Výhodou Evropské unie je její nedemokratický způsob fungování. Alespoň to tvrdí jeden z respektovaných amerických politologů současnosti Fareed Zakaria. Většina evropských politiků by nikdy nemohla provést nutné a klíčové reformy, protože by jim to jejich voliči nedovolili. Naštěstí se mohou vymluvit na evropské orgány a direktivy, napsal před několika lety ve svém bestselleru Budoucnost svobody.

Přijetí eura pro Českou republiku je často vnímáno a posuzováno jen z hlediska možných přínosů a ztrát pro české podniky. Na druhé straně jsou zmiňovány nevýhody dobrovolné rezignace na provádění vlastní měnové politiky.

Volba mezi závislostí na stabilním systému a zachováním míry svobody, umožňující „pružné“ vyrovnávání krátkodobých šoků, patří k nejtěžším politickým rozhodnutím. Výhody i nevýhody akumulované na obou stranách jsou zjevné. Většinou se při tom zapomíná na skutečnost, že vstup do každého paktu znamená ještě něco navíc. Povinnost dodržovat jeho pravidla. Pravda, je to do jisté míry omezující. Omezení, která přináší jak maastrichtská kritéria, tak následný Pakt stability (obsahově jde vlastně o totéž), ale také přinášejí něco, co česká politika nutně potřebuje – lepší předvídatelnost rozpočtového hospodaření.

V České republice se již nejméně osm let hovoří o nutnosti řady reforem, počínaje státním rozpočtem jako celkem a konče zdravotním a penzijním systémem. S každou změnou vlády je veřejnost konfrontována s novými východisky, na nichž je třeba tu či onu reformu postavit. Mezitím odkládání změn pomalu ale jistě vede vládu ke stavu, kdy už nebude mít vlastně žádnou autonomní fiskální politiku. Protože mandatorní výdaje brzy spolknou celou výdajovou stránku rozpočtu.

Samozřejmě, Pakt stability má řadu nedostatků a je oprávněně kritizován, např. že nerespektuje klasický ekonomický cyklus. Nejedna země jej obchází. Jde ale o obcházení v řádu procent, nikoliv desítek procent a stamiliard korun. Explicitní stanovení data, k němuž by měla ČR euro přijmout, by tak ze všeho nejvíc přineslo nevyhnutelnou nutnost dlouho odkládané zásadní reformy veřejných financí i sociálního systému.

Cenou za toto podrobení se racionálnímu diktátu by bylo dobrovolné vzdání se vlastní měnové politiky. Jak velký význam však může mít tato politika v ekonomice, která cca přes 80 % svého zahraničního obchodu realizuje se zeměmi EU? (Když před několika lety Dánsko odmítlo přijetí eura pomocí referenda, analytici měnových trhů hovořili o zachování tzv. pětiminutové svobody. Shodli se na tom, že dánské centrální bance nebude trvat déle než pět minut, než okopíruje každé rozhodnutí Evropské centrální banky. ČNB je nepochybně svobodnější a nezávislejší. Přesto i ona sleduje, jaký vztah mají české úroky k těm evropským. A např. cena ropy má na českou cenovou hladinu větší vliv než dvou týdenní repo sazba.)

Ani riziko cenového vyrovnávání pomocí inflace nelze za takovéto míry propojení s cenově extrémně stabilní oblastí, jakou eurozóna představuje, považovat za závažné. A že bychom přišli o nižší úrokové sazby, než má Evropská centrální banka? Rozdíl je minimální a situace se může brzy obrátit. Do roku 2012 i několikrát.

Zavedení eura naopak přinese úsporu transakčních nákladů a umožní ještě volnější pohyb investic, protože odstraní měnové riziko. V době, kdy se posílení dlouhodobých úspor občanů ČR jeví vzhledem k demografické krizi jako absolutní nutnost, je to důvod více než pádný. Domácí trh je pro umisťování těchto úspor přece jen trochu malý. Rok 2012 tak z tohoto pohledu vypadá jako rozumný cíl. Může zafungovat jako kotva, jejíž pomocí se rozhodování politiků o veřejných financí může zachytit za pevné dno „nedemokratických“ ale v tomto případě výjimečně rozumných direktiv.