Kdo má mluvit do protikorupčního boje?
A k čemu vůbec demokratické společnosti mají sloužit nevládní orzanizace?
Tento týden vykopnuli odborníci z nevládních organizací vlastní ucelený program boje proti korupci – projekt Rekonstrukce státu. Ta má za cíl, aby se ještě v tomto volebním období přijalo devět klíčových protikorupčních zákonů. Novum projektu leží jednak v široké shodě napříč odbornými oponenty a nevládním sektorem, druhak v šíři pokryté problematiky, z níž jsem malou část pomáhal zpracovat. Od vyřešených anonymních akcií přecházíme k dalším aktuálním otázkám: zákona o úřednících či registru smluv, ale neopomíjíme ani témata jako regulace politických stran či lobbingu, které jsou napříč politickým spektrem tak trochu tabu.
Jakou ambici si Rekonstrukce klade? Může něco reálně změnit, je-li prosazována subjekty bez politické moci? Dost možná může, musí však přesvědčit veřejnost, že je skutečně souborem opatření mířících k jádru problému korupce, a že jeho autoři kopou za veřejný zájem. Tlak voličů je v důsledku jediné, nač legislativci slyší. Proč by ale volič měl naslouchat zrovna nám? V tomto textu proto shrnuji argumenty, proč zrovna neziskovky mají co mluvit do protikorupční legislativy, jak je tomu běžné na západ od našich hranic.
Když přijde na odborné téma, většina lidí mu v zásadě nerozumí a diskusi třeba o konkrétním zákonu vedou jen "odborníci". Kdo konkrétně to ale je, ten odborník? Politici, státní aparát, případně zástupci dotčeného byznysu – ve všech případech lidé, jichž se výsledný zákon citelně dotkne – třeba na výši příjmu, pravomocích nebo jistotě budoucího zaměstnání. Těžko pak věřit, že výsledek společného jednání těchto – a nebojme se říci – zájmových skupin, bude tím nejlepším pro prospěch státu a jeho občanů.
Kdo tedy má hájit veřejný zájem? Že by tu občan hájil své zájmy sám, je do značné míry mýtus. I kdyby nakrásně měl potřebnou erudici, jen zřídka se najde někdo schopný a ochotný obětovat svůj čas a prostředky, aby hájil zájem všech. Novinářů, kteří si mohou dovolit věnovat se důsledně a dlouhodobě jednomu tématu, je v této zemi pár, stejně jako témat o nichž veřejnost stráví více než jeden článek do měsíce - tedy i média jsou částečně ze hry. K dlouhodobému a konzistentnímu sledování jednoho tématu zbývají tedy právě a jen nevládní organizace.
Podívám-li se na to střízlivým pohledem ekonoma, je nevládní (a to slovo zdůrazňuji) organizace logickou odpovědí na problém hájení něčeho tak obecného jako je veřejný zájem. Kde prostý tlak většiny nestačí, tam se pár lidí jednoduše specializuje, aby hájili zájem svůj i ostatních. Korupce totiž sice trápí většinu obyvatel, porazit ji však nelze s pomocí demonstrací či defenestrací, ale skrz zdlouhavý boj v rámci legislativního procesu. Řadový občan má sice svých starostí dost a večerním šprtáním vyhlášek, které se ho přímo netknou, by asi stejně příliš nezachránil. Nic mu ale nebrání podporovat někoho jiného, komu věří, že jeho zájmy hájit bude, že zvládne dlouhodobě a fundovaně zájmovým skupinám oponovat a upozorňovat i na problémy a řešení, která zrovna nikomu z nich nehrají do karet.
Nevládka si samozřejmě musí důvěru zasloužit. To se u rozumně konzervativního občana nedělá nějakými happeningy, ale prací, která viditelně hájí jeho zájmy. Rekonstrukce státu má našlápnuto právě tuhle ambici naplnit, dát veřejnosti signál, že český nevládní sektor zvládne i vážnější roli než nejapného křiklouna, tedy roli přirozeného oponenta legislativní mašinerie schopného poukázat na konkrétní problémy a sehnat podporu potřebnou k jejich řešení.
Text s úpravami vyšel v HN 15.3.2013
P.S. Nevládní organizace nemají exekutivní role a nejsou primárně financovány státem. Obojí považuji za zcela správné. Netvrdím že nevládky mají o čemkoliv v důsledku rozhodovat, ale pouze to, že vedle role hlídacího psa mají nejlepší předpoklad pro hájení veřejného zájmu v legislativním procesu.
Tento týden vykopnuli odborníci z nevládních organizací vlastní ucelený program boje proti korupci – projekt Rekonstrukce státu. Ta má za cíl, aby se ještě v tomto volebním období přijalo devět klíčových protikorupčních zákonů. Novum projektu leží jednak v široké shodě napříč odbornými oponenty a nevládním sektorem, druhak v šíři pokryté problematiky, z níž jsem malou část pomáhal zpracovat. Od vyřešených anonymních akcií přecházíme k dalším aktuálním otázkám: zákona o úřednících či registru smluv, ale neopomíjíme ani témata jako regulace politických stran či lobbingu, které jsou napříč politickým spektrem tak trochu tabu.
Jakou ambici si Rekonstrukce klade? Může něco reálně změnit, je-li prosazována subjekty bez politické moci? Dost možná může, musí však přesvědčit veřejnost, že je skutečně souborem opatření mířících k jádru problému korupce, a že jeho autoři kopou za veřejný zájem. Tlak voličů je v důsledku jediné, nač legislativci slyší. Proč by ale volič měl naslouchat zrovna nám? V tomto textu proto shrnuji argumenty, proč zrovna neziskovky mají co mluvit do protikorupční legislativy, jak je tomu běžné na západ od našich hranic.
Když přijde na odborné téma, většina lidí mu v zásadě nerozumí a diskusi třeba o konkrétním zákonu vedou jen "odborníci". Kdo konkrétně to ale je, ten odborník? Politici, státní aparát, případně zástupci dotčeného byznysu – ve všech případech lidé, jichž se výsledný zákon citelně dotkne – třeba na výši příjmu, pravomocích nebo jistotě budoucího zaměstnání. Těžko pak věřit, že výsledek společného jednání těchto – a nebojme se říci – zájmových skupin, bude tím nejlepším pro prospěch státu a jeho občanů.
Kdo tedy má hájit veřejný zájem? Že by tu občan hájil své zájmy sám, je do značné míry mýtus. I kdyby nakrásně měl potřebnou erudici, jen zřídka se najde někdo schopný a ochotný obětovat svůj čas a prostředky, aby hájil zájem všech. Novinářů, kteří si mohou dovolit věnovat se důsledně a dlouhodobě jednomu tématu, je v této zemi pár, stejně jako témat o nichž veřejnost stráví více než jeden článek do měsíce - tedy i média jsou částečně ze hry. K dlouhodobému a konzistentnímu sledování jednoho tématu zbývají tedy právě a jen nevládní organizace.
Podívám-li se na to střízlivým pohledem ekonoma, je nevládní (a to slovo zdůrazňuji) organizace logickou odpovědí na problém hájení něčeho tak obecného jako je veřejný zájem. Kde prostý tlak většiny nestačí, tam se pár lidí jednoduše specializuje, aby hájili zájem svůj i ostatních. Korupce totiž sice trápí většinu obyvatel, porazit ji však nelze s pomocí demonstrací či defenestrací, ale skrz zdlouhavý boj v rámci legislativního procesu. Řadový občan má sice svých starostí dost a večerním šprtáním vyhlášek, které se ho přímo netknou, by asi stejně příliš nezachránil. Nic mu ale nebrání podporovat někoho jiného, komu věří, že jeho zájmy hájit bude, že zvládne dlouhodobě a fundovaně zájmovým skupinám oponovat a upozorňovat i na problémy a řešení, která zrovna nikomu z nich nehrají do karet.
Nevládka si samozřejmě musí důvěru zasloužit. To se u rozumně konzervativního občana nedělá nějakými happeningy, ale prací, která viditelně hájí jeho zájmy. Rekonstrukce státu má našlápnuto právě tuhle ambici naplnit, dát veřejnosti signál, že český nevládní sektor zvládne i vážnější roli než nejapného křiklouna, tedy roli přirozeného oponenta legislativní mašinerie schopného poukázat na konkrétní problémy a sehnat podporu potřebnou k jejich řešení.
Text s úpravami vyšel v HN 15.3.2013
P.S. Nevládní organizace nemají exekutivní role a nejsou primárně financovány státem. Obojí považuji za zcela správné. Netvrdím že nevládky mají o čemkoliv v důsledku rozhodovat, ale pouze to, že vedle role hlídacího psa mají nejlepší předpoklad pro hájení veřejného zájmu v legislativním procesu.