Začátkem října vybuchne v české kotlině politická meganálož, pokud Irové schválí v druhém referendu Lisabonskou smlouvu a polský prezident Kaczynski ji vzápětí, jak slíbil, podepíše. Česká republika tak zůstane poslední zemí Unie, v níž nebude proces ratifikace dokončen.

K menšímu výbuchu, který předznamenává věci příští, došlo již 29. září, když expremiér a šéf občanských demokratů Mirek Topolánek prohlásil po setkání s šéfem Evropské komise José Barrosem, že Česku kvůli průtahům s LS hrozí ztráta eurokomisaře, a spojil s dokončením ratifikace svoji politickou budoucnost. Jakkoliv to může být jen další krok v Topolánkově možná již naplánovaném odchodu z politiky, není mu proč nevěřit, že nechce nést odpovědnost za izolaci, do které se řítíme.

EU se na Čechy zlobí právem. Prezident Václav Klaus už několik měsíců odmítá ratifikovat dokument, který mu ústavními většinami doporučily k ratifikaci obě komory českého parlamentu. Zablokování LS prezidentem desetimiliónové země poté, co bude dokument schválen v šestadvaceti zemích, čítajících dohromady téměř půlmiliardy obyvatel, nemůže zůstat bez odezvy. Tlak, aby Česko v takovém případě nemělo eurokomisaře, bude ještě tou nejméně nepříjemnou sankcí.

Klausovo jednání je ovšem neúnosné nejen z pohledu EU, ale i z hlediska české ústavnosti. Prezident, jenž neustále mluví o suverenitě, nejenže veřejnosti tajil, že se na něj v létě obrátil s prosbou o zdržování ratifikace předák britských konzervativců David Cameron, ale oficiálně zdůvodňuje své otálení i čekáním na rozhodnutí v jiné zemi (Irsku). Též chce prý počkat, až Ústavní soud rozhodne o žádosti skupinky senátorů za ODS, zda je Lisabon v souladu s ústavou. Senátoři o svém záměru ovšem celé měsíce jen mluvili, přičemž nebylo jasné, zda žádost o přezkum vůbec dokáží řádně zformulovat poté, co ÚS už vloni rozhodl poměrem 15:0, že relevantní části LS neodporují ústavě.

Topolánek se na poslední chvíli pokusil rebely v ODS od jejich úmyslu odradit, ale ti ho nevyslyšeli a žádost podali jen několik hodin po jeho apelu. Jelikož máme co do činění s cílenou obstrukcí, která si bere celou EU jako rukojmí, parlament by měl jednat.

Tím nejmenším by mělo být přijetí usnesení vyzývajícího prezidenta ke slibu, že smlouvu okamžitě ratifikuje, pokud ÚS opět neshledá rozpory mezi LS a ústavou. Pokud odmítne, měl by být vyzván, aby zvážil svojí abdikaci, zůstane-li samojediný v rozporu s vůlí zbytku Unie i českého parlamentu. Naneštěstí Klaus není Václav Havel, který v roce 1992 abdikoval na funkci československého prezidenta, neboť nechtěl nést odpovědnost za rozpad federace, jemuž nedokázal zabránit.

Pokud si parlament nebude schopen vynutit ratifikaci (v nejkrajnějším případě třeba i s pomocí ústavního řízení o velezradě, jak už navrhli někteří zákonodárci), měli bychom začít vážně zvažovat vystoupení z EU. Země, jež nedokáže respektovat konsensus a pravidla téměř půlmiliardového demokratického společenství, nemá v takovém společenství co dělat. Se všemi důsledky, které to pro ní může mít.

Právo, 30.9.2009