Radikální kritici ČT neberou v úvahu, že jde o významnou národní kulturní instituci

Pro Českou (resp. Československou) televizi pracuji jako scenárista a především režisér už 46 let. Protože jsem asi nejstarším aktivním tvůrcem, který pamatuje rozličné systémy řízení, domnívám se, že požívám určité odborné kompetence, abych se vyjádřil k minulosti i současnosti ČT v souvislosti s blížící se volbou jejího generálního ředitele.

K veřejnému vyjádření mne vedou neblahé zkušenosti z minulosti, kdy Rada ČT v roce 1998 nahradila v pozici generálního ředitele zkušeného a podnes tvůrci i zaměstnanci ČT respektovaného Iva Mathé, zcela nekompetentním J. Puchalským, kterého za necelé dva roky (kdy se jeho působení ukázalo jako neúnosné) nahradila odborně neorientovaným, za několik měsíců Radou ČT opět odvolaným D. Chmelíčkem. Následoval dvouměsíční ředitel/neředitel J. Hodač a po něm na dva roky J. Balvín.

Uvedené volby byly přehlídkou manipulace členů Rady ČT nezodpovědnými politickými tlaky a různými podnikatelskými zájmovými skupinami. Pro vnitřní chod ČT měly tyto eskapády neblahé důsledky.

Kritici, kteří dnes kritizují ČT (někteří dokonce doporučují zrušení médií veřejné služby, či rozklad jejího financování), se zaměřují pouze na hodnotově rozporuplný terén zpravodajství a publicistiky, kde objektivita a vyváženost jsou věcí subjektivních názorů lidí s různou orientací a zaměřením.

Zcela přitom opomíjejí oblast, která ve vysílání ČT představuje nesrovnatelně větší objem vysílacího času – hranou tvorbu, dokumentární tvorbu, tvorbu pro děti, zábavu a tvorbu pro menšinového diváka.

Zažil jsem období, kdy uvedení „zimní králové“ v pozici generálních ředitelů na léta destruovali systém Tvůrčích skupin, garantujících pluralitu tematického i estetického zaměření, a vrátili ČT systémově do normalizačních dob centralistického rozhodování.

Proto jsem uvítal, když se před šesti lety zvolený generální ředitel Petr Dvořák systémově vrátil ke Kreativním skupinám a cíleně začal podporovat projekty hraných filmů, zabývajících se kořeny českého národního bytí a české kultury. Tento úkol vyplývá ze zákona o ČT a zdá se být samozřejmý. Předchůdci Petra Dvořáka jej však neplnili. Kladu si otázku, kde byli současní nesmlouvaví kritici poměrů v ČT v době, kdy ČT neplnila základní úkoly ze zákona? Kde byli v létech 2009-11, kdy tehdejší generální ředitel řešil ekonomické problémy ČT nejjednodušším způsobem – redukcí vyráběných pořadů a jejich realizační náročnosti?

Berou současní kritici v úvahu, že v současnosti vysílá dříve neexistující, dnes velmi úspěšný, dětský kanál „ČT-D“ a ve večerních hodinách kanál „ČT – Art“, který oslovuje menšinové publikum? Že se tak stalo bez navýšení koncesionářských poplatků, které byly valorizovány naposledy v roce 2008? To znamená promyšlenými vnitřními úsporami systému?

Berou v úvahu, že současné vedení ČT oživilo zapomenutou mezinárodní spolupráci s evropskými televizemi (kupř. s německo-francouzským kanálem ARTE, etablovaným BETAFILMEM; dnes velkou mezinárodní koprodukci několika zemí na filmu o Marii Terezii; současné úspěchy na televizních trzích v Cannes ad.). Bez této na léta zapomenuté spolupráce nemohly v minulosti vzniknout např. seriály „Cirkus Humberto“ nebo „Dobrodružství kriminalistiky.

Berou v úvahu, že tvorba ČT je dnes s respektem přijímána na prestižních zahraničních festivalech (jen namátkou „Occamova břitva“ – tři nominace na hlavní cenu MTF Monte Carlo; „Poslední cyklista“ – tři nominace na hlavní cenu MTF Monte Carlo; „Osmy“ - Best TV Drama, Prix Europa, Berlin; řada cen na MTF v asijských zemích i USA atd.)?

Radikální kritici ČT a jejího generálního ředitele Petra Dvořáka by dnes neměli účelově činit to, co sami kritizují – neobjektivně, zcela jednostranně, odsuzovat Českou televizi jako celek v redukované podobě některých zpravodajských a publicistických pořadů, které politikům a různým podnikatelským skupinám občas nahánějí husí kůži.

V mých dvaasedmdesáti letech mne snad nikdo nepodezírá, že si chci vysloužit přízeň vedení ČT na příštích šest let. Nechtěl bych však, ani jako tvůrce, který v této kulturní instituci strávil 46 let, což znamená deseti tisíce hodin, ani jako divák, zažít při volbě generálního ředitele ČT důsledky situace, která velmi neblaze poznamenala vnitřní vývoj i mezinárodní kredit ČT v létech 1998-2011.

Osobně jsem přesvědčen, že Petr Dvořák prokázal, že má České televizi v překotné proměně mediálního prostředí koncepčně co nabídnout.


Prof. MgA. Jiří Svoboda, režisér