Hlasování o Lisabonské smlouvě v Poslanecké sněmovně 19. února ukázalo, že na občanské demokraty čekají těžké časy. Ačkoliv kritická masa poslanců za ODS nakonec pomohla evropskou reformní smlouvu v dolní komoře schválit, strana se ukázala být rozštěpená na v podstatě dvě téměř stejné části.

Toto schizma má velký potenciál se dále prohlubovat a zcela vymazat zisky ve veřejném mínění, kterých ODS dosáhla zejména zásluhou vládního angažmá na evropské a světové scéně během prvního měsíce českého předsednictví Evropské unie.

ODS pomohla v lednu i skutečnost, že sociální demokraté ve snaze vyvinout s pomocí krajů, které nyní ovládají, tlak na vládu, aby zrušila poplatky ve zdravotnictví, vytvořili do jisté míry chaos, který irituje i mnoho z těch, kdo by si jinak zrušení poplatků přáli. Navíc ČSSD, jak se zdá, podcenila skutečnost, že poplatky byly především jen symbolem celkově zmatených vládních reforem. Byly v jistém ohledu karikaturou, v níž se na podzim minulého roku v groteskní zkratce projevila slabost vlády před volbami do krajských zastupitelstev a jedné třetiny Senátu.

Vítězstvím ČSSD se ovšem symbolika poplatků částečně vyčerpala, a mnoho občanů by nejspíš preferovalo, kdyby za jejich zrušení či omezení bojovala ČSSD raději na půdě parlamentu, než vytvořením situace, v níž jedna část státu, reprezentovaná kraji, bojuje proti centrální vládě. Tím vznikla nepřehledná situace, navozující místy pocit anarchie.

Karty se tak obrátily. Zatímco na podzim minulého roku byly poplatky zásluhou své symboliky velkým tématem, v němž se projevovala celková neschopnost vlády vládnout, po začátku českého předsednictví měla najednou v ruce velké téma vláda, zatímco téma poplatků se smrsklo na provinční český problém, v němž se topily zejména kraje ovládané ČSSD.

ODS by mohla z této situace i nadále těžit, jenže právě hlasování o Lisabonu ukázalo, že na velká témata dlouhodobě prostě nestačí— když už se jí nějaké samo nabídne. ČSSD má proto poměrně dobrou šanci začít v průzkumech veřejného mínění opět jasně dominovat, pokud ovšem bude schopna na jedné straně vnést do poplatkového chaosu nějaký pořádek, a zároveň si najít nové symbolické téma.

Jedním takovým tématem je samozřejmě hospodářská krize, v níž vláda nejen zaspala, ale—věrna neoliberálním poučkám—snaží se ekonomiku zachránit především důrazem na zvýhodnění „nabídkové“ části hospodářství. Tedy nejrůznějšími úlevami pro podnikatele. Tím otevírá velké téma pro ČSSD, která je už z definice mluvčím těch, kdo především na krizi doplatí—tedy zaměstnanců soukromých firem.

Dalším velkým tématem se zásluhou ODS stává poněkud překvapivě téma evropské. Skutečnost, že ODS s pomocí odkladů a trapných výmluv učinila z České republiky poslední zemi EU, kde o Lisabonské smlouvě zatím nerozhodnul celý parlament, a že rozhodnutí Senátu je i po schválení smlouvy v dolní komoře nejisté, činí občanské demokraty plně odpovědnými za případné následky takového jednání.

Nejenže stahují ke dnu české předsednictví, jehož první měsíc přinesl Topolánkově vládě body u veřejnosti, ale tím, že si nechali hlasování až na dobu blížících se voleb do Evropského parlamentu, ukazují v celé nahotě naprostou vnitřní schizofrenii své strany, i její faktické rozštěpení do topolánkovského a klausovského tábora.

Odpůrci Lisabonské smlouvy v ODS se sice cítí být jakousi obdobou husitů, kteří jsou poslední baštou „pravdy“ proti zkorumpované Evropě, jenže vypadají stále více jako politická karikatura, jíž se na podzim minulého roku staly již zmíněné poplatky ve zdravotnictví. Nejde přitom jenom o to, že smlouvu už schválily všechny ostatní členské země, kde se o ní hlasovalo v parlamentech, ale důležitá je i skutečnost, že protilisabonská sekta v ODS stojí nyní i proti vládním partnerům vlastní strany, jakož i proti jejímu topolánkovskému křídlu.

Topolánek si může za tyto problémy do značné míry sám. Kdyby se s Lisabonskou smlouvou vypořádal už vloni, nejpozději po rozhodnutí Ústavního soudu, který nenašel rozpory mezi Lisabonem a českou ústavou, mohl být nyní v mnohem silnější pozici. Namísto toho se on sám, zřejmě ze strachu z dalšího štěpení strany, před hlasováním o smlouvě v Poslanecké sněmovně vzmohl jen na jalové „ano-ne“, když smlouvu „doporučoval“ schválit.

ODS tak půjde do eurovoleb bez jasné politiky vůči Evropě. Na jedné straně bude stát Topolánkovo „ano-ne“ další evropské integraci, na druhé straně stále frenetičtější a v evropském i domácím kontextu izolovanější protievropské brblání klausovské sekty.

Ještě horší by situace pro ODS byla, pokud by její senátoři dosáhli v horní komoře odmítnutí smlouvy. Byla by to nejen facka Evropě, za kterou bychom zaplatili všichni, ale byl by to i politicky smrtelný úder Topolánkovi. Ve světle rozložení sil ve straně by se z takového vývoje už ODS nemusela vůbec vzpamatovat.

Tak či onak, ČSSD volby do europarlamentu vyhraje—a to nejspíš drtivě—jen pokud si je sama neprohraje. ODS by se ze současné vnitřní krize mohla vzpamatovat jen za předpokladu, že by její senátoři pomohli schválit Lisabon, načež by se strana, z níž by nejspíš odešlo několik rebelů, dohodla na srozumitelném postoji k EU.

V současnosti se ale zdá, že ODS není ničeho takového schopná. I v případě, že nakonec v Senátu Lisabon nezablokuje, nedokáží najít oba znepřátelené tábory uvnitř strany společnou řeč. To se bude projevovat už v příštích týdnech, kdy poslanečtí rebelové z řad ODS budou sabotovat i snahy Topolánka řešit ekonomickou krizi. Je dosti pravděpodobné, že se nás čeká zásadní předefinování poměrů na české pravici.

Literární noviny, 23.2.2009