Po skončení čtrnáctidílného seriálu Otázek Václava Moravce z jednotlivých krajů je možné toto mediální dílo zařadit do patřičného žánru. Jmenuje se politický horor.

Problém přitom nespočívá v Moravcovi samotném. Ten i nadále patří k moderátorské špičce, jakkoliv i jeho nutil zvolený formát, aby se pod časovým tlakem dopouštěl nectností, které jsou typické pro politické debaty v českých médiích—například přerušování řečníků v okamžiku, kdy se pokoušejí říct něco podstatného.

Hlavní problém krajských speciálů má co do činění s dramaturgií. Nic proti přizvání obecenstva, ale na rozdíl od českého prostředí by bylo ve vyspělých demokraciích nemyslitelné, aby se takové politické diskuze pod taktovkou veřejnoprávní televize zvrhávaly v jakýsi Kotel.

Není prostě vůbec jasné, proč organizátoři dovolí, aby do sálu chodili lidé oblečení jako fanoušci na fotbalovém zápasu—tedy ve stranických dresech. Navíc aby seděli ve stranických hloučcích jako v jakýchsi sektorech pro fanoušky na fotbalových stadiónech. A aby jim bylo dovoleno mávat transparenty, apod.

Demokratická rozprava není fotbalové utkání. Jde o vážnou věc, ne o zábavu nebo sport. Organizátoři by lidem, kteří mají zájem tvořit publikum, měli zcela jasně dát podmínky: slušné společenské oblečení, žádné transparenty, žádné skandování jako na fotbale.

Ti, kdo to nejsou schopni akceptovat, neměli by být do sálu vpuštěni, nebo by z něj měli být vyvedeni.

Bohužel to, co se děje v hledišti, ovlivňuje i to, co se děje na jevišti. I samotná debata se pak v atmosféře fotbalového utkání stává pokleslým sportovním kláním, v němž je dobrý jakýkoliv faul, překřikování, nerespektování pravidel.

Člověk, který sleduje podobné diskuze v zahraničí—od USA, přes Británii, až po Německo—nemůže nebýt v šoku, když vidí, jak katastrofálně nízká je politická kultura těchto diskuzí u nás, a jak k další devalvaci takových debat přispívá laciná dramaturgie média, které má reprezentovat veřejný zájem.

V obecnější rovině nelze než konstatovat, že ČT v tomto ohledu zcela zapadá do širšího mediálního kontextu u nás. Nekultivuje ho, je jeho součástí.

Soukromá média—od některých deníků až po televize—pojímají totiž politické soupeření, zejména před volbami, jako jakýsi fotbalový mač. Nejde přitom jen o kýčovitou estetiku, kterou vyznávají, ale i o často nepokryté fandění „našemu“ týmu, které přijímá jako normu i fauly na soupeře. Zcela v duchu hesla, že historie si bude pamatovat jen vítězství, ne jak ho bylo dosaženo.

Jenže politická kultura se formuje nikoliv především na základě toho, kdo vyhrál a možná čtyři roky v zemi vládne, ale na základě toho, jak bylo vítězství dosaženo--jak se chovali poražení, vítězi i publikum. Česká média bohužel vesměs přispívají především k fanatizující polarizaci veřejného mínění ve stylu soupeření Sparta-Slavia.