Chtěl bych se vyjádřit k jednomu ze shrnujících konstatování, které se nachází v textu Jaroslava Peregrina Vyrovnání s minulostí. Ten tu vyšel 16. března a zčásti reaguje i na mé dílčí tvrzení v únorovém rozhovoru pro Respekt. Peregrinovo konstatování zní: „Zbývá nám už teď jenom jediná věc: dostat na světlo maximum holých faktů o tom, jakým způsobem jsme tenkrát dokázali křivit páteř, a doufat, že nová generace si to už dokáže z morálního hlediska roztřídit sama.“

Z toho by mohlo vyplývat, že se tu dosud holá fakta o komunistické minulosti příliš nezveřejňovala a začalo se s tím až po vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů v roce 2007. Ale tak to není. Ústav pro soudobé dějiny, jiná historická pracoviště, archivy apod. tu od roku 1990 předložily celé moře holých faktů. Kdo je chce najít, najde si je. Hlavní problém spočívá v tom, co si s nimi počít, jak jim rozumět, jak je interpretovat a neupadnout při tom do pasti morální nadřazenosti, která nic nezjistí, protože už všechno ví. Holá fakta sama o sobě totiž nestačí a vlastně ani neexistují, vždy figurují v nějakém kontextu – historickém, dobovém, soudobém aj. Jde tedy hodně a především o kontexty. A ty se mění, jsou skupinově sdíleny, zavrhovány, zapomenuty, oživovány či nově vytvářeny.

Uvedu několik holých historických faktů: „Je možno přistoupit k inscenaci veřejného procesu…“ – „Přípravy postupují v pevně organizovaných formách…“ – „Vyšetřující skupina přikročila k vypracování schémat konečných protokolů…“ – „Bude třeba scénář upravit tak, aby nevynikala lidská stránka obžalovaných…“ –„Film není šťastný prostředek na tuto věc, neboť fyziognomie obžalovaných ve většině případů budí soucit…“ – „Proces měl vrchol asi šestý den a pak již nastalo nebezpečí, že by unavoval…“

Jsou to úryvky z úředních zápisů připravovaného a provedeného monstrprocesu s Miladou Horákovou a dalšími oběťmi přeludné každodennosti komunistického režimu v roce 1950. Najdete je v knize Karla Kaplana Největší politický proces. Milada Horáková a spol. (1995). Dovolte mi ocitovat ještě několik úryvků ze závěrečného interního (sebe)hodnocení některých klíčových aktérů spektáklu smrti.

Bureš Vladimír – vedoucí pracovník státní prokuratury: „Chtěl bych jen zdůraznit, že Horáková se do role hrdinky nedostala náhodou, a že to bylo zcela záměrně a ona si dokonce dovolila několik poznámek.“. – Jiří Kepák – státní prokurátor: „Výkonu s. Urválka by po politické stránce jistě prospělo méně touhy uplatnit se za každou cenu. Na jeho omluvu lze uvést, že proti určitému stupni samolibosti musel bojovat každý z prokurátorů. Výstižně to za všechny vyjádřil při jedné předporadě s. dr. Vieska, že nesnáší jiného kohouta na smetišti.“ – Vieska Juraj – státní prokurátor: „U Kalandry jsem byl krátký, a to proto, že umím dělat prokurátora jen když mám zlost, a u Kalandry se mi chtělo jen zvracet. Počítám s minimálním odporem, ale z Kalandry se ztratila veškerá lidskost.“

Funkcionáři komunistické justiční mašinérie – předem ospravedlnění Stranou, Státem a Dějinami, zbavení všech pochyb a výčitek – mluví mezi sebou neideologickou všední řečí. Za nic se neschovávají. Jejich výpovědi jsou autentickým výrazem mentality, jež se s lehkým srdcem smířila s tím, co nejspíš označíme za nelidské, ale ono to ve své verbální podobě a psychologické věrohodnosti je „lidské, až příliš lidské“. Je-li tu při práci Satan, velmi dobře se maskuje.

Prokurátoři nebyli cyničtí ničemové (tak je vidíme my), těmi přece byli obžalovaní. Žalobci jsou nástrojem historické spravedlnosti a toto vědomí je dokonale chrání dokonce i před soucitem. Hnusí se jim člověk, kterého posílají na smrt, nikoli proto, že je to zavilý třídní nepřítel, ale protože v systematické degradaci osobnosti, které ho podrobili, ztratil lidskost. Ano, jsou lidští a nic lidského jim není cizí. Dobře vědí, že to vše je velká inscenace, ale ta je tisíckrát reálnější než obyčejný život, a právě to jim umožňuje v představení režírovaném Stranou hrát předepsané role jako o život.

Prokurátoři byli po procesu sebekritičtí, věděli totiž, že se ještě hodně musí učit, aby spravedlivá třídní nenávist skrze ně procházela zcela očištěná od nároků jejich příliš lidské subjektivity – od ješitnosti, nesnášenlivosti, zlosti atd. Být čistým nástrojem Dějin, pod kontrolou Strany, jež stále bdí a má vždy pravdu, není zas tak samozřejmé a jednoduché.

V naší historii se patrně nikdy neuskutečnilo takové zhroucení hodnot. V takové šíři a dokonalosti, v níž se morální, charakterový rozvrat stal celospolečenskou normou. A podíleli se na něm tak či onak téměř všichni Češi. Skoro každý si tehdy nějak pokřivil páteř – tím, že nevěděl a žádal trest smrti i tím, že věděl a mlčel. Účinky takového kolapsu jsou jistě dlouhodobé a možná působí dodnes, za takové věci se platí dlouho a draze.

A teď, co s tím máme a můžeme dělat? Tato konkrétní holá fakta volají přímo do nebe, a proto je celkem snadné se nad nimi pohoršovat a vynášet pak principiální soudy o zlu. To snadno vede k morálnímu exhibicionismu, který nijak neprohlubuje poznání. Je buď slepý ve svém svatém entuziasmu, nebo chladně vypočítavý ve svém mocenském utilitarismu. Obě tyto jeho podoby vidíme každý den v novinách v souvislosti s krizí v ÚSTRu.

Moralisté se už poněkolikáté za uplynulých dvacet let mohou vyřádit nad holým faktem, že Joska Skalník je veden v registrech ministerstva vnitra jako spolupracovník StB. Aby mi bylo rozuměno, nemám nic proti zveřejnění úředního údaje o agenství, jde mi o to, že tento údaj je dávno známý a přitom poznání složitého osobního příběhu nepostoupilo ani o píď dál. Opět tu zdaleka nejde jen o holý fakt, ale o kontext, o to proč, kdy a jak se Skalníkovo stigma znovu a znovu objevuje. Tato kauza je příkladem morálního exhibicionismu motivovaného svatým entuziasmem: „Apage Satanas!“

Příklad morálního exhibicionismu motivovaného mocensky je kauza Jiřího Pernese. Někteří členové vědecké rady ÚSTRu, jíž Pernes dva roky bez problémů a řečí šéfoval, odstoupili poté, co byl jmenován ředitelem a současné s tím na sebe prozradil, že docházel do VUMLu. Doprovázela to vlna systematického kádrování (či lustrování?) jeho osoby. Výsledek prověrky je samozřejmě prezentován v morálním hávu: jestliže byl Pernes vumlista, nesmazatelně na něm ulpělo něco z režimu, který zavraždil Miladu Horákovou, a proto v žádném případě nemůže řídit instituci historické spravedlnosti (to by ovšem nemohl ani Pavel Žáček, kterému na předlistopadové žurnalistice započetli přednášky z marxisticko-leninské filozofie a vědeckého komunismu).

Tím se oklikou vracím ke kontextům, v nichž můžeme vidět a vysvětlovat holá fakta z procesu Milady Horákové. Uvedu jich několik a nijak nepředstírám, že jsou vyčerpávající. Jde mi jen o položení některých základních otázek, na které bychom mohli společně hledat odpovědi.

Kontext historický: Kde hledat příčiny rozpadu hodnot? Existují v dějinách podobné doby jako stalinismus? Jak souvisejí světové války, hospodářská krize a velké genocidy první poloviny 20. století s nástupem, praktikami a cynismem komunistických režimů?

Kontext dobově politický: Jak bylo reálně možné, že se zrůdnost stala normalitou? Byla spíše historickou výjimkou? Kdo nese politickou a kdo kriminální odpovědnost? Bylo zlo banální?

Kontext morální: Kdo všechno je vinen? Jaká je míra a povaha této viny? Nedotýká se ještě i nás? Dokázal bych sám za sebe monstrprocesům občansky čelit?

Kontext náboženský či metafyzický: Co je zlo a jak se projevovalo ve stalinistické epoše? Do jaké míry a za jakých podmínek se mu mělo odporovat zlem? Jak se toto zlo liší od zla jiných epoch? Jaký smysl má oběť? Co může spravedlnost vezdejší a co se má ponechat spravedlnosti věčné?

Kontext aktuálně politický: Co všechno předpokládá a zahrnuje vyrovnání se s minulostí, v níž se lež a zločin na nějaký čas staly všeobecně sdílenou normou? Jaká jsou kritéria poznání a spravedlnosti? Kdo a za jakých podmínek může soudit? Jakým jiným zájmům slouží vyrovnávání vedle zájmů pravdu a spravedlnosti?