžké hledat, což se v krizi, jakou je pandemie nemoci Covid-19, osvědčilo.

Asi tak není úplně od věci nápis, jímž je zmíněné tablo uvozeno: Možná svět potřebuje více žen ve vedení.

ČRo Plus, 16.7.2020