V posledních letech oživuje česká, nově se formující neomarxistická levice téma tzv. třetí cesty jako východiska ze soudobého globálního kapitalismu a dává ji do přímé souvislosti s pražským jarem 1968. Může tedy být pražské jaro živou inspirací a pokud ano, tak v čem konkrétně?

V minulém roce vysílala Česká televize dokumentární film BBC o Československu v roce 1968. V komentáři byla použita velmi frekventovaná zkratka o Alexandru Dubčekovi jako představiteli pokusu o demokratický socialismus, který skončil pod pásy sovětských tanků. Konstatovalo se to tam jako samozřejmost, prostá evidence faktu. V posledních letech oživuje česká, nově se formující neomarxistická levice téma tzv. třetí cesty jako východiska ze soudobého globálního kapitalismu a dává ji do přímé souvislosti s pražským jarem 1968.

Mám na mysli rozsáhlou diskusi o polemice Václava Havla s Milanem Kunderou, která se odehrála na přelomu let 1968 a 1969 a je známa pod názvem Český úděl. Tuto diskusi organizoval Jakub Patočka na stránkách Literárních novin v roce 2008. V současné době vycházejí podobně motivované články ve čtrnáctideníku A2 a jinde. Vůbec se na tomto místě nehodlám pouštět do politických sporů o to, zda k dnešnímu globálnímu kapitalismu existuje alternativa, která by si z obou donedávna soupeřících systémů – socialistického a kapitalistického – vzala něco a vytvořila třetí cestu.

Chci se v této souvislosti jen zmínit o nedávno vydané knize Jiřího Hoppeho Opozice ´68. Sociální demokracie, KAN a K 231 v období pražského jara a o tom, co jsem z ní vyčetl. Je založena na velmi pečlivém, faktograficky bohatém výzkumu a fakta jsou v ní řazena systematicky a bez záměru něco aktuálně politického jejich prostřednictvím říkat.

Může tedy být pražské jaro živou inspirací a pokud ano, tak v čem konkrétně? Hoppeho kniha umožňuje jednak detailně nahlédnout do politiky československé politické reprezentace v roce 1968, jednak do cílů, které sledovaly nejvýznamnější občanské iniciativy pražského jara. Tento dvojí pohyb – shora a zdola – se samozřejmě dramaticky střetává a právě to je hlavním tématem knihy. Po účelovém zrušení cenzury na přelomu ledna a února 1968 se živelně probudila společnost a vystoupila s nečekanou pluralitou představ, očekávání a zájmů. Po dvaceti letech útlaku a reglementací tomu nemohlo být jinak.

Probudily se násilně přerušené tradice, identity a zaskočily režim. Nutily ho ke kompromisní politice, na kterou nebyl zvyklý a která mu nešla, protože v systému jediné vládnoucí strany se neprovozuje otevřená politika veřejných sporů o aktuálních problémech a zájmech společnosti. Komunisté, kteří se zkraje roku 1968 zbavili dlouholetého vůdce Novotného, se v pokračujícím boji o upevnění svých čerstvě nabytých pozic pokusili ještě jednou nabýt legitimitu, a to především znamenalo zbavit se stigmatu tzv. nezákonností a přehmatů z 50. let.

Toto chtěli, aniž by pochopitelně zpochybnili nárok komunistického socialismu být předvojem poválečného lidstva. Proto se také nehodlali vzdát vedoucí role KSČ ve společnosti. Prohlašovali však, že ji už nikdy nebudou uplatňovat násilím a udržovat pomocí policejních metod. Chtěli si ji zasloužit svým každodenním úsilím o blaho lidí a národa. A právě pro tyhle řeči si je lidé oblíbili a uvěřili jim.

Jenomže stranické vedení bylo zároveň pod silným a stále rostoucím tlakem Moskvy, která podle neúprosné velmocenské logiky označovala občanskou emancipaci v Československu za kontrarevoluci a přála si její úplnou eliminaci. Na bedrech československých poloreformních komunistů toho bylo v této chvíli opravdu mnoho. A proto není divu, že již od května 1968 usilovali o co možná největší utlumení spontánního svobodného pohybu zdola a o normalizaci poměrů vymknutých z centralistických kloubů. Usilovali o to spíše neveřejně a skrytě, nikoli represivně, ale administrativně, protože chtěli vyhovět Moskvě a zároveň si uchovat popularitu, kterou je zahrnovalo probuzené obyvatelstvo.

Pozdější, pookupační, normalizační a koneckonců i dnešní dělení vůdčích komunistů na progresivisty a konzervativce v této chvíli rozhodně neplatilo. Všichni byli konzervativci. Na tom sotva může být něco překvapivého. Který blázen by nehájil svoji etablovanou moc? Jenže jejich moc v oné chvíli nespočívala už jen na strachu a zvyku, ale především na velkých nadějích občanů v jiný, polepšený, spravedlivější, svobodnější socialismus. Poloreformistům tehdy například věřili – a to je obzvlášť paradoxní – političtí vězňové z 50. let sdružení v K 231!

S úspěchem reformy stál a padal jejich hlavní cíl – úplná občanská rehabilitace. Podobnou občanskou ukázněnost a pochopení pro těžkosti vedoucích komunistů projevili rovněž představitelé obnovující se Sociálně demokratické strany a Klubu angažovaných nestraníků. Jejich cílem, nepřiznaným z taktických důvodů, byla politická pluralita. A to samozřejmě bylo v příkrém rozporu s intencemi poloreformních komunistů, kteří nic takového nehodlali dopustit. To je z citované knihy nadmíru patrné.

Jaká tedy byla procitající občanská společnost v roce 1968? Z Hoppeho zkoumání vyplývá, že procházela živelnou, ale občansky ukázněnou diverzifikací a pluralizací názorů, zájmů a očekávání. Byla na cestě k plnokrevnému svobodnému životu. Mohla mít a také měla ohledy na potíže poloreformistů s Moskvou, ale nechtěla a nemohla zapřít své nejvlastnější intence. Bylo by naivní si občanskou společnost idealizovat. Pokud by dospěla do stavu úplné formální svobody, začalo by období ostrých střetů mezi různými představami o společenském uspořádání. Podobné období, jaké jsme zažili v letech 1990–1992.

Pod sílícím tlakem z Moskvy, Varšavy, Berlína, Sofie a Budapešti, který kulminoval na přelomu července a srpna 1968 se společnost semkla a vytvořila společně s politiky spontánně sdílenou jednotu v ohrožení. A byla to jednota impozantní: Poselství občanů předsednictvu ÚV KSČ z července 1968 podepsal za osmačtyřicet hodin jeden milion lidí! A byla to jednota iluzorní, neboť stála – jak jsme se díky Hoppeho detailnímu zkoumání přesvědčili – na podstatně odlišných představách politiků a občanů o správě věcí veřejných.

Co se stalo s politikou a společností v době invaze po 21. srpnu 1968 už citovaná kniha neřeší. Ale dovolte mi odkázat na fotografickou publikaci Josefa Koudelky Invaze 68, do níž jsme společně právě s Jiřím Hoppem a Jaroslavem Cuhrou napsali historický úvod a vybrali dobovou dokumentaci. Koudelkovy fotografie s velkou intenzitou zachycují podstatu dění v tomto pamětihodném týdnu protiokupačních protestů, které lze bez jakékoliv nadsázky nazvat národními a občanskými.

Politika a společnost zcela splynuly do velikého kolektivního těla, které bylo v onom týdnu v podstatě neporazitelné. Vrcholný příklad nejvyššího možného nasazení v obraně sdílených hodnot. Lidé na ulicích doslova vlastními těly bránili „reformní proces“ a onu, žel, tragicky iluzorní jednotu politiky a společnosti. Odhodlaní obránci svobody a nezávislosti ovšem nepropadli iluzi – vždyť poloreformisté invazi neuznali a byli odvlečeni na území agresora!

Co se od této chvíle odehrávalo na náměstích a v ulicích českých a slovenských měst, bych pojmenoval jako fantasma přímé demokracie. Lidé přesně věděli, co chtějí, a na zdech domů, v mimořádných letákových vydáních novin a ve svobodném éteru to vyjadřovali s neúhybnou přímočarostí. Pilíře kolektivní vůle protestující veřejnosti představovaly svoboda a nezávislost. V této chvíli to nebyly prázdné pojmy. Bez nich nebyl nadále možný onen spontánní mnohoznačný společenský pohyb, jenž začal po lednu 1968.

Jistě, lidé si společně s mimi přáli také socialismus, ale ten už nelze považovat za pilíř, nýbrž za společenský ideál, který by se ve svobodné a nezávislé společnosti stal předmětem četných kontroverzí a politických bojů. To je z Hoppeho knihy Opozice´68 knihy nad jiné patrné. Svoboda (nerovnost) a socialismus (rovnost) – pokud je chápeme v konkrétních státních a společenských souřadnicích a nikoli jako pojmy ideologie a propagandy – jsou věci protikladné, nikoli komplementární.

A naplnění programu vyjádřeného takhle pevně a lapidárně očekávala veřejnost od politiků, kteří se v okamžiku odmítnutí okupace stali skutečnými vůdci celonárodního odporu.

Právě v tom spočívalo fantasma přímé demokracie: politický program se zrodil na ulici a politici jej měli hájit a prosazovat. Jenomže oni se neosvobodili! Nevyužili svého protestu k odchodu do ilegality a k organizaci pokojného odporu (který jejich jménem spontánně začal!). Čekali ve svých kancelářích na příjezd Sovětské armády, nechali se zatknout a odvléct. Poloreformisté, poloodbojáři. Podpis pod moskevským protokolem dovršil jejich rozpolcenost.

Normalizace se řídila zvláštní, paradoxní logikou: spontánnímu znovuzrození občanské společnosti chtěli poloreformisté zabránit už květnu, ale nemohli, po návratu z Moskvy 26. srpna mu už zabránit nejen mohli, ale museli. A také to učinili. Jejich jednání bývá označováno za zradu, ale to je, myslím, silné slovo, spíše bych mluvil o fatálním nedorozumění. Intence poloreformistů nikdy nepřestaly být totalitní, nikdy se nehodlali vzdát monopolu moci. Obsah nejvyšších stranických rezolucí z května a listopadu 1968 se v základním úmyslu ovládat a řídit společnost nijak nelišil, přestože první vznikl v reformním a druhý v restauračním čase.

Dostáváme se k otázce položené na začátku. Co tedy zůstává z pražského jara 1968? A je v něm nějaká alternativa k dnešnímu kapitalismu? Není to demokratický socialismus v podobě spojení úplné svobody a sociální rovnosti. Nic takového nebylo cílem poloreformních komunistů. A pro pluralizující se společnost pražského jara byl socialismus ideálem – takovým, jakým je nyní pro nás demokracie; cesta k němu by byla plná rozčarování a střízlivění, jak velmi plasticky ukázalo i těch několik měsíců svobodného vývoje. Co tedy zůstává?

Nic nového pod sluncem: moderní rousseauovská touha po skutečné vládě lidu; vůle po demokracii, v níž se na politickém rozhodování aktivně podílejí sami občané, a po legitimitě, která se bezprostředně odvozuje z vůle občanů. Tedy v podstatě to, co jsme zažili v letech 1989–1991, a z čeho jsme tak nějak rychle vystřízlivěli. Podobně jako po roce 1945 a po roce 1968.