Občanští demokraté během víkendového sjezdu spáchali politické harakiri, aniž je k tomu někdo nutil. Zatímco sjezdovým sálem burácelo slovo „změna“, zacementovala se strana v pozicích, které povedou k jejímu dalšímu pádu.

Autor tohoto textu už před časem napsal, že ODS stojí nad propastí, a od pádu do ní jí může zachránit jen dostatek odvahy najít nové vedení, které není ani topolánkovské, ani bémovské (klausovské). Kongres byl ovšem nakonec střetem mezi těmito dvěma křídly, v němž zvítězil Topolánek. Nezvítězila ale strana.

Ta zůstává nadále rozštěpena, protože poražené křídlo zatím nikam neodchází. Navíc není ani natolik slabé, aby nepůsobilo Topolánkovi další problémy. Tahanice uvnitř strany budou pokračovat, což se projeví na dalším poklesu její popularity.

Neochota k razantnímu řešení je svým způsobem zajímavá, protože ODS rozhodně není stranou, která by neměla dost politických talentů. Mezi bývalými hejtmany i starosty velkých měst by se jistě našlo dost politiků, kteří, kdyby dostali příležitost, by se osvědčili. Navíc mohli z pozice jakéhosi politického svorníku usilovat o smír mezi oběma znesvářenými stranickými křídly.

Teatrální odchod prezidenta Klause z pozice čestného předsedy strany navíc ve světle vítězství Topolánkova křídla znamená, že bude pokračovat politická válka s prezidentem. Proklausovské křídlo přitom zůstalo i po kongresu dostatečně silné na to, aby Topolánkovi působilo vážné problémy ve straně a komplikovalo jeho vládnutí.

Topolánek nakonec nevyužil ani tématu, které se mu přímo nabízelo jako zbraň proti klausovcům—tedy téma Evropské unie. Jestliže Klaus z ODS odešel de facto především proto, že nesouhlasí s pragmatickými postoji Topolánka k Lisabonské smlouvě, a toto téma bude používat v dalším střetu s Topolánkem jako zbraň, měl Topolánek skvělou příležitost oslovit sjezd po svém zvolení s apelem na podporu Lisabonské smlouvy.

Mohl argumentovat, že coby politik, který smlouvu za Českou republiku podepsal, je nyní za její ratifikaci odpovědný, čemuž by po nedávném rozhodnutí Ústavního soudu nemělo nic stát v cestě. Pokud delegáti kongresu, kteří jej podpořili proti klausovcům, chtějí aby politicky přežil, měli by vyslovit jasnou podporu Lisabonské smlouvě.

Místo toho zůstal Topolánek u neslaných, nemastných prohlášení na adresu Evropské unie, což se také odrazilo v dvojsečném usnesení kongresu na adresu Lisabonské smlouvy. Kdyby byl Topolánek definoval „post-klausovskou“ ODS jako víceméně proevrospkou stranu, měl by teď ideologickou bázi, z níž může operovat. A možná by přilákal i nové voliče, protože většina pravicových voličů je pro další evropskou integraci.

Promrhal ovšem i tuto šanci, takže v příštích měsících nebude mít kromě zdůrazňování politické stability v době českého předsednictví EU žádné zbraně pro posílení své pozice. Jeho slabá vláda už neprosadí žádné reformy,
a Klausovo křídlo na něj bude útočit tak jako tak, protože dokonce i Topolánkův „ano-ne“ přístup k EU je pro ně příliš „euro-optimistický“.
Někteří klausovci navíc možná odejdou do nové strany.

ODS tedy jen těžko získá ztracené pozice ve veřejném mínění. Odchod Klause navíc může způsobit, že se od strany odvrátí i skalní obdivovatelé Klause, kterých není málo.

Kongres také nedokázal provést žádnou skutečnou introspekci. Dozvěděli jsme se, že neúspěch ODS v nedávných volbách byl způsoben špatnou komunikací, nikoliv špatnou politikou. To znamená, že špatná politika ODS zůstane nadále špatná, akorát se ji občanům bude propagandistická mašinérie strany a vlády snažit lépe prodat. To se ovšem nepodaří, protože občané nejsou úplně na hlavu padlí.

Případné řešení krize v ODS tedy bylo jen odsunuto na pozdější dobu—ovšem s horšími důsledky. ODS nejspíš utrpí zdrcující porážku ve volbách do Evropského parlamentu, což vyvolá další vlnu paniky. Otázkou je, zda v té době už nebude na jakékoliv skutečné změny pozdě.