Toto heslo umístěné v listopadu 1989 nad přeplněným odpadkovým košem v podchodu jedné stanice pražského metra ukazuje, že veřejnost byla k padajícímu režimu shovívavá: ať si komunisté někde stranou pěstují ten svůj komunismus, ale bez nás – československého lidu. Žádná výzva k účtování!

Veškerý radikalismus byl hned v zárodku okřiknut jako něco, co je v příkrém rozporu s ideály sametové revoluce. Dobře si to jako student historie na Univerzitě Karlově pamatuji. I lidé na náměstích spontánně a rozhodně tlumili občasné sklony k radikalitě. Nevyhnutelné účtování se neslo v duchu humoru a ironické nadsázky, jak dokládají četné další veřejné projevy z konce „roku zázraků“.

Na kresleném vtipu Vladimíra Jiránka zametá uklízečka pod tribunou, na níž sedí komunističtí papaláši. Jeden z nich v popředí řeční, ale nikdo ho neposlouchá. Sál je prázdný. A uklízečka jakoby mimochodem říká: „Končíme, pánové, končíme.“ Neoslovuje je už ani po jejich způsobu – tedy jako soudruhy. Jejich časy nenávratně minuly a oni to nevědí. Nevyhání je rozzuřený dav, vyprovází je uklízečka. Vtip skrývá klíčové dobové sdělení: s komunistickým režimem už není třeba bojovat, neboť se vnitřně vyžil a zanikne sám od sebe.

S podobnými situačními vtipy a slovní hříčkami se rotzrhl pytel: „Schody se zametají shora“ – „Koryto, ergo sum“ – „Brutalita od koryta“ – „Buď odstupte, anebo si najděte jiný lid“ – „Vládla nám ma(rxistická filozo)fie“ – „Jakeše do koše“ – „Milošku, chystej si doložku“ – „Na Štěpána bez Štěpána“ – „Rumunsko přijímá politické emigranty“ – „Rudé prázdno“ – „Nechceme Ceaucescoslovensko“ – „Chceme pluralitu, ne brutalitu“ – „Kromě ÚV KSČ stávkují všechna divadla.“ – „Herci dělají politiku, ÚV KSČ hraje divadlo“ – „StB navždy do stávky“ – „Nechceme nový plot ze starých kůlů“ – „Lidi, volte radši sněhuláky, ti vědí, kdy odejít“ – „Zkaženou vládu velké mrazy nezachrání“ atd.

Hesla se nesla v duchu nadsázky hraničící s jízlivou ironií. Vycházela z politického vtipkování, kterému v létě a na podzim 1989 dominovala postava generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše jako nešťastně popleteného řečníka – politického břídila. Strach z represí byl kompenzován humorem, po generální stávce 27. listopadu strach zmizel a lidový humor ovládl veřejné prostory, dosud skrývané poselství znělo nyní plným hlasem: vládnou nám klauni a král je nahý. Nicméně některá z uvedených hesel přeci jen obsahovala náznaky politického účtování: vládla nám mafie, zatvrzelí bolševici by se měli poroučet do (rumunské) emigrace, StB by měla být zrušena. Slova ale neopustila terén hry s nadsázkou. Mohla znít výhružně, ale nikoli v karnevalovém kontextu, v němž figurovala. Že se ten kontext zanedlouho podstatně změní, málokdo tušil.

Jak tomu v těchto chvílích bylo s politickou a kriminální odpovědností padlého režimu za zločiny proti lidskosti? Nastolila veřejnost v listopadu a prosince 1989 tuto otázku? Na podstavci dávno strženého Stalinova pomníku na pražské Letenské pláni byl na dřevěných kůlech provizorně instalován zvon a nápis po ním hlásal „Obětem a poníženým“. Byl to výraz piety, žádné volání po soudu či odplatě. Představy veřejnosti o historické satisfakci a právním zadostiučinění ve valné většině nepřekročily tuto hranici.

I očekávané stíhání a potrestání komunistických funkcionářů se stalo terčem nadsázky a karnevalového veselí. Například plzeňští studenti se převlékli do pruhovaných vězeňských mundúrů a nesli městem transparent s nápisem „Jakeši a Štěpáne, na Borech vás čekáme“. Jako by symbolické potrestání bylo dostatečným zadostiučiněním. Když mimořádný sjezd KSČ 20.–21. prosince 1989 exkomunikoval tyto dva funkcionáře společně s několika dalšími, veřejnost v celé zemi na to okamžitě zareagovala: „Nestraníci protestují proti vyloučení pánů Jakeše a Štěpána z KSČ, neboť je nestrpí ve svých řadách.“ To nebylo volání po trestu, byla to legrace z padlých mocných.

V karnevalu se alegorizují i vážné a nebezpečné věci a dělá se to s nadsázkou, abychom si uvědomili jejich přítomnost v životě a nebáli se jich tolik. Maska čerta a smrti neodmyslitelně patří do karnevalového reje. Byly přítomné i v karnevalu sametové revoluce. V několika městech se například konal symbolický pohřeb „soudružky Totality“, která zemřela „ve věku 41 let po dlouhé těžké nemoci“. Nechyběl smuteční průvod, rakev vystlaná Rudými právy, smuteční řečník, plačky a dobře se bavící lidé na zaplněném náměstí.

Co ale může přijít po velkém karnevalu jiného než velká kocovina (není náhodné, že se o něco později objevil termín „sametová kocovina“). Vpád všedního dne, vážných témat, starostí, frustrací ze sebe sama i z ostatních, z poměrů. Probouzely se nejrůznější nepoznané a nevstřebané minulosti – prvorepubliková, válečná, retribuční a odsunová, padesátých let, šedesátých let, pražského jara, normalizační, chartistická, šedozónová aj. S nimi se o slovo hlásily násilně přerušené tradice a osobní či skupinové identity zatížené nejrůznějšími příkořími nebo obdařené nezaslouženými výhodami. Všechny se prezentovaly v osvobozeném veřejném prostoru a manifestovaly jako prvořadé politikum. No a od té cjvíle, kdy skončil „karneval revoluce“, se potýkáme se svými nezvládnutými minulostmi.

A teď k nim přibyla ještě minulost postkomunistická. Mnoho, často protikladných minulostí intervenuje do naší přítomnosti a ovlivňuje budoucnost. Bereme je strašlivě vážně a máme z nich strach, především z té komunistické. O čem jiném vypovídá heslo „Kdo nepozná svoji minulost, bude nucen si ji zopakovat“. Zdá se mi, že by nebylo od věci opět na chvíli učinit z našich obávaných minulostí alegorické postavy a uspořádat pořádný pouliční karneval.