Nad způsobem, jakým reagovala pravicová média na oznámení americké administrativy o zrušení plánů vybudovat u nás radarovou komponentu protiraketové obrany, zůstává rozum stát.

MF Dnes a Lidové noviny zřejmě usoudily, že běžný čtenář už vůbec nečte komentáře v nich zveřejněné, a poskytují nám tudíž komentáře přímo v obrovitých titulcích na prvních stranách. V MF Dnes titulek zní: „Radar nebude, Rusko vyhrálo.“ V Lidových novinách čteme: „Obama se vzdal Kremlu, radar v Česku nebude“.

Komentáře uvnitř deníků už číst netřeba, nemohou přeci opakovat nic jiného, než paranoidní hodnocení z megatitulků na prvních stranách.

Zatímco ve světových médiích se vedou—a ještě povedou—komplikované diskuse o tom, co americké rozhodnutí znamená, MF Dnes a Lidovky už mají jasno. Poněkud hystericky nám sdělují: Moskva zvítězila, Amerika prohrála. Češi jsou zase jednou obětí mocných. V komentářích uvnitř deníků pak narazíme na výrazy jako „zrada“, „Obamovo mnichovanství“, „soumrak atlanticismu“.

Průměrný občan po přečtení obou deníků nemůže než usoudit, že odmítnutí USA umístit radarovou kouli v Brdech se rovná svým významem mnichovské konferenci v roce 1938 nebo konferenci v Jaltě. Skoro se zdá, že ruská vojska se už shromažďují na hranicích země, kterou prý Obama smetl jako nějaký drobek ze stolu. Můžeme si přečíst i o tom, jak zklamána je podstatná část české veřejnosti.

Která, proboha?! Ve skutečnosti si podstatná část české veřejnosti nejspíš oddechla. Nejen proto, že skoro 70 procent lidí radar odmítalo, ale i proto, že v české kotlině bylo tak „přeradarováno“, že se z tématu dělalo mnohým už nevolno. Po nějakou dobu se mohlo zdát, že česká politika má jen dvě témata: třicetikorunový poplatek u lékaře a radar.

Autor tohoto textu byl zastáncem radaru i protiraketové obrany, ale snahy dělat z Obamy nového apoštola mnichovanství mu připadají směšně. Amerika měla plné právo svoje plány přehodnotit už proto, že to je ona, kdo měl celý projekt technologicky zajistit i zaplatit.

Dělat z protiraketové obrany jakýsi test našeho spojenectví s USA (nejprve síly našich vztahů k USA, nyní síly vztahů USA k naší malé „bezbranné“ zemičce) je značně přehnané. Obama jasně řekl při svém zdůvodnění změny plánů, že pro USA i nadále platí základní princip spojenectví v rámci NATO: jeden za všechny, všichni za jednoho. Jeho kritici to jaksi přeslechli.

Zrovna tak nechtěli slyšet argumenty, že naše bilaterální jednání o radaru s Bushovou administrativou (navzdory tomu, že USA i Česko jsou členy NATO) vnímaly mnohé země NATO jako podraz. A jako zpochybňování aliance. Češi si ovšem zase jednou mysleli, že jsou důležitější, než jsou. Co se tedy budou ohlížet na spojence v NATO a EU…

Přitom v sólovém jednání středoevropského trpaslíka s americkým obrem od začátku existoval notný risk, že si obr prostě zvolí jiné řešení. Už proto, že projektu protiraketové obrany, který u nás lámal politické vazy, se dostávalo v USA jenom malé pozornosti. Kdyby byl celý projekt od začátku—i na český nátlak—projektem USA-NATO, mohl nakonec radar v Brdech stát.

Navíc se Bushova administrativa zcela zjevně obrátila na špatného adresáta, když chtěla umístit radar právě u nás. Premiér Topolánek a jeho ministři totiž přistoupili k projektu zcela „neamericky“. Jejich snahy přesvědčit veřejnost o účelnosti projektu byly od počátku jalové. Skupinka „osvícených“ euroatlantistů si byla natolik jista svojí pravdou, že byla, jak se zdálo, ochotna pro prosazení radaru nakoupit třeba i nějaké další přeběhlíky.

Naši mediální kritici Obamy by se měli podívat do USA. Obama bojuje jako lev za zdravotnickou reformu. Pokud nebude schopen přesvědčit o její účelnosti v první řadě americkou veřejnost, ví, že prohrál. Ani by ho nenapadlo reformu zkusit prosadit, pokud by proti ní bylo 70 procent veřejnosti.

To v Česku jsme jiní kabrňáci! Smlouvy s USA byly s velkou pompou podepsány v situaci, kdy Topolánek a spol. neměli pro radar ani zajištěnu podporu veřejnosti, ani většinovou podporu Poslanecké sněmovny, ba ani podporu všech poslanců vládní koalice!

Naši majitelé euroatlantických pravd mohou stokrát otloukat Jiřímu Paroubkovi o hlavu změnu postojů i jeho zatvrzelost v odmítání radaru, jenže politika se dělá tak, že vláda, která něco chce, musí prostě opozici přesvědčit. U nás ovšem nikdo nikoho nepřesvědčuje. Ani tak zásadní věc, jakou je umístění americké základny u nás, nedonutí politiky, aby si sedli za zavřenými dveřmi a trpělivě vyjednávali—třeba i s pomocí strategie „něco za něco“.

V Česku se jen překřikujeme, takže i pro zásadní mezinárodní smlouvu s naším principiálním spojencem by zřejmě nakonec vzala vláda zavděk „vítězstvím“ o jeden hlas s pomocí morálně zcela „provařeného“ přeběhlíka.

Po zpackaném českém předsednictví EU, včetně svržení vlády uprostřed předsednictví, či neschopnosti dobrat se předčasných voleb ústavně čistým způsobem, nám Obama možná ušetřil další velkou ostudu. Možnost, že česká Poslanecká sněmovna by nakonec smlouvy o radaru neschválila, byla reálná. Dopad takového kroku na pověst České republiky by byl srovnatelný s tím, co jsme předvedli během předsednictví a co nás čeká, pokud po schválení Lisabonské smlouvy v Irsku zůstaneme poslední zemí v EU, která bude ratifikaci blokovat.

Jinými slovy: naše pravicová média by se měla přestat zbytečně a trapně navážet do Obamy a strašit bez přestání ruským medvědem. Skutečný strach jde především z naší vlastní neschopnosti si vládnout, našeho nedostatku loajality vůči spojencům v NATO a EU, a z hysterických reakcí na záležitosti, které (ač třeba nepříjemné) jsou ve skutečnosti normální součástí demokratického provozu (odložení voleb na řádný termín) a mezinárodních vztahů (přehodnocení amerických plánů na protiraketovou obranu).